Posezeníčko

Čistá duše toho moc nenamluví.
Inspiruje k tomu hlasy svých těl.
Za vzácných chvil utišení jejich osobností,
jimi protéká její světlo,
i slova jsou tehdy paprsky.
Nepatří jim však, nelze spoutat svit.
Když to uděláš a sevřeš dlaň mysli,
chytit jej, chytíš jen chiméru.
A ona ti zazpívá jinou píseň,
chytne a sevře tě v ní.
Ochočí si tě a
bude ti šeptat o sladkosti
a věčné kráse.
Ale bude to jen sen.

Slyšel jsem píseň těla
Která zněla, jako
zatajený dech.

Obrazy od Michelangela
A Dantovo níž,
do pekla vzdech.

Studánka hledá žízeň,
a najde, ve vlasech mechů,
světlušek třpyt.

Vílo, malovaná v prostor
barvami smyslů.
Královno sil.

Bohyně strun a dlaní.

Neukloním-li se,
jak mě napojíš?

Ještě neodcházej, neleť
stopou jisker hvězd,
jsem moc unavený

nemohu chytit tvůj vítr,
nejtižší zvuk.

No, nějak už sem nad tím klimbal. Tak dám ještě
jednu verzi. :-)

Slyšel jsem píseň těla
která zněla
jako zatajený dech.

Obrazy od Michelangela
a Dantovo níž
do pekla vzdech.

Studánka hledá žízeň
a najde tě
ve vlasech mechů

Světlušek třpyt.

Vílo!

malovaná v prostor
tuhami smyslů.

Královno sil.

Bohyně doteků a strun.

Neskloním-li se k tobě
jak mohu utišit žízeň?

Ještě nechoď
neleť stopou jisker hvězd
jsem tuze znavený.

Nemohu chytit vítr
tvůj vír
nejtišší akord
rým.

Šepot schovaný v tóny
třesoucím tichem trnu
že tě políbit smím.

Jo, tahle varianta je hezčí

Věčnost

Kdo radost k sobě připoutá,
otrhá křídla života.
Kdo ale radost políbí v letu,
rozbřesk věčnosti zažije tu.

Kdo radost pojistí si klíči,
okřídlený život zničí.
Kdo ale radost políbí v letu,
v rozbřesku věčnosti ožije tu.

-William Blake-
Překlad: Zdeněk Hron

Ano, to je přesně ono

Řád bobříka mlčení
chtějí všichni učení
vědění jim v hlavách zvoní
jako stáda divých koní
vyvést je z těch ohrad ven
tichým je být Mustangem
do širokých plání dne
do luk noci bezedné.

Beránek

Beránku, kdo tě stvořil?
Víš vůbec, kdo tě stvořil?
Žít ti dal a napást se
u potoka na louce?
Oblékl tě radostí
z jemné vlny nejhustší?
Dal ti hlas, jímž hlaholí
šťastně všechna údolí?
Beránku, kdo tě stvořil?
Beránku, víš vůbec, kdo tě stvořil?

Beránku, já povím ti,
Beránku, já povím ti:
Používá jméno tvé,
sám si říká beránek.
Nezná pýchu, nezná hněv,
stal se malým děťátkem.
Dítě já, ty beránek –
jeho jméno nosíme.
Beránku, buď požehnán!
Beránku, buď požehnán!

- William Blake - Zdeněk Hron -

Mlho, neber mi můj sen
býti bdělým člověkem
bdělým ke snům, říci jim
že jsem jejich podsvětím.

Mlho, hasneš v paprscích
země nemá žádný tvar
luny světlo je tvůj dar
žízeň hory, slunce smích.

Mlho, loupíš dnům svůj žár
a přesto tak neviná
jako vánek, který vál
od hlavy až do klína.

Mlho, jaro je tvůj klín
a vánkem má písnička
tvoje třpytky jsou má hra
stín a jiskra jeden rým.

Mlho, už jdi snít, už sni.

No, už jsem to dal jinam, a konečně to asi zbavil chyb,
tak to dám i sem, ať jako dělám něco pro tu kulturu...
 
_______

Vyrost mi pupen na zadku
a ty tu stojíš z podpatků
jak Eiffelova věž
a v rádiu The Clash.

Se ptáš, copak čumáčku
máš v smutném oku říz
já s pupínkem tu na zadku
si táhnu mezí kříž.

A tam ses chtěla milovat
já v hlavě měl však pupen
co na zadku mi ničil řád
jak v neschopence duben.

A tak jsem pravil vznešeně
kde duní země míz
já držím bobřík laskání
neb mysl má je níž.

Tam u pupínku v prdeli
jež prcinkou ji zoveš
jí hybernace ozdraví
zas do lesku, jak pleš.

Pak konečně už budu moci
do sedla skočit, klusat nocí
tě uloupit z tvých podpatků
a čečulky mít na zadku.

Z ticha jsme se narodili
v tichu spočinem'
v nekonečnu galaxií
kde kvete noc a den.

Ve tvých očích.

Jaká to hudba, jaká to hudba!
Je to sen?
Je to snad sudba?
Sám sebou zřen.

Ve tvých očích.

Může ticho zpívat hlasem
a proč ne a proč ne?
Země odívá se klasem
je divý kvítek snem?

Ve tvých očích.

Tam rozkvétá, tam rozkvétá
písnička bezvětá
třpytem jitřníno léta
spěchajího z jara do podzimu.

Sněhová vločko v mých očích.

Už mi je zavři, zavři je
jiskřivá Kráso dnů
ať vidím tančit Tmu.

Ať září v našich očích.

Copak atom není akord?
Lze to vysvětlit jinak?

Jak vysvětlíme ženu, muže, dítě?
Dle jakého bez-obrazu?
Dle jakého plátna nevyobrazeného?
Nezdá se to trochu srandovní, zapírat projev
ve prospěch toho, co se projevuje?

Neni to nakonec řeč a slova
co si usurpují dílky vytržené z věčnosti
jako by byla celým okvětím?

Co je myšlenka než vyplašená píseň
vytržená vlákny not z partitur Země?

Leť, leť má písničko!

I ona se odtrhává
jak Můra z kokonu
ani nevědící, ani nechtící
jen ukazující reliéf křídel.

Za pár rozletů už vane k zemi.

Kde jsou vlastně všichni mrtví ptáci?
Viděl jsem přejeté krtky, ježky i zajíce
ale nikdy ne ptáky.