Posezeníčko

V tom počátku, "u nás", člověk žil meditací. Bylo to to nejdůležitější, i když se taky hodně zpívalo a tak. Prodýchávání čaker, odpoutávání od procesů mysli, odevzdávání myšlenek.. Jde v tom o to (základní) rozlišení přirozeně jsoucího od představ, pocitů..  Co do tý doby většinou bzučej neuvědomovaně v hlavě... Šakti se v tom probouzela spontánně, žádný tlak. Tu je důležitá pokora, odevzdání se, toho ega. Ale když to nejde samodějně, bezděčně. Raděj to nechat být, tady tlačení na pilu (vůlí) opravdu nefunguje.

Omlouvám se, ale jak chci něco na toto téma napsat, tak mne to zarazí.

Snad třeba časem to bude lepší.

Snad jen v "nezávadných" náznacích.
Třeba pan Tomáš, když vypráví o temné noci duše, jak se chtěl zabít a nevyšlo to, tak si řekl:
"Dobře, tak budu žít, ale jako bych nežil"

To je to nepřivlastňování si, nepojídání zážitků a pocitů - nekrmení toho sebestředného já.

Ve filmech knihách i kolem sebe a nejspíš i u sebe můžeme vidět tu potřebu "žít". Cestovat, setkávat se s lidmi, diskutovat a sklízet ten dopamin, tu osobní odměnu, tu hřejivost u srdce když si rozumíme - on mi rozumí, líbím se mu, miluje mne, zažívám nové zážitky, jsem důležitá (jak psí kšíry), lidé mne berou,
atd atd.  Zkrátka žiju!
Tak zvané dobíjení baterek

To je ale pravý opak toho žití, jako bych nežil.

Jedno se zdá být živé, druhé mrtvé, nežádoucí. Ne není to mrtvé, jen to není omezené a není v tom závislost a potřeba sebepotvrzení. Je to jen změna v prožívání. Není to sycení sebestřednosti, toho pocitu já, potřeby já, toho vztahu já-ono.

Citace od: Miroslav kdy 2026-02-16 14:40Omlouvám se, ale jak chci něco na toto téma napsat, tak mne to zarazí.

Snad třeba časem to bude lepší.

Snad jen v "nezávadných" náznacích.
Třeba pan Tomáš, když vypráví o temné noci duše, jak se chtěl zabít a nevyšlo to, tak si řekl:
"Dobře, tak budu žít, ale jako bych nežil"

To je to nepřivlastňování si, nepojídání zážitků a pocitů - nekrmení toho sebestředného já.

Ve filmech knihách i kolem sebe a nejspíš i u sebe můžeme vidět tu potřebu "žít". Cestovat, setkávat se s lidmi, diskutovat a sklízet ten dopamin, tu osobní odměnu, tu hřejivost u srdce když si rozumíme - on mi rozumí, líbím se mu, miluje mne, zažívám nové zážitky, jsem důležitá (jak psí kšíry), lidé mne berou,
atd atd.  Zkrátka žiju!
Tak zvané dobíjení baterek

To je ale pravý opak toho žití, jako bych nežil.

Jedno se zdá být živé, druhé mrtvé, nežádoucí. Ne není to mrtvé, jen to není omezené a není v tom závislost a potřeba sebepotvrzení. Je to jen změna v prožívání. Není to sycení sebestřednosti, toho pocitu já, potřeby já, toho vztahu já-ono.

Čistě teoreticky, brzdilo by tě něco, kdybys psal takové věci přímo mě do zprávy?

CitaceOmlouvám se, ale jak chci něco na toto téma napsat, tak mne to zarazí.

To je v poho, někdy o tom není do řeči, a můžou to vidět oči, které by to třeba vidět neměly.

Nebo by pro to možná bylo vhodnější nové vlákno, a případné psaní k tomu jinde.

On někdo to pobere pojmově přesně, někdo zas prohlédne ty metafory...

Citace od: Paradoxy kdy 2026-02-16 15:05Čistě teoreticky, brzdilo by tě něco, kdybys psal takové věci přímo mě do zprávy?

Asi by to šlo a mělo smysl, kdyby to vznikalo pro konkrétního člověka a spíš jako odpovědi na jeho konkrétní situaci, než nějaké obecnější výklady.

Těch dobrých a vysvětlujících textů je k dispozici plno, ale co si z toho kdo vybere, jak to pochopí to už je slabší.

Citace od: Paradoxy kdy 2026-02-15 16:53

Citace od: Pedrito kdy 2026-02-15 13:36Samádhi je spíš květ meditace.

Květ meditace ano, ale mám pocit, že ne cíl.

Spíše dobrý začátek

CitaceS přístupem "chci něco dosáhnout" třeba Samadhi, blaženosti, klidu je kontraproduktivní. Je možné s tím začínat, ale pokud se naše motivace nezmění, posilujeme tím akorát naši sebestřednost a dosáhneme akorát různých sebeklamů.

Nejlépe, ale ono se to řekne, že jo, je-li v člověku ten vjem osobní smrtelnosti již vyvrbený. A přesto není spojen s marností člověčího života ve světě. Nýbrž právě ten okamžik vzájemné existence mnoha osobností, tím je, či začíná být, objasněn.
Jak jsi Miroslave psal, "žít, jako by nežít", neb je to zlomeček věků, ten "náš" život...

Když se člověk setkává s různými duchovňáckými teoriemi a koncepty, jak to je a má vlastní hlubší zkušenost, vhled, tak mu to pomáhá ve vlastním poznání.

A to jak?
Petr už se tak dostal hodně daleko. Čte, nebo poslouchá nějaký ten koncept, povídání nějaké autority, Janiny dezinterpretace a podobně a vidí: "Tak to není, tohle není pravda - neodpovídá to mé zkušenosti - a jak je to tedy? Jak by se to dalo vyjádřit správně?
A tímhle procesem se to pomalu vyjasňuje.

Tohle, co Petr dnes napsal je toho krásným obrazem, jak to zdánlivě nesmyslné reagování na poradnu v člověku funguje. Jak se vlastní poznání tím čistí od balastů, berliček a nesmyslů.
Mám podobnou zkušenost.

Citace od: vostalpetrhttps://youtu.be/mCrvJhs7PDs?si=0GC2zwHHpQs6hw_S


Člověk není jen vědomí a podvědomí ale také nadvedomi,

To je to, co je řidiči prvek naší karmy

Podvědomí nelze přeprogramovat ale pouze resetovat skrze nadvědomí

K tomu se ovšem nepoužívají vizualizace a víra že už to mám

Nýbrž uvolnění a otevřenost, čili meditace

V níž není záměr chtění či nechtěni

Žádná představa toho či onoho, vděčnost a podobné nesmysly sebeoblbovani

Vykopirovany duplikáty dle návodu z internetu

Ego není nepřítel, je to stav satvicke mysli která je v harmonickém stavu se světem,

Zatímco radzas a tamas jsou projevy mysli chtění a nechtěni

Nadvědomí není úroveň osvícení, nýbrž individuace,

Tedy harmonicky satvicky stav mysli

Bez příčinná radostivost - viz. Minařik

Jenž tento stav považoval za základní výchozí stav k duchovní cestě

K tomu mě teď nic nenapadá. Některá témata se tolikrát probírala, že už se k tomu málokdy ve mne něco ozve.

Ale napadá mě, i když těžko kdy o tom nešlo slovo, že je mnohem jednoduší usednout do samádhi, než vstát ráno v pět do práce a provádět prapodivné činnosti, jež si moderní společnost žádá... A tak je život vlastně školou míru, radosti.. mezi tím vnitřním a vnějším.. Tedy mezi nedílným a různotvarým, universálním a individuálním.... Ten "spoj".

CitaceKdyž se člověk setkává s různými duchovňáckými teoriemi a koncepty, jak to je a má vlastní hlubší zkušenost, vhled, tak mu to pomáhá ve vlastním poznání.

A to jak?
Petr už se tak dostal hodně daleko. Čte, nebo poslouchá nějaký ten koncept, povídání nějaké autority, Janiny dezinterpretace a podobně a vidí: "Tak to není, tohle není pravda - neodpovídá to mé zkušenosti - a jak je to tedy? Jak by se to dalo vyjádřit správně?
A tímhle procesem se to pomalu vyjasňuje.

Tohle, co Petr dnes napsal je toho krásným obrazem, jak to zdánlivě nesmyslné reagování na poradnu v člověku funguje. Jak se vlastní poznání tím čistí od balastů, berliček a nesmyslů.
Mám podobnou zkušenost.Když se člověk setkává s různými duchovňáckými teoriemi a koncepty, jak to je a má vlastní hlubší zkušenost, vhled, tak mu to pomáhá ve vlastním poznání.

Je i není to jednoduché. Že je to jednoduché vidíš v té meditaci. Vypustíš myšlenky a jsi doma. Žádná věda, žádná duchověda, a to co z tebe zbývá, radost, nevyslovitelná krása, co se jí pak třeba říká blaho, je to samo, snad jemný vjem, odraz...
A takhle to v komunikaci o tom nefunguje. "vyslovené tao, není původní tao.". Ani to v té komunikaci vědět, dle zkušenosti, která je v paměti, už to je mlhou.. A v ní se to ztrácí. Ne sobě, ale pozornostem, co ten svůj vjem chtěj vyzvednout nad opar. A to jsou ti upřímní, co se dokli. O těch, co si to dle textů představují v tý mysli, ani nemluvim... A když jsou v tom zatvrzelí, máš dvě možnosti. Dělat si z nich prču, nebo adié. Upřímnost je pro tyhle entity jen místo, kde vyčůrat svý jedy.  A ty vidíš, že s tím nepřestanou, dokud se jim to nevrátí a neobrátí v nich to převrácené do původních pozic...

Když se člověk dostane za tu svoji mysl, postupně začne vidět i mysli ostatní, jaksi tu kolektivní mysl, její zákonitosti, kořeny, dřímající démony a anděly a všechno možné, pasti a propasti, slepé cesty atd. Ne očima, ale tím vnitřním okem jakým vidí napřed tu svoji a jak jde hlouběji tak tu  společnou, kolektivní.
A vidí, že lidé jsou opravdu tak pevně takoví, jací jsou, každý svým způsobem, variací hlubších společných tendencí, a že se s tím moc nedá dělat. Že si to člověk musí odžít, že musí dozrát, že rada nefunguje, je buď odmítnuta nebo chybně pochopena.

Vysvětluje to, proč se ve mně objevily zábrany publikovat účinné meditační prostředky, které totiž mohou tyhle vnitřní sklony, démony, uvolnit a u karmicky nepřipraveného člověka, ještě příliš sebestředného, se tihle individuální "démoni", místo aby se rozpoznány, pochopeny rozplynuly, naopak si je člověk začne objektivizovat, situovat mimo sebe - do druhých lidí do společnosti a začne s nimi bojovat, čímž je v sobě posiluje - oživuje je, zhmotňuje svojí pozorností, strachem atd.
Prostě lidé  rádi svoje problémy a neuspokojení, mindráky zažívají tak, že jim za to někdo nebo něco může, politici, bohatí, rodiče, známí, kteří mu něco poradili - když to dobře dopadne, je to jeho úspěch, když to dopadne špatně, může za to ten, kdo mu to poradil, atd, atd. A tohle svoje nastavení a tendence vidí i za projevy druhých (i když tam nejsou) a u sebe ne - to je ten trám ve vlastním oku...

Opravdu jen u zralé duše, kde to lpění na všem, na sobě, na svém životě, na tom, jestli má nebo nemá pravdu atd. funguje to, že když něco u sebe uvidí, snadno se to tím rozplyne - je to už jako zralé ovoce, kde stačí ten pohled, uvědomění aby odpadlo. Poslední jemné postrčení, porozumění, osvobození.

Nezralá duše se nechce loučit, loučit s tím co pracně konečně dosáhla, pouštět se toho, čeho se pevně drží a nechce vidět, nechce vidět, nechce si kazit to svoje co "dosáhla" a proto místo toho vidí všechno možné, snaží se to obejít sugeruje si, že to tak není a obrací se dokonce agresivně na toho, kdo ho na něco takového třeba upozorní. Proto se třeba u následovníků Mistra může najednou objevit nenávist k Mistrovi. Třeba jako u Jidáše.
To je myšleno doporučením ne příliš se přibližovat Mistrovi, aby se člověk nespálil.

Tak to je takové moje večerní zamyšlení - jak se to objevuje.
Takové veselé historky z natáčení 

Když jdu vzpomínkou za jógu, tedy za učení o duchovních věcech, záležitostech, stavech.. Čili za seznámení se s popisy toho, co v sobě ta má osůbka vnímala, tak je to taková hranice mezi věděním a nevěděním. A zpětně to prohlížení tehdy toho, co se v tý mysli, uvnitř děje, má mnohem větší kouzlo, živé a plné tajemné radosti, než přebírání se v následných vědomostech o tom... A návrat k tomuhle čirému "nevědění", z těch hradeb "vševědění".. o tom bych řek, je to Eckhartovo: "Nic nechtít, nic nemít, nic nevědět."