Posezeníčko

CitaceOn člověk je nějaký a dost těžko se na tom dá něco změnit. Ale myslím, že to jde.
K lepšímu - vyrovnanějšímu, harmoničtějšímu. Bohužel to jde v životě i k horšímu.

Řek bych že každá duše v těle má tím danou povahu, tvář, to bude to "individuální". Třeba "rukopis" pana Tomáše nebo Drtikola, když tu o nich byla řeč, nebo Evy, Dorky, Paradoxy, tvůj... jsou ojedinělé, nezaměnitelné, a tím jsou vzácné. Právě tím, že se zrodí, zazní a .. zmizí
A třeba se i zbaví mentálních hrubostí, lpění, pout...

Je docela dobře možné, že ta muladhara se má ,,prožít,, tak, že jsme nohama pevně na zemi. A už tam začíná individuace ( ne individualizace), to znamená nacházení celistvosti.

Mám za to, že všechny čakry jsou pro projev, tedy život důležité, a každá má jistou úlohu, kvalitu, ve vzájemné souhře. Možným přirovnáním jsou nástroje v orchestru... Ono to funguje (zní) autonomně, i když to člověk nevnímá, není si toho vědom. Vidí výsledek v podobě sebe, života... Ta muladhara je základnou, něco jako základy domu. Ta funkčnost je v jádru neporušitelná, děje se to nezávisle na myšlení.. jenže. To myšlení to překrývá, jako by to původní znění těch nástrojů zdobilo novými tóny... Ten dům, či chrám, je přestavován k obrazu rozvíjející se individuality, říká se osobního "já". I ta základna. Na subtilním, původním, je stavěno "hrubé", slyšel jsem pojem "nadstavba"... To je to pociťování a myšlení, jemuž se říká "mysl"... A teď co s tím duchovně hledající? I on si zprvu myslí, že buduje, vlastní základy, tvorba, dosahování míru, radosti, odpoutání, soucitu... A najednou to žuchne, protože "jeho" základy nejsou pevné. Tak staví znovu a znovu.... Až ho to znaví a stavět přestane... "Ó jaký jsem byl bloud, budovat něco, co od věků pevně stojí a zní samodějně.."

Tak možná si to pletu a jako tu "zem", "uzemnění", "zastavení", ukončení iluze - spočinutí zpět ve zdroji - není muladhára ale Šiva. Ten je naopak na druhém konci - v Sahasráře.
Možná to je to některými zmiňované "obrácení světel" - spočinutí - "zem" je nahoře v Šivovi - pozorovateli

Takové to padnutí z "výšin" na zem.

"Na zem si lehněte, ó, lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva
a řeka, která se neviditelně vlévá."

jsme připraveni již jak v listopadu listy....

Do tebe padneme, do tebe sřítíme se...

Máš po ruce Miroslave ještě ten hezký text tuším od Krišnamurtiho, o tom průchodu čakrami?

Myslím že by se tu pro Paradoxy hodil

Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha

,,Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími."

,,Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?" tázal se jeden z jeho žáků.

,,Ano," odpověděl Mistr. ,,Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné."

Tentýž žák se ho znovu tázal: ,,Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?"

Rámakršna: ,,Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: ,,Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!" Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. ,,Ber, ber," dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: ,,Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!",,

,,A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti."

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

,,Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel ,,volání pohlaví". Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila."

,,Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!"

,,A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

,,Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále."

,,A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. ,,Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život," říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného."

,,Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím..."

Dík, koukám že jsem si v tom Mistry splet i podruhé
Snad mi to odpustí...

Citace od: Miroslav kdy 2025-07-11 15:08Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha

,,Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími."

,,Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?" tázal se jeden z jeho žáků.

,,Ano," odpověděl Mistr. ,,Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné."

Tentýž žák se ho znovu tázal: ,,Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?"

Rámakršna: ,,Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: ,,Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!" Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. ,,Ber, ber," dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: ,,Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!",,

,,A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti."

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

,,Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel ,,volání pohlaví". Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila."

,,Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!"

,,A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

,,Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále."

,,A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. ,,Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život," říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného."

,,Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím..."

Kluci myslím, že jste to sem někam už dávali, ale opakování je matka moudrosti, takže děkuju

A skleróza je máti opakování

Citace"Na zem si lehněte, ó, lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva
a řeka, která se neviditelně vlévá."

jsme připraveni již jak v listopadu listy....

Do tebe padneme, do tebe sřítíme se...

Na Březinu je to moc přímé.. To bude asi Orten..

Jako ty čakry jsou takové neuchopitelné.
Mě docela dost pomohlo znázornění, kdy první tři čakry jsou jakoby v podzemí a teprve srdeční čakra je vlastně první nadzemní část.
Srdeční čakra jako expanze, vaju jako vzdušnost,volnost a svoboda.
Ta zem ale není negace, je to životodárná substance z prachu hvězd.
Můžete vidět bahno jako smrdutou hmotu, ale starý Egypťan by vás hnal klackem. Pro něho je bahno životodárná substance na chudé políčko.
Je to základ kundaliní, proto tam také spí pro možnost expanze.
Když to chcete vlastnit může se to stát peklem, pro procházejícího je to zázrakem.

Vidíš, to mě nikdy nenapadlo Kdysi jsem jsem znal ty elementály. Jenže neopakování je matkou zapomění. Teda, musím tu pozornost hodně špulit...
Země
Oheň
Voda
Vzduch
Éter
Oheň
Světlo

Tedy už vidím že jsem Paradoxy ty elementy čtvrté a páté zaměnil...
 My s nimi tedy "pracovali" třebas tak, že jsme hodně chodili meditovat do přírody, seděli na zemi a vnímali s ní spojení. Dělali "posvátné" ohně ... A strčili nohy do každého potůčku.... A stáli jak sochy, vnímaje vánek.. a příslušné mantry do toho... Myslím že ti lidé, co chodili občas kolem, maj z toho zážitky dodnes

Citace od: Salmo1cz kdy 2025-07-12 05:04Jako ty čakry jsou takové neuchopitelné.
Mě docela dost pomohlo znázornění, kdy první tři čakry jsou jakoby v podzemí a teprve srdeční čakra je vlastně první nadzemní část.
Srdeční čakra jako expanze, vaju jako vzdušnost,volnost a svoboda.
Ta zem ale není negace, je to životodárná substance z prachu hvězd.
Můžete vidět bahno jako smrdutou hmotu, ale starý Egypťan by vás hnal klackem. Pro něho je bahno životodárná substance na chudé políčko.
Je to základ kundaliní, proto tam také spí pro možnost expanze.
Když to chcete vlastnit může se to stát peklem, pro procházejícího je to zázrakem.

Tak tu srdeční jsem poznala stejné jako ty, vánek do všech směrů lehounký jako pírko.

Jsou to nadosobní aspekty a jsou společné všemu a všem.
Je dobré to vědět a je dobré to respektovat.
I svatého může kousnout opice do prstu.Ramana Maháriši by mohl vyprávět.
No.