Posezeníčko

O ZÁVISLOSTI
Terapeut a lékař Gabor Maté říká:
,,Jako lékař působící v Kanadě jsem pracoval s lidmi, kteří jsou velmi, velmi závislí. Lidé, kteří užívají heroin, píchají si kokain, pijí alkohol, berou krystalický metamfetamin – zkrátka všechny drogy, jaké existují. Tito lidé trpí... ztrácí všechno. A přesto je nic nedokáže odtrhnout od závislosti. Nic je nepřiměje se jí vzdát. Závislosti mají obrovskou moc – a otázka zní: proč?
Pokud chceme pochopit závislost, nesmíme se ptát, co je na ní špatného, ale co je na ní dobrého. Jinými slovy – co člověk ze závislosti získává? Závislí lidé získávají úlevu od bolesti, pocit klidu, kontroly, uvolnění – i když jen na krátký čas.
Otázka tedy zní: proč jim tyto pocity v životě chybí? Co se jim stalo? Když se podíváte na heroin, morfium, kodein, kokain či alkohol – všechny tyto látky jsou utišovače bolesti. Každá z nich svým způsobem tiší bolest. Skutečná otázka tedy nezní: Proč závislost?, ale: Proč bolest?
Moje definice závislosti je jakékoliv chování, které člověku přináší dočasnou úlevu nebo potěšení, ale dlouhodobě mu škodí, má negativní následky – a přesto se ho nedokáže vzdát.
Z tohoto pohledu existuje mnoho druhů závislostí: ano, jsou to drogy, ale také závislost na konzumu, sexu, internetu, nakupování či jídle.
Budhisté mluví o ,,hladových duších" – bytostech s obrovskými prázdnými břichy, tenkými krky a malými ústy, které nikdy nemohou zaplnit svou prázdnotu.
V naší společnosti jsme všichni tak trochu těmito hladovými dušemi.
Všichni cítíme vnitřní prázdnotu a snažíme se ji zaplnit zvenčí. Závislost je pokusem zaplnit vnitřní prázdno vnějšími prostředky.
Pokud se chceme ptát, proč lidé trpí, nemůžeme se dívat na geny – musíme se podívat na jejich životy.
V případě mých pacientů, silně závislých lidí, je příčina bolesti jasná: byli zneužíváni po celý svůj život.
 Začali ho jako týrané děti.
Všechny ženy, s nimiž jsem během dvanácti let pracoval – stovky žen – byly v dětství sexuálně zneužity. A muži byli také traumatizovaní – zanedbávaní, biti, opouštění, emocionálně zraňovaní. Proto ta bolest.
A je tu ještě něco: lidský mozek. Mozek se vyvíjí v interakci s prostředím – není jen geneticky naprogramovaný.
Prostředí, v němž dítě vyrůstá, doslova formuje vývoj jeho mozku.
Je mýtus, že drogy jsou samy o sobě návykové. Nejsou. Většina lidí, kteří drogy vyzkouší, se nikdy nestane závislými. Otázka tedy zní: proč jsou někteří lidé zranitelní a jiní ne? Stejně jako jídlo není pro všechny návykové, ale pro některé ano; nakupování není pro všechny návykové, ale pro některé ano; stejně tak televize. Proč tato náchylnost?
Co se děje s lidmi, že potřebují dopamin či endorfiny zvenčí?
Když jsou děti týrané, tyto mozkové okruhy se nevyvinou správně. Pokud v raném dětství chybí láska a propojení, mozek se nevyvine optimálně.
V prostředí zneužívání se vývoj naruší – a mozek je pak náchylný k závislosti.
Když tito lidé vyzkouší drogu, najednou se cítí normálně, cítí úlevu od bolesti, cítí lásku.
Jedna pacientka mi řekla: ,,Když jsem si poprvé píchla heroin, cítila jsem teplé, jemné objetí – jako když matka objímá své dítě."
Takto si přenášíme trauma – nevědomě – z generace na generaci.
Existuje mnoho způsobů, jak zaplňovat prázdnotu – každý člověk má svůj vlastní způsob, ale prázdnota vždy pochází z toho, co jsme nedostali, když jsme byli velmi malí.
A pak se díváme na narkomana a říkáme: ,,Jak to můžeš dělat sám sobě? Jak si můžeš píchat něco, co tě může zabít?"
Ale podívejme se, co děláme my Zemi: vpravujeme do ní různé látky – do atmosféry, oceánů, prostředí – a zabíjíme tím planetu.
Která závislost je větší?
Závislost na ropě, na konzumu – nebo na heroinu?
Která působí větší škodu?"

Zdroj: Agape Satori Andromedan

🍂 Čas, kdy se závoj mezi světy živých a mrtvých ztenčuje...

"Jak se dny krátí a noci prodlužují, mnoho kultur po celém světě vnímá toto období jako čas, kdy se závoj mezi světem živých a mrtvých stává tenkým.

V moderní západní kultuře se Halloween často proměnil v něco strašidelného, bláznivého či groteskního – v kostýmy, krev a duchařské historky.
 Ale pod těmito vrstvami leží mnohem STARŠÍ TRADICE, která považovala toto období za posvátné.
Napříč časem i kontinenty lidé vytvářeli rituály na počest předků a k obnovení spojení s mrtvými. V Mexiku je Día de los Muertos živou oslavou, která vítá zesnulé domů prostřednictvím jídla, hudby a vzpomínek.
V keltských zemích znamenal Samhain přelom roku – období, kdy komunity přinášely oběti mrtvým a hledaly vedení z neviditelného světa.
Tyto rituály nám připomínají něco zásadního, co v převládající západní kultuře chybí: trvalý vztah s mrtvými.
Bez těchto praktik se smrt může jevit jako tvrdý konec – zhasnout, zmizet navždy.
Když však vytváříme prostor pro uctění, ujišťujeme umírající, že nebudou zapomenuti, a sobě připomínáme, že ti, kteří přešli, stále patří do společenství života."

Text: Sarah Kerr

Svatý František z Assisi řekl:
"To, co hledáte,
je na místě, z něhož se díváte."

A Rúmí říká:
"Dlouho jsem klepal na Boží dveře,
a když se otevřely,
zjistil jsem, že na ně klepu zevnitř."

Oba výroky jsou klíčem k pravdě o tom, kdo jsme. Tak proč nám tato pravda pořád připadá jako nerozluštitelné hádanka?
Protože nemůžeme uvěřit, že by to mohlo být tak jednoduché. Protože chceme dosáhnout prázdnoty pomoci nestabilní, proměnlivé mysli.

Mooji
Hlubší než nebe,
větší než prostor

Mě se to nevíc líbí od Kabíra.

Ale už si to nepamatuju.

Třeba si vzpomenu ještě,

někde mám i sbírku, co našel na netu Zdeněk.

Jen nevím kde

Tak od oka
...


Nejsem v Kailasu nejvyšším
v Kaabě posvátné nejsem
nejsem v chrámech nejdražších
v mešitách nemám stan.

Kabír říká, "můj drahý,
Bůh je dech ukrytý v dechu."