Stav společnosti

[Evulína]

🇫🇮🏌�♂️🇺🇦 Finsko ,,zavírá kohoutek" ukrajinským uprchlíkům, — Yle

💸 Od roku 2026 plánuje Finsko zrušit vyplácení dávek v rámci integračního programu pro uprchlíky.
✏️ Návrh na zrušení dávek předložila ministryně financí Riikka Purra, která uvedla, že tento krok umožní ušetřit 317 milionů eur za dva roky.
📊 V současnosti tvoří Ukrajinci přibližně 66 % všech takových dávek, přičemž na příští rok se očekává nárůst až na 75 %. Dnes se ve Finsku nachází přibližně 46 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, z nichž většina žije právě z těchto dávek.

📌 ,,Svatek života" pro ukrajinské uprchlíky končí. Země, které ještě včera otevíraly dveře a peněženky, dnes přepočítávají výdaje a omezují pomoc.

[Miroslav]

🇫🇮🏌�♂️🇺🇦 Finsko ,,zavírá kohoutek" ukrajinským uprchlíkům, — Yle

💸 Od roku 2026 plánuje Finsko zrušit vyplácení dávek v rámci integračního programu pro uprchlíky.
✏️ Návrh na zrušení dávek předložila ministryně financí Riikka Purra, která uvedla, že tento krok umožní ušetřit 317 milionů eur za dva roky.
📊 V současnosti tvoří Ukrajinci přibližně 66 % všech takových dávek, přičemž na příští rok se očekává nárůst až na 75 %. Dnes se ve Finsku nachází přibližně 46 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, z nichž většina žije právě z těchto dávek.

📌 ,,Svatek života" pro ukrajinské uprchlíky končí. Země, které ještě včera otevíraly dveře a peněženky, dnes přepočítávají výdaje a omezují pomoc.

Tak to má být, tak je to správně. Musí se snažit se o sebe postarat jako u nás. Na stavbách, v obchodech je teď u nás hodně slyšet Ukrajinština. Na stavbách více než čeština (třeba tady u sousedů, kteří si nechávají zateplit dům).

[Miroslav]

📌 ,,Svatek života" pro ukrajinské uprchlíky končí.

Kam se ztratil ten Dorko soucit?

Ono uprchlictví před Ruskými bombami a terorem je podle tebe svátkem života?

Mně jsou ti ukrajinští uprchlíci velice sympatyčtí. Muži pracují na stavbách (i těch nedostatkových bytů), ženy v supermarketech - dělají práce nad kterými se naši ofrňují a jsou na rozdíl od těch našich, pro které je to pod úroveň, v tom milí a přátelští.
Naše Romy v pracovním porcesu bohužel nevidět.
Možná na Ostravsku je to jinak. Soudím podle Prahy a Středočeského kraje.
   

[Evulína]

📌 ,,Svatek života" pro ukrajinské uprchlíky končí.

Kam se ztratil ten Dorko soucit?

Ono uprchlictví před Ruskými bombami a terorem je podle tebe svátkem života?

Mně jsou ti ukrajinští uprchlíci velice sympatyčtí. Muži pracují na stavbách (i těch nedostatkových bytů), ženy v supermarketech - dělají práce nad kterými se naši ofrňují a jsou na rozdíl od těch našich, pro které je to pod úroveň, v tom milí a přátelští.
Naše Romy v pracovním porcesu bohužel nevidět.
Možná na Ostravsku je to jinak. Soudím podle Prahy a Středočeského kraje.
   

Zaplet jsi Dorku s Evulínou, odpouštím ti to 

[Miroslav]

Zaplet jsi Dorku s Evulínou, odpouštím ti to 

Ty sis mne také pořád pletla s Dorkou  .

Já prostě tuhle nenávistnou, nepřejícnou a závistivou část společnosti nemám moc rád.
Ať si závidí a nepřejí, když jim to dělá dobře, to je v pohodě, ale mohou naši společnost - díky volbám závést k velmi nepříjemným koncům, jako ve třicátých letech Německo.
Když jel kolem takových žen Hitler ve své limuzíně, tak učurávaly blahem.
Dnes se to tak podobně vyvíjí v Rusku včele s Putinem.

[Evulína]

Ty sis mne také pořád pletla s Dorkou  .

Zebychombylijedno? :-)

Hele, jsou různé pohledy, co jeden, to jiný pohled.
Co jeden považuje za bláznovství, úsudek choré mysli, patolízalství, alibismus,  zkrátka škodlivé chování, ten, který to vidí pohledem dobrého hospodáře, ten tu škodlivost vidí.
Je pomoc a pomoc, jako všechno. Je pomoc vedena soucitem a je pomoc vedena ve hře ega.
Měsíce, roky vyplácet imigrantům sociální dávky je přece úplná zhovadilost! A naši lidi "nemají co žrát".
Vrrrrr.
My dva se neshodneme a nemá smysl to rozebírat, ty máš svůj pohled, názory, já taky.
A tak je to správně, tak to je.... :-)

[Miroslav]

Měsíce, roky vyplácet imigrantům sociální dávky je přece úplná zhovadilost! A naši lidi "nemají co žrát".
Vrrrrr.

Že by naši lidi neměli co žrát, to jsem si nevšiml. Naopak jsou většinově obtloustlí, že se sotva sunou.
A ukrajinští migrati dnes odvádějí do rozpočtu více, než ty matky s dětmi, které ještě nepracují, z rozpočtu dostávají.

Ty nejpíš čteš ty "svobodné" zapšklé štvavé zdroje informací a řetězové maily.

Zkus se raději podívat nezaujatě kolem sebe.

[Evulína]

Z FB

Prezident Petr Pavel věří, že česká společnost je připravena na to,
že v případě války vezmou lidé zbraň do ruky a půjdou bránit svou zemi. Prohlásil to na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost, která se v úterý konala na Pražském hradě.

Ano, vezmeme jednou zbraně do rukou, ale proto, abychom se bránili před lidmi jako jste Vy. Co bychom tu bránili? Vaše zlato a peníze uložené v kampeličkách? Co bychom tu měli bránit? Vaše životy, kdy budete vše sledovat z Karibiku?
Pane prezidente, lidem do ruky zbraně nedávejte. Nebo dejte a rychle utečte. Armádu i přes milionový náborový příspěvek posílilo za poslední dva měsíce 11 mužů a 2 ženy. 1452 vojáků jí naopak za stejnou dobu opustilo... Opakuji se, ale bránit se budete muset Vy. Před námi. Mladí se nehlásí do armády a starší jí opouštějí...
Proč asi?
Kupujete zbraně, 400 tanků... a kdo je bude obsluhovat? Někdo
z těch 900 generálů? Kupte těch 800 děl které potřebují devítičlennou obsluhu a obsaďte je Hradní hudbou, nebo kuchaři... Nakupte dalších 100 obrněnců a naložte do nich 60ti leté pány
z autoparku... Spásou budou jistě i F-35. Stíhačky, kde funguje jen katapult a které nikdo nechce. I testovací piloti se s nimi bojí létat...

Né prezidente, my nemáme co bránit. To co budeme bránit a bráníme jsou naše rodiny. Ale fakt se nebojíme Putina. Bojíme se
EU a dosazených lidí, jako jste Vy. Lidé jako Vy jste zhoubou této společnosti, lidé jako Vy to tu ničíte a ničíte národní hrdost.

Takže prezidente, dejte lidem do rukou zbraně, ale nejdříve raději zmizte z ČR.

[Miroslav]

Z FB

Prezident Petr Pavel věří, že česká společnost je připravena na to,
že v případě války vezmou lidé zbraň do ruky a půjdou bránit svou zemi. Prohlásil to na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost, která se v úterý konala na Pražském hradě.

Ano, vezmeme jednou zbraně do rukou, ale proto, abychom se bránili před lidmi jako jste Vy. Co bychom tu bránili? Vaše zlato a peníze uložené v kampeličkách? Co bychom tu měli bránit? Vaše životy, kdy budete vše sledovat z Karibiku?
Pane prezidente, lidem do ruky zbraně nedávejte. Nebo dejte a rychle utečte. Armádu i přes milionový náborový příspěvek posílilo za poslední dva měsíce 11 mužů a 2 ženy. 1452 vojáků jí naopak za stejnou dobu opustilo... Opakuji se, ale bránit se budete muset Vy. Před námi. Mladí se nehlásí do armády a starší jí opouštějí...
Proč asi?
Kupujete zbraně, 400 tanků... a kdo je bude obsluhovat? Někdo
z těch 900 generálů? Kupte těch 800 děl které potřebují devítičlennou obsluhu a obsaďte je Hradní hudbou, nebo kuchaři... Nakupte dalších 100 obrněnců a naložte do nich 60ti leté pány
z autoparku... Spásou budou jistě i F-35. Stíhačky, kde funguje jen katapult a které nikdo nechce. I testovací piloti se s nimi bojí létat...

Né prezidente, my nemáme co bránit. To co budeme bránit a bráníme jsou naše rodiny. Ale fakt se nebojíme Putina. Bojíme se
EU a dosazených lidí, jako jste Vy. Lidé jako Vy jste zhoubou této společnosti, lidé jako Vy to tu ničíte a ničíte národní hrdost.

Takže prezidente, dejte lidem do rukou zbraně, ale nejdříve raději zmizte z ČR.

Že se ti tak líbí ta ruská propaganda?

Na Slovensku v průzkumu prý asi 20 % lidí by bralo být součástí Ruska.
Ty bys asi při průzkumu u nás patřila také k těm, kterým by se to líbilo.
Že jo.
Tvým dětem by se to také líbílo?

[Evulína]

Já jsem spokojená jako češka, akorát to vedení, co je teď, to vedení!

[Miroslav]

Já jsem spokojená jako češka, akorát to vedení, co je teď, to vedení!

Vedení si tu naštěstí volíme svobodně sami. A za to bych šel i bojovat. Vládu jedné strany a ideologie na věčné časy jsme tu už měli.

[Evulína]

[Miroslav]

Chudák Hnízdil. Ten už opravdu zcela zblbnul a blbne hlavu jak vidno i naší Evulíně.

[Evulína]

Chudák Hnízdil. Ten už opravdu zcela zblbnul a blbne hlavu jak vidno i naší Evulíně.

To naši mě potěšilo 🙂

[Evulína]

Z FB

Úvod a vysvětlení...

Už několik lidí se mě v posledních měsících ptalo, proč jsem dostal zákaz publikování, který přerostl v úplnou blokaci zde na Facebooku, a proč se moje jméno najednou objevilo i mimo sociální sítě. Pravda je prostá. Důvodem byl tento článek. Text, který podle někoho překročil hranice a podle jiných jen pojmenoval věci pravými jmény.

Jak dlouho tady vydrží tentokrát, je otázka. Zda se cenzor opět rozhodne přitáhnout šrouby a poslat mě na virtuální index zakázaných autorů, uvidíme. Pokud jste ho už v minulosti četli, patříte mezi ty, kteří stihli původní verzi, než ji algoritmy pohřbily. Pokud ne, právě teď máte možnost udělat si vlastní názor.
**********************************************************************

Dva různé příběhy pod rudým praporem

Často se do mě lidé obouvají, proč mi tolik vadí Petr Pavel a proč mi naopak nevadí Kateřina Konečná. Proč prý jednoho označuji za soudruha, zatímco druhou nechávám být, i když se ke komunismu hlásí otevřeně.

A protože nechci jen mávnout rukou a protože si myslím, že má smysl o těchto věcech mluvit bez hysterie i bez zbytečných nálepek, připravil jsem si pro vás své subjektivní srovnání.

Možná i proto, že jsem s Petrem Pavlem kdysi sloužil v Prostějově. Ne u stejné jednotky a nikdy pod jeho přímým velením, ale přesto si myslím, že o něm něco vím. A možná i proto v tom vidím rozdíl, který nedokážu přehlédnout.

Naopak Kateřinu Konečnou jsem nikdy nepotkal, což mě, na rozdíl od prvního jmenovaného, docela mrzí. Klidně bych to vyměnil, ale takový je život.

O Petru Pavlovi, soudruh, který nikdy nezapomněl

Když se řekne jméno Petr Pavel, mnohým se dnes vybaví obraz generála, muže s přísným pohledem, který ve svých projevech mluví o demokracii, svobodě a hodnotách západní civilizace. Jenže pod touto pečlivě budovanou maskou se skrývá příběh, který začal už dávno před listopadem 1989, v prostředí, které bylo doslova prosycené ideologií rudé hvězdy a úctou ke straně jako k jediné všemocné autoritě.

Narodil se do rodiny, kde o loajalitě k režimu nikdo nepochyboval. Jeho otec byl důstojníkem ozbrojených složek, přesvědčeným komunistou a věrným sluhou tehdejší moci. Pro malého Petra tak bylo od prvních kroků přirozené, že jedinou cestou k úspěchu a uznání je pevná víra v socialismus, oddanost Sovětskému svazu a obdiv k vůdcům, jejichž portréty visely na zdech kasáren i školních tříd.

V tomto prostředí, kde se partajní příkazy neřešily, ale prostě plnily, a kde každé odchýlení od oficiální linie znamenalo společenskou i profesní smrt, vyrůstal a budoval si vztah ke světu, který byl pevně rozdělen na nás, tedy na správné, věrné socialistickému zřízení, a na ty druhé, imperialistické nepřátele, o nichž slyšel od mala.

Nebyl proto překvapením jeho vstup do KSČ, kterým potvrdil, že je nejen synem oddaného soudruha, ale i sám přesvědčeným budovatelem lepších zítřků. Tehdy už byl vychován v přesvědčení, že strana je modla, k níž je třeba vzhlížet s oddaností hraničící s náboženskou vírou, a že budování kariéry bez pevné opory v partajních strukturách je pouhým snem naivních hlupáků.

V roce 1989 byl důstojníkem v hodnosti kapitána, který měl za sebou nejen stranické školení, ale i přípravu pro vojenskou rozvědku. Ta příprava nebyla obyčejným kurzem, ale elitním školením přímo v Moskvě, pod vedením GRU. Do takového výcviku se dostali jen ti, kteří byli nejen odborně schopní, ale především politicky prověření a naprosto loajální. Nebyla to běžná vojenská škola, ale místo, kde z budoucích důstojníků dělali lidi připravené sloužit režimu bez otázek, ochotné hájit zájmy Moskvy a bojovat proti nepříteli socialismu na všech frontách.

Vedle něj stála jeho manželka, důstojnice s vysokou hodností, která působila v armádě jako kádrovačka a politručka. Měla na starosti ideologickou výchovu vojáků, jejich kádrové hodnocení a zajištění toho, aby v ozbrojených složkách nebylo místo pro nikoho, kdo by jen náznakem pochyboval o vedení strany. Jejich manželství tak nebylo jen soukromou záležitostí, ale i svazkem dvou ideově pevně ukotvených soudruhů, kteří táhli za jeden provaz a byli připraveni bránit režim před jakýmkoli nepřítelem.

A pak přišel listopad 1989, kdy se svět obrátil vzhůru nohama a železná opona padla. Ti, kteří dokázali rychle měnit barvy a rétoriku, mohli pokračovat v kariéře i pod novou vládou, novými prapory a v nových uniformách. Petr Pavel to zvládl mistrně, přetavil svou minulost do příběhu o oddanosti státu, nyní už demokratickému, a postupně se vypracoval až na post náčelníka Generálního štábu Armády České republiky.

Jenže při pohledu na jeho životní dráhu, od raného dětství přes stranické schůze, moskevské školení špionáže až po manželku, která sloužila režimu se stejnou oddaností a vysokou hodností, vyvstává otázka, co by se stalo, kdyby k pádu železné opony nikdy nedošlo. Odpověď je bolestivě zřejmá. Z Petra Pavla by pravděpodobně vyrostl jeden z pilířů represivního aparátu komunistického státu, vysoce postavený důstojník, loajální Moskvě, připravený s úsměvem a rozkazem na rtech bránit režim před všemi vnitřními i vnějšími nepřáteli.

Protože tak byl vychován, k tomu byl veden, a v tom našel smysl své existence.

O Kateřině Konečné, soudružka nového střihu

Když se řekne jméno Kateřina Konečná, nelze přehlédnout, že jde o političku, která se nikdy netajila svou příslušností k Komunistické straně Čech a Moravy. Pochází z rodiny, kde byli oba rodiče členy KSČ a zastávali poměrně vysoké funkce, takže prostředí levicových idejí znala od malička.

Narodila se v roce 1981, a když se v listopadu 1989 hroutil režim, byla malou sedmiletou holčičkou, která sotva chápala, co se kolem děje. Není tedy spravedlivé a ani smysluplné vkládat jí do rukou odpovědnost za temné stránky totalitní éry, cenzuru, procesy a represe, které si většina její generace pamatuje maximálně z vyprávění.

Její příběh je jiný. Do KSČM vstoupila v době, kdy už to rozhodně nebyla vládnoucí strana s neomezenou mocí, ale spíše okrajová politická síla, která se snažila hledat místo v demokratickém systému. Bylo jí osmnáct let, když se rozhodla zapojit do stranické politiky, a od té doby si budovala kariéru krok za krokem, postupně, bez velkých skandálů, bez výrazných excesů a bez agresivní rétoriky, kterou se vyznačovali někteří její předchůdci.

Na rozdíl od mnohých jiných komunistických funkcionářů minulosti nelze o Kateřině Konečné říci, že by byla součástí represivního aparátu nebo profitovala z moci strany v době, kdy ta vládla pevnou rukou. Její politická dráha začala až hluboko v éře svobodných voleb a otevřeného parlamentu. A ačkoliv mnohé její názory zůstávají pro část společnosti kontroverzní, nelze jí upřít, že hájí své postoje otevřeně a bez skrývání.

Dnes, jako europoslankyně a předsedkyně KSČM, mluví o ochraně slabších, o férovějších podmínkách pro zaměstnance, o dostupném bydlení, ale zároveň otevřeně přiznává, že komunismus dvacátého století přinesl i chyby a křivdy, které nehodlá omlouvat. V tom je odlišná od generace starých soudruhů, komunismus pro ni není synonymem diktatury, ale vizí spravedlivější společnosti, v níž stát nenechá slabší na pospas trhu a bezohledným korporacím.

To samozřejmě neznamená, že její politické postoje jsou univerzálně přijímané nebo že by neměly budit kritiku. Je na voličích, aby rozhodli, zda KSČM a její předsedkyně mají místo v dnešní politice. Ale přesto bychom ji neměli posuzovat optikou doby, kterou ona sama nikdy nezažila a na jejíž chod jako dítě nemohla mít žádný vliv.

Srovnání, dva různé příběhy, dva různé světy

A tady je ten zásadní rozdíl, který prostě nelze přehlédnout a který považuji za důležité pojmenovat nahlas.

Na jedné straně stojí mladá žena, která po revoluci, v době, kdy se od KSČM všichni odvraceli a kdy se tato strana stala synonymem pro ostudu a minulost, do ní vědomě vstoupila s nadějí, že jí dá nový směr, demokratický obsah a že v ní bude hájit sociální témata, která prostě nikam nezmizela. Byla ochotná nést stigma, čelit posměchu, a svůj politický život začala v době, kdy už tato strana neměla moc zavírat lidi, zakazovat noviny nebo posílat udavače mezi sousedy.

A proti ní stojí muž, který v době, kdy komunistický režim mučil, zavíral, cenzuroval a drtil své odpůrce, vědomě vstoupil do strany, protože přesně věděl, co mu to přinese. Vědomě se stal její součástí, vystoupal v armádní hierarchii, prošel školením špionáže v Moskvě, elitním kurzem, který byl symbolem loajality a ochoty chránit režim proti komukoliv, kdo by jen ceknul o svobodě. Byl kovaný, přesvědčený, ideově profilovaný soudruh, který s rudou hvězdou na helmě byl připraven bránit režim do posledního dechu.

A to, že dnes změnil rétoriku, vyměnil kabát a tváří se jako symbol svobody a demokracie, není omluva. Protože nelze srovnávat holku, která dala vše do toho, aby se KSČM stala běžnou demokratickou stranou, s kovaným agentem vycvičeným v Moskvě u GRU, který z kariérismu a přesvědčení sloužil režimu, jenž šlapal lidem po krku.

Tohle prostě není a nikdy nebude stejné.

A můžou se na mě všichni zlobit, ale tohle je pro mě ten hlavní rozdíl. A proto mi vadí jeden a druhá ne.

Daniel Danndys Krajča