PARADOXY JAK JI NE-CHCETE ZNÁT...

Založil Paradoxy, 2025-04-27 19:43

Předchozí téma - Další téma

Miroslav a 3 Hosté prohlíží toto téma.

Pedrito

Zminiňu ho tu hlavně proto, že jsi mu velmi sympatická, i přesto jakej ví, že máš na něj názor. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli, osobnosti. Pozdravuje tě.

Pedrito

Duchovničení po fórech ala advaita pominulo. Buď ráda, že jsi se nenachomejtla v začátku. Jak svišť jsem na to koukal, a že do toho musím vznýst, to své... Tak jsem psal mystický básně. Jana už tenkrát se prezentovala za Boha, a kdo není s ní, je proti. Tenkrát jsem jí řek, všichni tě opustí, zůstaneš sama. A byly další s tím propletené osudy. Doufám že to bláznovství ostatní přežili ku dobré zkušenosti.

Pedrito

Jo, taky dobrý, kdysi jsme si psali s Miroslavem. Ale nějak jsem se tehdy nevyznal v tom mailování, co jsem měl. A myslím tak 50% zpráv šlo mě (jsem zjistil později), místo Miroslavovi ;D Tak tam chudák musel vidět, že něco by mělo být, ale není.

Miroslav

Citace od: Pedrito kdy 2026-08-21 19:47Vzpomněl bych tu Durodaru, nešlo vidět, že se snaží inspirovat. Jen ty nože s Miroslavem. To už jde od Jitřní Země. A já nevím proč. Však jsou ze stejné stáje.
Ty to Miroslave víš, kde to vzniklo?

Tak proč s tím inspirováním tady přestal? Pozdravuje Paradoxy, ale že by jí sem něco inspirativního napsal, to ho ani nenapadne.

Mám dojem, že potřebuje mít pravdu o kterou by se opíral a nemá rád, když jeho projevy někdo nerespektuje a oponuje, tak sem raději ani nepíše.
Se zdůvodněním, že je to zbytečné, mám dojem.
Ale to je jen slabošská výmluva. Hlavně pro něj by to určitě nebylo zbytečné. Mohl by si díky tomu ledacos uvědomit.

Jak to vidíš ty?



Pedrito

Citace od: Miroslav kdy 2026-08-21 23:55
Citace od: Pedrito kdy 2026-08-21 19:47Vzpomněl bych tu Durodaru, nešlo vidět, že se snaží inspirovat. Jen ty nože s Miroslavem. To už jde od Jitřní Země. A já nevím proč. Však jsou ze stejné stáje.
Ty to Miroslave víš, kde to vzniklo?

Tak proč s tím inspirováním tady přestal? Pozdravuje Paradoxy, ale že by jí sem něco inspirativního napsal, to ho ani nenapadne.

Mám dojem, že potřebuje mít pravdu o kterou by se opíral a nemá rád, když jeho projevy někdo nerespektuje a oponuje, tak sem raději ani nepíše.
Se zdůvodněním, že je to zbytečné, mám dojem.
Ale to je jen slabošská výmluva. Hlavně pro něj by to určitě nebylo zbytečné. Mohl by si díky tomu ledacos uvědomit.

Jak to vidíš ty?




Já to vidím velmi jednoduše. Celou dobu, co si spolu píšeme, jsem z jeho pohledu víceméně mimo :) Ale mě to nevadí, jinak se máme docela rádi. To je mezi náma a je snaha to objasnit.
Každý je osobitý a sám sebou. Se svými důvody, proč kdy mluvit veřejně, nebo ne.. Máme za sebou svá narození a průběhy žití. Nikdy nejsou totožná, sbíráme květy na louce poznání. Někdo je na Mateřídoušku a jinej na Púpavu. Říkáme, "koukni, jak ta moje květina se má k světu." ... "Ne, ta moje je jiná a krásnější." Někdo je na bodlák, či kaktus, a je to pro něj vrchol krásy, když kvete... A louka se směje.

Pedrito

Myslím, že jak kdo vnímá lásku, nejen partnerskou, prostě mezilidskou, soucitnou. Jak ji projevuje.. Teď jsem čet o dívce 3-4 roky, máma utekla, táta feťák. Žila z popelnic, neb co táta vyžebral, šlo na drogy. Žádná hygiena, žádné rodičovské objímání, žádná láska. Umí jen pár skřeků, náznaky sprostých slov. Kde se pro ni ztratil Bůh? V ujetí jejich rodičů. A proč takhle ujeli? Aby snad karma došla svého? Nebo pro poučení okolí? Ta holka už se z toho těžko dostane, láska nebyla probuzena v čas květu. A i když semtam je, způsoby života, ideologijí, včetně duchovních, ji snadno zanesou prachem... Ale tak už to chodí v jedné civilizaci.

Paradoxy

To s tou holčičkou je blbý, jestli žila tolik let na ulici a nikdo si toho nevšimnul...ale nevidíme jí do hlavy. Nevidíme, co se jí tam díky tomu tvoří.

Když jsi narazil na to téma lásky. Já stále nevím, jak to slovo láska popsat a co to vlastně je. Představy o tom můžu mít různý, ale pořád to budou představy.

Jediná láska, kterou znám určitě, je láska a důvěra k životu a zároveň láska a milost od života směrem ke mě a podle toho jednám se sebou i s ostatníma. V životě jsem hlubší lásku nepoznala. Díky zkušenostem, které mi život dává, mám možnost rozlišování, sebezdokonalování a tak různě. On mě i přes moje občasný pády bezpečně vede, sice vlastně ani nevím kam, ale to není zase až tak podstatný, to se uvidí.

Salmo1cz

Mezilidskou a soucitnou lásku nejde hledat ve zvířecí podobě.
Krásně ale smutně to ukazuje, že lidská podoba nemusí nutně znamenat soucitnou lásku.
A na druhou stranu jsou náznaky kdy zvíře zachrání člověku život.


Salmo1cz

To co přitahuje pozornost v jakékoli podobě je láska.
Tedy láska může být povznášející i destruktivní anebo právě jenom je.
Podob má láska nekonečno.

Miroslav

Citace od: Salmo1cz kdy 2026-08-22 10:43To co přitahuje pozornost v jakékoli podobě je láska.
Tedy láska může být povznášející i destruktivní anebo právě jenom je.
Podob má láska nekonečno.

To je zajímavá definice lásky.
Takže je zde pozornost a to, co ji přitahuje (láska).
A co je to ta pozornost?

Paradoxy

Citace od: Salmo1cz kdy 2026-08-22 10:43To co přitahuje pozornost v jakékoli podobě je láska.
Tedy láska může být povznášející i destruktivní anebo právě jenom je.
Podob má láska nekonečno.
Jestli tomuhle tvému výroku správně rozumím, tak tedy záleží na sklonech jednotlivce. Může byt třeba člověk, jehož pozornost přitahuje to, aby třeba dobře vypadal před ostatníma a tak nosí celoživotně masku dobrého člověka nebo učeného nebo chytráka, to může být docela destruktivní. Pak může být třeba člověk, jehož pozornost přitahuje péče o druhé nebo jiná taková ta služba pro druhé, to by mohlo být povznášející. No a pak by mohl být typ člověka, kde láska jenom je, jak ty říkáš. To bude takové to být a nechat být asi?

Ale co když je to jinak? Co když je láska takové to svědomí? Že třeba děláme věci s vědomím pravdivosti? A třeba uděláme i věc nepochopitelnou pro ostatní nebo i tvrdou, třeba i druhého odmítneme? Nebo ho pošleme do zádele?

Nedávno se mi ukázalo, že pro některé lidi je důležitější pokrevní pouto než něco jiného. Vlastně už dřív. Byla jsem kdysi svědkem toho, jak jsem seděla v místnosti s dvěma sestrami a třetí ženou. Ty sestry jsou obě studované, lékařka a právnička. A ta právnička začala tu třetí ženu bezdůvodně napadat ( ono to tak bezdůvodné nebylo, asi v tom byl druh závisti). Ta lékařka tomu jen přihlížela ( tam mohl být strach postavit se pokrevní přibuzné a dělat si s ní zle), nicméně se za svou sestru potom omlouvala.

Časem jsem měla zkušenost s tou lékařkou a tou obyčejnou třetí ženou, kdy se ta třetí žena rozešla s příbuzným té lékařky. Přestože všichni znali minulost toho muže, tu ženu naprosto odepsali. Povrchně se sice sem tam někdo nabídl, ať se ozve jestli bude chtít pomoct, ale radši stáli za panem pohádkářem a tu ženu v podstatě odsoudili za to, že rozbila rodinu.

Poraďte mi nebo mi na to dejte Váš pohled, kde v tom je láska?

Pedrito

Citace od: Paradoxy kdy 2026-08-22 10:00To s tou holčičkou je blbý, jestli žila tolik let na ulici a nikdo si toho nevšimnul...ale nevidíme jí do hlavy. Nevidíme, co se jí tam díky tomu tvoří.

Když jsi narazil na to téma lásky. Já stále nevím, jak to slovo láska popsat a co to vlastně je. Představy o tom můžu mít různý, ale pořád to budou představy.

Jediná láska, kterou znám určitě, je láska a důvěra k životu a zároveň láska a milost od života směrem ke mě a podle toho jednám se sebou i s ostatníma. V životě jsem hlubší lásku nepoznala. Díky zkušenostem, které mi život dává, mám možnost rozlišování, sebezdokonalování a tak různě. On mě i přes moje občasný pády bezpečně vede, sice vlastně ani nevím kam, ale to není zase až tak podstatný, to se uvidí.
Mě je z toho a podobných případů zřejmé, že vše je o výchově. Ale jsou hranice, viz vychovat šimpanze jako člověku rovného spolu s dítětem. Skončilo to tak, že místo aby se šimpanz polidštil, v té stejné lásce, tak dítě se pošimpanzilo.
Další příklad, co se ke mě dostal. Chlapík zachránil mládě hrocha. A měl ho jako mazlíčka. Než hroch vyrost, pak svýho milujícího zachránce zakous. Hroch za to nemoh. S přirozeností sobě vlastní v něm jen vytostla jeho teritoriární povaha, a poskytnutý azyl vzal za své území...

Jinak vnímá lásku života hroch, jinak šimpanz a jinak člověk... Akorát ta zvířata to neřeší.  Projevují se pudy dannými svému druhu. Což se může stát i nám lidem a stává.. Neboť ta flexibilita mysli sahá až k té zvířecí instinktivnosti. Ale zároveň i k uvědomění si empatie, a krásy... A to je ten vnitřní boj, škola i hra...

Salmo1cz

Já to nikomu nevnucuju a moje definice je pro mě.
Pouze si dovolím jí předložit.
Snažím se dívat ne jenom z pozice člověka a svět není jenom lidská společnost.

Paradoxy

Zvířata jsou zvířata, i když znám případ, kdy se postaral člověk o postřeleného krokodýla a pak ho vypustil do přírody. Ten krokodýl se vrátil. Ten člověk s ním plaval a krokodýl mu nikdy neublížil, jsou to asi vyjímečné věci.

V tom, že vše je o výchově s tebou nesouhlasím. Výchova dělá hodně, ale není to všechno. Záleží i na sklonech dítěte. Znám případ rodiny, kdy dva sourozenci chlapci měli zlého otčíma, který je bezdůvodné řezal jako žito. Jeden z nich má fungující rodinu a druhý z nich je dosti sebestředný. Záleží na tom, jak se k těm zkušenostem člověk postaví.