Durodarovy vzpomínky

Miroslav · 2026-03-18 19:15

Durodara nám sem bohužel už nepíše, doufám, že je stále živý a zdravý.
Hledal jsem jestli někde jinde něco píše a našel jsem akorát jeho starý blog, kde v posledním příspěvku z roku 2019 o své cestě dílčí vzpomínky popisuje.
Třeba nám sem sám něco doplní, nebo něco někde ještě najdeme. Durodara (Jáčko, Jirka) je zajímavá duchovní osobnost, takže jeho zkušenosti a vzpomínky na jeho cestu by sem určitě patřily.
Také k němu měla silný vztah Eva, takže tak trochu i proto.

Takže cituji z jeho blogu jeho tam poslední příspěvek:
https://nikdenikdo.blogspot.com/2019/

Co dál? No přece TOHLE.... Ufff. ;-)

Před nějakou dobou jsem narazil na problém, který jsem v té chvíli nebyl s to nijak uchopit a tedy ani řešit. Jednalo se o problém toho, že existovaly skupiny oblastí v prostoru mysli, které - ač pro mne viditelné a zpracovatelné - neměly v myslích mnoha lidí odpovídající reflexní body. Z abstraktního pohledu to zprvu vypadalo jakoby v myslích bez oněch reflexních bodů bylo něco, co popisujeme jako "černá díra". Tento popis ale nebyl vhodný, protože většina lidí s touto formou mysli by bez některých oblastí nemohla vůbec žít - takže problém byl někde v nedostatečnosti poznání těchto struktur.

Pracovně jsem si tyto oblasti bez reflexních bodů nazval "temné území", což v dané chvíli byl nejpřesnější popis viděného.

Při bližším zkoumání - a za vydatné spolupráce mnoha lidí (za což jim tímto děkuji) - jsem zjistil, že skutečně problém "temného území" je pro většinu lidí zcela klíčový, protože v mnoha životních situacích z tohoto "temného území" vycházela "řešení" těchto situací, a navíc - což bylo na tom pro mne zcela jasně nejpřitažlivější - pro ně i bez jakékoli možnosti změnit či alespoň modifikovat takové "řešení" v rámci vědomého rozhodování.

Toto "temné území" při bližším zkoumání se jevilo jako "svébytně živé", při vhodných situacích bylo pozorovatelné, že to není "klasická" černá díra, kde vše mizí - ale naopak, v těchto situacích toto "temné území" automaticky přebíralo plnou vládu nad vědomou částí mysli daného člověka a často i zcela bez jeho vlastního uvědomění, natož jeho možnosti to jakkoli ovlivnit.

Vlastní prostor "temného území" se nacházel za hranicí reflexe, a to dokonce až tak, že nepřímé otázky byly odkláněny ve formě "logických" závěrů, přímé otázky byly odkláněny pomocí emocí a pokus o průnik hrozil dokonce ztrátou vědomí. Při tomto "mapování" prostoru vědomí bylo zřejmé, že ono "temné území" je exkluzivně "kryté" různými formami "obrany", která dokonce byla schopna "ochraňovat" i jen na podkladě prožitých zkušeností.

Protože ale neexistovala jednoduchá možnost zjsitit jak vzniká ono "temné území", na hranicích možností bylo i jen pouhé zjištění, co a jak tento "útvar" mysli uvádí do reakční činnosti; zkoušel jsem zjišťovat, zda není možné nadefinovat nějaké ukazatele, které odlišují jedince v situaci, kdy jim toto "temné území" "vládne" (z mého pohledu tedyv tomto okamžiku osoby zcela nesvobodné) a jedince, kteří mohou jednat s vyšší dávkou individuální svobody.

Při tomto analytickém postupu začalo být jasné, že ono "temné území" není v mysli pouze jako prvek "ovládání", ale naopak, je vytvořeno samou individuální myslí jako forma "ochrany" proti její destrukci, a souvisí s primárními principy existence jako takové. Mysl této oblasti využívá jako "depozitář" pro všechno, co je pro ni vyhodnoceno jako "ohrožující" anebo přímo nad její hranice možností použitelnosti (tzn. s vyšší složitostí, než v dané chvíli je schopna dekódovat). Také jsou do tohoto depozitu ukládány všechny formy "hraničních" situací, kdy mysl musela aktivovat pro svou vlastní ochranu reakci onoho "temného území". Takže ve zkratce, tato oblast mysli obsahuje po chvíli většinu představ jedince a všechna jeho uvědoměná zklamání. A rázem bylo jasné, že tudy cesta k pochopení co s tím, prostě nevede.

Nezbylo, než zkusit nechat vlastní složku individuální mysli pracovat "bez vědomého nadhledu" (pokusím se vysvětlit později) a "cestou" pozorovat "změny"...

Takže hned z kraje to bylo velmi přitažlivé - mysl meditacemi vycvičená zvládala všechno s velkým nadhledem, velice rychle a s patřičnou hloubkou náhledu tak, aby viděla i příčiny a důsledky. Prostě pohoda. Jenže tím, jak vědomí nedodávalo mysli korekční "pracovní" materiál (předmětné meditace), mysl pociťovala jakési ohrožení a začala skutečně pracovat na hranicích možností (ano, "spouštěčem" - příčinou - byly obavy z nedostatečnosti, které vědomí před tím korigovalo formou předmětných meditací), snažila se absorbovat neskutečná kvanta informací z vnějšku a s předchozím výcvikem to i zvládala. Jenže informace z vnějšku jaksi neobsahovaly tu esenci "vnitřní" identifikace skutečnosti, takže ani tato kvanta zpracovávaných informací nebyla s to snížit míru obav, ba naopak, jak se mysl dostávala ke svým hraničním možnostem, obavy spíše narůstaly.

Po nějaké době se mysl začala dostávat do "infarktových" stavů, kdy v rámci hraničního vytížení začala ztrácet podklady pro ten potřebný "nadhled", musela volit v kritických situacích bez něj, a to v ní vyvolávalo stress (mentální napětí, které ve své nesnesitelnosti vedlo k rozhodnutí udělat "jakékoli řešení, jen aby ta situace skončila"), který zákonitě začal generovat chyby rozhodnutí a tím i spouštět lavinu "nepředpokládaných a neočekávaných" důsledků v reálné rovině.

Paralelně s těmito "kolapsy" mysl musela - zcela zákonitě - některá rozhodnutí "odkládat", protože intuitivně (z hluboké paměti) věděla, že tato rozhodnutí jsou natolik klíčová, že je nemůže jen tak "odbýt". A právě v tomto okamžiku se začala vytvářet "obranná linie" mysli - pro uchování její konzistence po "neúspěšném" pokusu o "správné" rozhodnutí, která již měla ty odpozorované charakteristiky obranné linie "temného území".

Takže bylo na čase skončit s pokusem, protože cíle bylo dosaženo.

Ale ouha - ono to nešlo.

Mysl vykolejená existencí bez korekcí svých rozhodnutí meditačními praktikami, rozbujele zpracovávající kvanta vstupních informací a navíc i "hrdě si přivlastňujíc" možnost "rozhodovat" (tzn. roli "konatele") nebyla s to se zastavit a na jemné pokusy o korekci a zklidnění reagovala zcela bouřlivě. Nemít vědomí živou reálnou zkušenost klidné mysli, nebylo by schopno ani uvěřit, že něco jako klid mysli vůbec existuje....

Naštěstí vědomí tu reálnou zkušenost živě udržovalo a takže si automaticky vybavilo indikátory takového stavu mysli. Kdysi jsem použil pro něco podobného popis ze série Roberta Zelazneho "Amber", kde popisuje programování mysli pomocí uvědoměných indikátorů, kdy v mysli jsou "vynucovány" určité charakteristiky - v případě Zelazneho jsou to "krajinné prvky" (jedná se o nalezení cesty zpět na hrad Amber, je to někde hned z kraje v prvním díle série) - a tyto charakteristiky vytvářejí patřičné "pozadí" pro další prvky obrazu mysli, až do situace, kdy je v mysli zobrazen kýžený cíl.

Jenže napsané do jedné věty, nešlo realizovat v reálném čase. Ba ani ve snesitelném časovém intervalu. Ba dokonce ani teď, když se už pokouším situaci popisovat, ještě není cíle "klidu mysli" dosaženo...

Něco, jako ten příběh o zkušenosti boha Višnua, který se divil, proč lidé na Zemi jednají jako nevědomá zvířata, když vlastně všechny informace o tom, jak to ve skutečnosti je, mají k dispozici... A tak se sám promítnul na Zem v podobě divokého prasete. Když se ale stále nevracel, poprosil Brahma Šivu, aby se ten na Zem podíval, co se to děje. Šiva lehce našel prase-Višnua, který si vytvořil prasečí ráj na Zemi - měl plno manželek, hromady dětí, jídla i prostoru k životu. Z pozemského hlediska mu nic nechybělo. Šiva se mu snažil nastínit, že z pohledu božského se vlastně ale "ztratil", Višnu-prase ale takové myšlenky odmítal slovy, že má vše co potřebuje a že ani nemá jakoukoli potřebu chtít něco jiného. Šiva se tedy vrátil k Brahmovi a společně se trápili, co s tím. Nezbylo, než aby Šiva se na zem ještě vrátil a pokusil se Višnua "probudit" z jeho prasečího snu. Takže hned z kraje mu do jeho ráje nasadil tlupu nevědomých klanů prasat, které se rády přiživily na "levném" bohatství Višnuova prasečího ráje. Protože ale neměly ani ponětí o tom, jak by to mělo fungovat, zůstával po nich jen zmar a rozklad. Jak se tyto tlupy blížily od hranic k Višnuovi, bylo v jeho prasečím ráji hůř a hůř - začaly mu umírat jeho prasečí děti, poté i jeho prasečí manželky a on propadal do nekonečného žalu a smutku. V té chvíli se mu okázal Šiva ve své obyčejné božské podobě a Višnu na podkladě uvědomění si své božské podstaty pochopil, že celé to štěstí i ta hrůzná tragédie, byly vlastně jen sen, který snila jeho mysl - a jen se nebyla s to se z tohoto snu probudit.

Protože jsem se nějak toho pravého "Šivu - ničitele snů" ne a ne dočkat, bylo potřeba vrátit se skoro k počátku výcviku mysli tak, aby se po krůčcích zase začala vracet k upřednostnění vnitřního klidu před roztěkaným prožíváním vnějších snových prožitků.

A zatím mi vychází, že i když rozvíření mysli šlo "zrealizovat" relativně rychle, návrat mysli ke klidu je několikanásobně časově náročnější akce. Zatím tedy stále na tomto intenzivně pracuji...

Protože ale se touto eskapádou podařilo zviditelnit neuvěřitelné množství před tím "zcela jasných věci" v novém světle, které je činí pro většinu lidí "ne až tak jasnými" a tedy i v jejich pochopení silně tápou, pokusím se ve chvílich volna tyto závěry popsat - to, co jsem napsal doposud mi aktuálně dost totiž pomohlo vynechat některé sv= vlastní "slepé" cesty, které jsem před napsáním prostě "musel" absolvovat - při přečtení dříve napsaného, jsem ty chyby opakovat prostě už jen nemusel...

Pedrito · 2026-03-18 22:47

Jó Durodara.. Dobrej příběh o tom Višnuovi.

Salmo1cz · 2026-03-19 17:42

Tak znáte to těžce na cvičišti lehce na bojišti.
Meditativní mysl v odéru vonných tyčinek, rozuměj smradu vyhánějící záporné entity je bezva věc.
Je ale potřeba trénovat i stavy extrémní kdy klidná mysl vyřeší extrém efektivněji než smýkání emocí.
Mě pomáhá tunelové vidění,kdy odpadají poskakující, různě se pitvořící se entity.
Tedy vnímám problém x řešení a fáze postupu.
Vytvářením si jakéhokoli závětří si jenom škodite.
Vy musíte být ten na koho se čeká, kdo přinese řešení.
Poskakujících figur je nepočítaně.

Paradoxy · 2026-03-20 10:19

Když se tu durodara objevil, tak u jeho prvních pár příspěvků jsem si řekla vau to je asi moudrá osoba, ale časem mě to přešlo, tak asi tak.

Salmo1cz · 2026-03-20 16:17

Vědoucí osoba to je, ale tady se prezentoval tvořením nějakých frakcí.
Takové to měření pindíků a to mě nezajímá vůbec.Sorry.

Miroslav · 2026-03-20 18:47

Naděje umírá poslední.

Zajímalo by mne, jak se to s ním (Durodarou) vyvíjí dále.

Honzam - nyní jako Externista mlčí. Asi se vrátil k rozvíjení svých původních představ a je mu v tom dobře tak si to nechce nechat kazit.

A jak je to u Durodary teď, čert ví.
Ten úvodní text je zajímavý také tím, jak složitě je možné k poznávání své mysli přistupovat.
Asi inspirován mapováním mysli Saši Hendruka.

Obvyklejší (u těch opravdu hledajících) je vhodnými postupy dostat se postupně za mysl a pak to celé člověk uvidí jaksi zevnitř.
Ten Durodarův postup je v rámci mysli samotné, tedy jaksi pohled shora.

Evulína nám umřela.

A Trini se vrací k takovému tomu širokému duchovňaření, které dnes na netu více než převládá.
Zabývání se duchovností.

Paradoxy · 2026-03-20 19:41

No mě přijde, že ta naše vlastní mysl umí moc hezky manipulovat sama se sebou, čím víc je člověk jakoby duchovní, tím je to jemnější manipulace a možná i nevědomá nebo já nevím.

Pedrito · 2026-03-20 23:59

Čím je mysl jemnější, tím z nevědomí vyvstávaj jemnější a jemnější oné.. Vedle uvidění nenadálého jasna se tetelí stín, co to bude chtít zahalit a vzít si to. Tenkrát je to vnitřní boj. A jsou dvě možnosti. Vzdát to, či jít do toho i za cenu smrti. Není víc co dát než život.

Paradoxy · 2026-03-21 11:16

Citace od: Pedrito kdy 2026-03-20 23:59Čím je mysl jemnější, tím z nevědomí vyvstávaj jemnější a jemnější oné.. Vedle uvidění nenadálého jasna se tetelí stín, co to bude chtít zahalit a vzít si to. Tenkrát je to vnitřní boj. A jsou dvě možnosti. Vzdát to, či jít do toho i za cenu smrti. Není víc co dát než život.

To píšeš z vlastní zkušenosti?

Pedrito · 2026-03-21 11:40

Citace od: Paradoxy kdy 2026-03-21 11:16
Citace od: Pedrito kdy 2026-03-20 23:59Čím je mysl jemnější, tím z nevědomí vyvstávaj jemnější a jemnější oné.. Vedle uvidění nenadálého jasna se tetelí stín, co to bude chtít zahalit a vzít si to. Tenkrát je to vnitřní boj. A jsou dvě možnosti. Vzdát to, či jít do toho i za cenu smrti. Není víc co dát než život.
To píšeš z vlastní zkušenosti?

Ano, když jsem začínal někdy před třiceti lety s jógou, dával jsem meditaci své já, bylo mi jedno jestli u toho umřu, důležité bylo samádhi. Nevím jestli se bez takové zkušenosti lze duchovně dostat dál. Ale ani netvrdím, že je to meta.

Paradoxy · 2026-03-21 11:48

Já zapomněla co to samadhi je, ale myslím, žes mi to už říkal.

Je otázka, jestli si v tomhle procesu jakoby umírání nehraje jenom ta naše mysl. Může to být určitý vývoj k poznávání seba sama. Když si vzpomenu na sebe, to bylo ,,mystickejch,, zážitků, že bych mohla napsat knížku. No nějak jsem to pozapomínala, bylo to asi dobré na to, kde jsem zrovna byla.

Miroslav · 2026-03-21 12:08

Ano, bez odhodlání raději zemřít než... je to dlouhá, snad nekonečná cesta. Poslední práh se bez toho nepřekročí.
Na jedné přednášce říkal pan Tomáš:
Co je na duchovní cestě nejdůležitější?

Odhodlání.

Podobně Buddha usedl pod ten strom a řekl si, Budu tu sedět tak dlouho, dokud .... i kdybych tu měl zemřít.
Ty tečky tam dávám, aby se za to, o co jde se nedosazovalo nějaká představa dosažení nebo získání.
naopak

Ne já, ale TY.

Pravda nebo raději smrt.

Já jsem takto bojoval s neodolatelnými pokušeními když je hadí síla probudila všechny najednou. Prostě nebylo se o co opřít, jak a proč vzdorovat, jediná cesta raději zemřít - ne jen tělem, naprosto, konec a raději nic. A najednou to zmizelo a postoupilo to na pokušení další úrovně.

Podobně to popisuje Ramakrišna - ten zase tím procházel absolutní láskou k Bohu (na já, ale TY)

Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha

,,Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími."

,,Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?" tázal se jeden z jeho žáků.

,,Ano," odpověděl Mistr. ,,Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné."

Tentýž žák se ho znovu tázal: ,,Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?"

Rámakršna: ,,Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: ,,Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!" Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. ,,Ber, ber," dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: ,,Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!",,

,,A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti."

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

,,Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel ,,volání pohlaví". Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila."

,,Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!"

,,A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

,,Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále."

,,A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. ,,Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život," říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného."

,,Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím..."

Pedrito · 2026-03-21 12:21

Znám jen překlad Samádhi ze sanskrtu: "To, co je na počátku." To jsem se dozvěděl až mnohem později. A souhlas.
Jde o vjem. A furt se to odehrává v těle, bez těla se to nemůže odehrát. Tělo je na duchovní cestě nezbytné. Bez něj prostě nežiješ, nemůžeš jít do práce, ani uvařit dětem. Ani někomu říct, "mám tě rád." Možná věčný duch jen je, ale život je důkaz, že tvoří. A to tak, že rozmanitě.

Paradoxy · 2026-03-21 12:24

Počátek= život= cesta= pravda= cíl v každém okamžiku

Paradoxy · 2026-03-21 12:32

Jo roztočení těch čaker, jestli to takhle můžu nazvat, je pořádnej hukot. Ale dobrý na tom je, že pokud je člověk tak nějak tichý a snaží se tomu zas tak nepodlehnout, tak se tím dá projít, no přiznám se nabila jsem si tím zvýšením tužeb a tak čumák, ale nebylo to zbytečný. Člověk tím zase trochu sebe a okolí líp a hloubějc pozná.