Posezeníčko

Na úvod výstižná písnička o tom, čím se člověk odlišuje od zvířat, o tom co ho vede k poznání:


Otázky probouzejí, odpovědi uspávají...

1. Pravda

Miroslav se scházel s kamarády asi tak od 9. třídy v hospodě "Na staré faře" na Hanspaulce, na pivu či kofole, kouřili a filosofovali. Scházelo se tak cca 10 kamarádů a řešili hlavně filosofické otázky. Jeden z kamarádů byl starší už studoval právnickou fakultu a ten ostatní seznamoval s tím, co se hodilo k jejich filosofickým úvahám třeba teorii logiky, o klasických filosofech apod.
Také spolu hrávali karty - mariáš o drobné.

Miroslava na rozdíl od ostatních tehdy nejvíce oslovil pojem pravda. Absolutní pravda. Nijak to nebylo spojeno s nějakou duchovností nebo náboženstvím v té době nic takového neznal. A jak už tady psal, stalo se to jeho jediným přáním a touhou z hloubi srdce, vše ostatní začalo být až na druhém místě, podružné.

Už mnohem dříve totiž poznal, jakou sílu má přání.
Asi v páté třídě paní učitelka kontrolovala domácí úkoly. A Mireček úkol neměl. Paní učitelka šla od lavice k lavici a kontrolovala provedení úkolu. A Mireček si najednou intenzivně přál, aby na to paní učitelka nepřišla. Taková střelná modlidba. Paní učitelka zkontrolovala úkol vedle sedícímu spolužákovi, Mirečka vynechala a pokračovala k další lavici - asi v domění, že mne už kontrolovala. A podobných příhod bylo více.
A tak věděl, že chce-li tu "pravdu" opravdu poznat, musí soustředit všechno přání a touhu na jediné přání jedinou touhu - Absolutní pravdu.

K té Pravdě bych ještě doplnil.
Vypozoroval jsem, že pravdu - to jak to je, ať je to jakékoliv, hlavně že je je to pravdivé - hledá málo kdo z duchovňáků.
Většina hledá "nebe" tj. štěstí, naplnění. "lásku" to ponejvíce ženy a nebo vlastní důležitost, dosažení úspěchu (když to nejde v reálném světě), být správný oproti těm  nesprávným (zlým, chamtivým), únik před reálným světem do blažených iluzí atd. Trungpa toto nazýval "duchovním materialismem"
Ty první nazýval Drtikol "hledači pravdy o sobě a o Bohu"

Moje dcera mi například říkala: "Co máš furt s tou pravdou. Mně nezajímá nějaká pravda ale láska."

Skutečná pravda je ničitel iuzí, proto ji mnozí nemají rádi. Hledají "pravdu", která by se jim líbila.Duchovňáctví a náboženství jich nabízí nespočet.

Několik citátů o pravdě:

,,Život sa pýta smrti : ,,smrť prečo teba ľudia nenávidia a mňa milujú? ", Smrť odpovie : ,, lebo ty si nádherná lož a ja som krutá pravda. ""

,,Na světě existují věci, které jsou tak odporné, že je nutno je skrývat a zamlčovat, nejen z důvodů estetických, nýbrž z důvodů čistě humánních. Pravda například." (Friedrich Nietzsche)

,,Pravdivá slova nebývají příjemná. Příjemná slova nebývají pravdivá." —  Lao-c'

,,Lidé ti odpustí spíše, když je obelžeš, než když jim povíš pravdu." —  František Vymazal český lingvista a překladatel 1841 - 1917

,,Bez ohledu jak obyčejná může žena být, bude-li v její tváři vepsána pravda a upřímnost, bude krásná." —  Eleanor Roosevelt

,,Važte si těch, kteří hledají pravdu, ale střezte se těch, kdo už ji našli."

2. Smrt, láska, první učitel.

Už v prvním ročníku střední školy proslul Miroslav mezi spolužáky jako nadšenec do chemie.

A tak sestalo, že jednou o hlavní přestávce se k němu na chodbě připojila spoužačka z jiné třídy a důvěrně ho žádala, jetli by neměl nějaký jed, že by se chtěla zabít. To ho velice zaujalo (proč se chce zabít) a tak se na toto téma mezi nimi rozvinuly  diskuse, ze kterých se postuně vyvinul silný vztah – první láska, poháněná soucitem a otázkou proč. Už se zabít nechtěla. Pustili se do dobrosružství první lásky – ale ve vší počestnosti – čistě duševní.

Po čase, asi po roce se láska zcela rozplynula a bez problémů a jakéhokoliv stínu se rozešli. Miroslav zjistil, že ho zas tak moc nemiluje a tak ho jeho zamilovanost rychle přešla. Miloval hlavně její domnělou lásku a té, vnímané jako něco svatého se snažil vycházet vstříc.

No a tak dál pokračoval s kamarády ve filosofických diskuzích jak na Staré faře, tak u jednoho jejich kamaráda, kde se scházeli a mimo jiné také experimentovali s omamnými látkami, které navozovaly změnu vědomí – zase z důvodu zkoumání toho, co se v člověku děje a co to je.

Jednou, když se Miroslav zrovna probíral z omámení nějakou látkou, stála před ním  ta dívka se kterou se už zcela rozešli a přestali stýkat a žádala ho opět o jed, aby se mohla zabít.
Tentokrát  slíbil jed dát, když mu odpřísáhne, že jestli bude možnost aby se s ním po smrti kontaktovala, že to udělá.
Pak s ním šla domů a on jí dal zkumavku s kyanidem drasenlým (vlastní výroby - rozkladem ferokyanidu draselného a jímáním vznikajícího kyanovodíku do hydroxydu draselného).
Tak silná byla Miroslavova touha a odhodlání přijít životu a té smrti na kloub.

Když pak dorazil zase na Starou faru – u sousedního stolu tam sedával mladý člověk (asi 18-ti letý), jmenoval se Robin. Někdy s Miroslavem a jeho kamarády hrával mariáš – většinou vyhrával, jinak se spolu o ničem nebavili. Sedával tam většinou s nějakou dívkou, něco jí vykládal a studovali spolu nějaké papíry.
Tentokrát tam byl sám a naznačil Miroslavovi, aby si k němu přisedl.  Vytáhl z náprsní kapsy zkumavku, kterou dva dny před tím dal své bývalé lásce...

A tak se z toho odvinulo velké povídání, velké přátelství.
Robinova slova a pak poskytnutá literatura padaly jako vlahý déšť do Miroslavovy duchovně vyprahlé duše.

Literaturou byl Janíčkův překlad Bhagavadgíty a pak Bordo-thedol  (Tibetská kniha mrtvých -samizdatový Drtikolův překlad)

Ten Bardo Thedol Miroslavovo hodně oslovil a tak si ho Miroslav opsal na stroji, nechal si pro sebe jen jednu kopii. Tu  později půjčil jednomu kamarádovi, ten s ní ale emigroval na západ, takže si ji Miroslav musel pro sebe opsat ještě jednou..

Robin se tak stal Miroslavovým prvním duchovním učitelem...



The peaceful deities of the Bardo Thodrol Book of LIberation Through Understanding the Between.

3. Tomášovi

Asi po roce Miroslavova "učňovství" u Robina  se Robin rozhodl že emigruje do Švýcarska. Den před Robinovým odjezdem se spolu zastavili zastavili u jedné z jeho dívek (nějaké barmanky) v krásné vile nad Trojou a tam Robin Miroslavovi prakticky prozradil svoji schonost zhruba vidět i to, co vidí člověk na kterého se zaměří. Miroslav si například vybral z paklíku kartu, podival se na ni a Robin řekl, co je to za kartu. A fungovalo to třeba i od dveří 5 m daleko i když se Miroslavovým směrem ani nedíval. A fungovalo to i třeba při pohledu do časopisu na libovolné stránce – Robin byl shopen říci, co na daném obrázku, na který se Miroslav díval zhruba je – barvy, tvary. Tuhle svoji schopnost prozradil až když opouštěl republiku, protože kdyby tohle ostatní věděli dříve, tak by s ním mariáš o peníze určitě nikdo nehrál. Takhle obvykle odcházel z hospody s pravidelným finančním výtěžkem z mariáše.

A když se Robin s Miroslavem loučili, tak Miroslava "duchovně" předal - odkázal do Unitarie, tam že může pokračovat, tam se o něj postarají.

Tak se Miroslav do Unitarie hned první neděli vypravil. Konaly se tam o nedělích dopoledne přednášky. A zrovna tu neděli tam ten den zrovna začínal cyklus přednášek pana Tomáše  "Joga velikého symbolu" ...
Tam pana Tomáše  prvně uviděl a uslyšel. Po skončení přednášky bylo možno si tam koupit cyklostylovaný text přednášky.
Co je Unitarie je možno vidět zde http://www.unitaria.cz/

Jogu velikého symbolu a pak následně vystřídaly Tajné nauky Tibetu. V rámci postupující normalizace panu Tomášovi pak už další působení v Unitarii neumožnili.
V paláci Unitarie v Karlově ulici byl jednak přednáškový sál (později tam hrálo divadlo Disk) a pak plno místností, v jedné se cvičila hathajoga, kam se Miroslav také přihlásil, v jiné v patře byla knihovna.

Úterky v 17:00 byla možnost se setkat s přednášejícím - teď s panem Tomášem v užším kruhu jeho přátel, které zřejmě duchovně vedl.

Miroslav se vypravil na jedno takové úterní setkání. Odehrávalo se v knihovně.
Tam za velkým dlouhým stolem sedělo asi 10 lidí (samí muži), pan Tomáš v čele a postupně oslovoval jednoho po druhém. Vždy zavřel oči a po chvíli dotyčnému v pořadí řekl třeba: "chtělo by to více se zaměřit na trojku, jinak je to dobré" a tak podobně, Když přišla řada na Miroslava, opět zavřel oči a sklonil hlavu a pak se narovnal, otevřel oči, ,,rozzářil" se řekl: "Odhodlaný to tedy jsi. Tvoje cesta je cestou obrů, Vivekanadova cesta. Snaž se pročišťovat v denním životě a ve všem."  Pak se podíval na ostatní a ještě dodal:"On není nějaký nečistý, už teď je čistší než my všichni dohromady, ale chci aby nastoupil na cestu úplně čistý."  A přešel na dalšího sedícího v řadě.


Už tehdy měl Miroslav v sobě zakořeněný imperativ. nic pozitivního, žádnou chválu si nepřivlastňovat, tedy i toto "hodnocení" šlo jaksi mimo jeho srdce, jakoby pan Tomáš mluvil o někom jiném. Vnímal co říká, ale v srdci se ani trochu nezatetelil i když by k tomu byl evidentně důvod :-)

Miroslav v Unitarii chodil také na hathajogu. Na hathajoze se skamarádil se svým vrstevníkem, který jezdil k Tomášovým na chatu a řekl Miroslavovi, že bych tam s ním mohl jet.

No a tak se s tím kamarádem z hathajogy jednou v sobotu vypravili na chatu v Jílovém.

Tam Miroslava vřele přijali, paní Tomášová říkala že viděla ve snu boty, dobré boty - což signalizovalo, že někdo nový přijde.

Od té doby do Jílového Miroslav jezdil zhruba jednou za čtvrt roku, nebo příležitostně častěji, pak když se oženil tak občas i s manželkou. Přivezl tam i některé své kamarády z meditační skupinky . Učili se tam "bdít" při práci (uvědomovat si zárověň duchovní srdce, taková meditace v akci), moc se toho tam nenapovídalo, spíše individuální připomínky. Meditovali s panem Tomášem a paní Tomášovou.

Miroslav vnímal ty návštěvy jako porovnání duchovní atmosféry. Cvičením, četbou se Miroslavovo uvědomění a pochopení vyvíjelo a návštěva v Jílovém byla vždy takovou ,,kontrolou" zdárného vývoje. Nejen slovy, ale hlavně porovnáním duchovní atmosféry.

Vztah s Tomášovými byl stále bližší, doprovázený řadou událostí, sdílením i praktických ,,starostí" atd.
O tom dále.

4. Posbírané střípky z Jílového.

Miroslav už napsal třeba na Inspiruj nějaké své zážitky z Jílového, když se to týkalo nějakého probíraného tématu, takže nemá cenu je znovu převypravovat. Překopíruji sem, co jsem kde našel aby to bylo na jednom místě pohromadě. Nejspo řazeny chronologicky, ale tak, jak byly postupně na netu nalezeny.

4.1. Špaček

Špaček byl jeden ze skupinky kořenových žáků Tomášových, kteří spolupracovali na stavbě "ášranmu" v Jílovém spolu s Petrem, Vĺáďou, Kamilem a několika dalšími, kteří mi neutkvěli v paměti.

Já jsem vozil na návštěvu do Jílového své kamarády z naší meditační skupiny a také Vlastíka. Ten tam pak po čase přivezl svoji dlouholetou družku Jindřišku. Ta tam padla do oka tomu Špačkovi a padnutí do oka bylo vzájemné, pak spolu začali chodit a jeli spolu na vodu a Jindřiška se na Vlastíka vykašlala. No a pak najednou se ve Špačkovi něco změnilo, obrátilo. Z oddaného pilného žáka se najednou stal nepřítel Tomášových. Napsal všem svým spolubratrům z ášramu dopis ve kterém jim to vysvětloval že Tomášovi je jenom zneužívají atd.(něco jako později Maríči).
Já jsem do té doby toho Špačka neznal a znal jsem to jen z vyprávění. Paní Tomášová to komentovala tak, že to u Špačka nastalo asi následkem nezřízeného odávání se sexu - když byli s Jindřiškou na vodě.

No a co teď já s tím příběhem mám společného.
S manželkou jsme byl v zimě v Jizerkách (tuším Jestřebí) v podnikové chatě na dovolené, jezdili na běžkách a tak. V Jestřebí nebyla pořádná hospoda, tak jsme se jednoho večera vypravili lesem přes kopec do sousední obce, kde hospoda byla. Vstoupili jsme a co nevidíme - sedí tam u stolu Jindřiška s nějakým mladíkem ukázalo se, že s tím Špačkem.
Tak jsme si přisedli a mne hrozně zajímalo jak to oni celé vidí. Pohoda, pochopení, humor atd. A utkvělo mi, jak Špaček říkal o nich dvou - "My jsme taková avangarda duchovnosti v Čechách".

Když jsem pak po čase přijel do Jílového, tak mi vyprávěli, jak tam přijel Špaček a ze zaplotu na ně pokřikoval, ať za ním laskavě neposílají svoje zvědy, jinak že na ně pošle policii (tím zvědem jsem byl myšlen já).

No a pak - ten Vlastík, protože Jinřišku měl rád, sledoval jejich další osudy a s Jindřiškou občas mluvil.
Narodila se jim holčička, Špaček propadl alkoholu, Jindřišku začal mlátit, ta byla nešťastná a když dcerušce byly dva nebo tři roky, tak spáchala sebevraždu.

A to je celý příběh o Špačkovi..

4.2. Opravdové srdce

Krátce po revoluci mívala paní Tomášová v OKD Vltavská (v Praze) Setkání, kde mívala na podiu několik z nás z Jílového, kde jsme každý pohovořili o své cestě, o svých zkušenostech. Později pak na Setkání navázaly buddhistické večery s paní Tomášovou a Petrem Pavníkem.
Narazil jsem dnes v mém počítači na soubor mého příspěvku tam, tak ho sem pro zajímavost kopíruji:

Opravdové srdce.

Ze všeho co je třeba k poznání pravdy je milost boží to nejdůležitější.
Jedině ta může dát to co je nezbytné pro poznání pravdy - lásku, která nás naučí sebeobětování a dále odhodlání a opravdovost, které nám dají odvahu překročit sebe sama. Vše ostatní přijde dříve či později samo.

Co je to takové odhodlání a opravdovost?
Pro většinu takzvaně duchovních lidí je pojem pravda a duchovní cesta jen ozdobou na špičce dortu jejich ega
Je to nezbytný doplněk celkové představy o vlastní dokonalosti. Takoví lidé se s velkým zájmem ohlížejí po nadnormálních silách, léčitelských schopnostech, představují si jak se postupným zdokonalováním a hromaděním znalostí a zkušeností stanou dobrými a prospěšnými lidmi, ctěnými, žádanými a uznávanými, jak budou rozdávat z přebytku svých znalostí a schopností, vědět vše o minulých životech a svých bližních a budou téměř rovni bohu ve svých schopnostech a dobrotě.
Vědomě si to většinou ani nepřipouštějí, protože by to kazilo představu, kterou o sobě mají.
V hloubi duše však cítí, že skutečná pravda by jim toto vše vzala, protože by jim vzala to, na čem tyto všechny iluze stojí jejich osobní já, na kterém tuto krásnou stavbu tak dlouho budují. Proto skutečnou pravdu o sobě a o bohu vlastně ani ve skutečnosti nechtějí.

Přesto i na nich milost boží pracuje a po několikerém zhroucení jejich iluzí v konfrontaci se skutečným životem postupně oslabí jejich ambice a postupně vykřeše jiskru skutečné touhy po pravdě.
Iluzorní stavba duchovní cesty musí být nakonec do základů zbořena, osobní já musí padnout z nebeských výšin na prašnou zem, na dno boží existence, stát se nepatrným bezvýznamným zrnkem prachu, až je zcela zapomenuto.


Pak jsou zde ti opravdoví, odhodlaní, kteří již poznali že vše je marnost a trápení ducha, ve kterých zůstává už jen láska a touha po pravdě ať je jakákoliv, nechuť k jakýmkoliv vzdušným zámkům ...

Tito jsou ochotni vzdát se všeho co mají, všeho co chtějí, všeho čím jsou, všech svých vědomostí a schopností,
i svého života kdyby to pomohlo.

slovy básníka Ortena:
jsme připraveni
jak v listopadu listy
do tebe padneme
do tebe zřítíme se....

Ale jejich vasany - tisíce let budované a udržované návyky vnímaní světa, postoje ke světu, návyky mysli dosahovat něčeho, posuzovat, měřit, orientovat se, nemožnost vymanit se z myšlenky já jim stále vnucují stav nevědomosti.

To jsou lidé zralí k frontálnímu, konečnému útoku na hradby ega. To jsou ti, kteří mají dost odhodlání, opravdovosti a odvahy, kteří chtějí pravdu skutečně poznat a kteři ji také proto velmi brzy poznají.

Pro tyto bych rád něco řekl o postupu zvaném v buddhistické tradici

Lví řev
Symbolem tohoto postoje jsou čtyři poprsí lvů hledících do čtyř světových stran (tento symbol je také ve znaku Indické republiky).
Je to odvážná nekompromisní proklamace, že vše co přichází vše co se v mysli objeví, vše je pravda, není nic jiného než pravda. V tomto postoji není žádné vzadu, není se kam schovat, stojíme čelem celé realitě vně i uvnitř.
Pokud to co se objevuje nepřijímám jako pravdu tak proč? Pociťuji-li odpor, bolest, přitažlivost, nízkost, nudu, únavu atd. jako něco jiného než pravdu samu proč, když vše je pravda?
To co způsobuje tyto pocity, to je právě to co mne od pravdy odděluje. Kde to vzniká jak se to udržuje, vždyť nechci nic jiného než pravdu, kdo to tedy chce, když vše je pravda, proč chci něco jiného než právě je atd.
S takovýmto postojem, s takovouto bdělostí procházíme životními situacemi, nic od života nepožadujeme, nic co nám život přináší neodmítáme, neboť s tímto opravdovým postojem se vše stává cestou, to co právě přichází je to nejlepší, je to to, co je pro naši proměnu nejdůležitější, jsme-li schopni to takto přijímat.
Zaujmout takovýto postoj k životu se zprvu daří jen částečně, občas, ale myslíme-li to s pravdou vážně, jsme-li opravdoví, postupně převládne a náš denní život se stane tím nejlepším cvičením, tou nejlepší praxí.
Všechny hlavní vasany z vědomí ale hlavně z podvědomí jsou tímto procesem postupně vytaženy na světlo bdělosti, rozpoznány, opuštěny a tím se v nich vázaná pozornost a energie vrací zpět do svého zdroje - do srdce.
Podstatnou roli zde zejména ke konci tohoto procesu hraje i proměna a návrat sexuální energie a s tím související proměna vnímání těla. Pro realizaci pravdy je totiž nezbytná všechna energie srdce, a nakonec i ta která je vázána v touze po pravdě a hlavně v základní vasaně, myšlence osobního já a jeho vztahu k pravdě.
V mysli, která takto přestává být zatěžována neustálým snažením po dosažení něčeho jiného než právě je, neustálým posuzováním, vybíráním, obavami atd. se vytváří stále větší prostor pro bdělost, pro bdělé nezaujaté pozorování toho co se děje, tato bdělost se stává jediným nástrojem, kouzelným mečem schopným rozetnout naše pouta. Začne být sama zdrojem neosobní blaženosti a naplnění a tím se začne ve vědomí upevňovat. Postupně začne oslabovat i zprvu plamennou a osobní touhu po pravdě a proměňovat ji v klidnou hlubokou neosobní prahovou zkušenost klidu a jistoty pravdy. Myšlenka osobního já ztrácí na důležitosti až najednou není k nalezení.
"Stane se to docela náhle a vrátí se vám původní srdce"
Všechna energie se vrátí do svého zdroje, do srdce a .....
Paprsky vědomí již nejsou zakřivovány k jednomu bodu - egu ale rovně procházejí srdcem, vše běží jako dříve ale již zde není centrum já, ke kterému by se vše vztahovalo, už zde není žádná osobní reakce, pouze živá, naprosto nepochopitelná pravda, která v sobě spojuje všechny protiklady a z níž všechny protiklady povstávají.
Je to uzdravení z těžké duševní choroby, posedlosti osobním já.
Není to nějaká nehybná, vyhaslá nirvána, není to konec života, jak si mnozí představují, ale
je to začátek, začátek skutečného života, kde motivací je láska, soucit a krása, kde není nic nutno, nic nemožné, nic předem dané.

Co to je to "původní srdce" ?
Chuej-neng, zenový mistr o tom říká:
"Lidské srdce nemyslí, vyrůstá a pramení z prázdné tišiny, je vzdáleno scestným názorům, a to je ta první velká událost v řetězu příčin a následků."
"Úplné samádhi znamená uskutečňovat opravdové srdce v každém čase a za všech okolností chodě, stoje, leže, sedě.
Cesta vede opravdovým srdcem, Čistá země leží v opravdovém srdci."

4.3. Abdrushin

Paní Tomášová mi říkala, když jsme se bavili o Andrushinovi, že se jí za války v živém snu objevil Abdrushin a požádal ji o to, aby šla na tu a tu adresu a tomu a tomu - řekl jí jméno, vyřídila že... bylo to nějaké varování před gestapem.
Tak to udělala a na té adrese opravdu dotyčný byl a byl to žák Abdrushina a poselství s vděčností přijal.

4.4. Síla slova
Jednou mi paní Tomášová, když se děsila, kolik výtisků knihy "Za čas a prostor" se udělalo a všude v Jílovém byly balíky s knihami, jsem jí řekl: "To se všechno určitě prodá", řekla: "Ano tak to bude, když to říkáš, ty máš sílu slova".
Jindy zase Martinovi, který ji podobně utěšoval v nějakém světském problému, řekla "Škoda, že nemáš sílu slova"
Já jsem ji neutěšoval, mně to bylo jasné. Nikoho neutěšuji, pokud to co říkám nevidím jasně, tak to neříkám. Nemám rád milosrdné lži.

No a stále nevím, co to je "síla slova". Nezeptal jsem se tehdy, bohužel.

5. Duchovní žena

V manželství to pro Miroslava i manželku postupně ztrácelo "kouzlo". V Miroslavově manželce se začaly stále častěji projevovat obvyklé ženské reakce v manželství - že za její nepříjemné pocity a ostatně za všechno, co není zrovna pozitivní může on. Miroslav k těmto projevům manželky přistupoval jako k příležitosti, cvičení v trpělivosti, bdělosti, sebeovládání. Jejich "duchovní" cesty se tak ale postupně stále více vzdalovaly i když  s ženou a ostatními co přišli nebo na návštěvách u kamarádů nadále pravidelně meditovali.
Doma už meditoval Miroslav jen sám.

A tak se po čase stalo, že Miroslav jednou přijel do Jílového – bylo to napodzim, byly tam jen Tomášovi a nějaká dívka – říkalo se jí ,,čarodejnice", léčívala tam prý panu Tomášovi kolena.
A tak všichni společně seděli v dlouhé meditaci a když  končili, tak "čarodejnice" vstala ze svého místa, stoupla si těsně před Miroslava, tak si také stoupl, ona ho dlouze objala a pak řekla "Děkuju ti" a pak si šla zase sednout ke kamnům, kde před tím seděla a Tomášovi nic - jako by to bylo samo sebou. Co bylo pro Miroslava zásadní, že při tom objetí pocítil, jak se jeho bytost rozlila v jejím těle a její bytost v jeho, jak se prolnuli. To před tím nikdy nezažil, ani trochu.
A tak, když se vrátil domů, uzrálo ve něm rozhodnutí, že k dalšímu postupu na cestě (zaměřené v poslední době vadžrajánově) zkrátka potřebuje "duchovní ženu" se kterou by mohl takové a podobné zkušenosti sdílet a rozvíjet...

Usoudil, že takovou "duchovní" ženu nejspíš může najít v Jílovém (předtím si tam žen moc nevšímal). Tak se tam hned další víkend vypravil - třeba by tam byla ta čarodejnice. Nebyla.
Nemyslel si, že by se snad kvůli duchovní ženě, jak si to nazval, potřeboval rozvádět. Že by to nějak ohrožovalo manželství a rodinu. Zkrátka potřeboval ženu, se kterou by mohl praktikovat duchovní cestu - tedy tu nově objevenou (o nějaký sex vůbec nešlo). S manželkou nebo jinou běžnou ženou se kterými se setkával by to evidentně nešlo, protože je to oblast, ve které ony vůbec nežijí.
   Tentokrát pan Tomáš ležel v posteli v ložničce v podkroví, byl trochu nastydlý. Tak si s Miroslavem povídali a pan Tomáš mu mimo jiné řekl: "Představ si, teď k nám začala jezdit jedna dívka a ta i když je tak mladá  už to všechno má!" (myšleno duchovní kvality). ,,Musíš se na ní jít podívat". Tak Miroslav sešel dolů a u vchodu tam seděla dívka (jediná, která tam tehdy byla). Nijak zvláště se mu nelíbila, působila na něj jako nějaká trampka nebo aktivistka. Nicméně se s ní dal trochu do řeči a pak večer spolu jeli vlakem do Prahy. Vyměnili  si telefon a domluvili se, že by se mohli někdy sejít. Ona byla už vdaná. Vedle toho se zamilovala do jistého hudebníka, který byl nádherný muž. Ten ji uvedl do duchovnosti i do Jílového, kam sám také jezdil. Hovořil s ní o "duchovním přátelství", což ji velice zaujalo. Měl  takových přítelkyň nejspíš více – přátelství není manželství. Byl svobodný a zřejmě nehodlal na tom nic měnit. 

Miroslav té dívce – (řikejme jí Eva)  vyprávěl o svých zkušenostech, svém pohledu na duchovnost - jako na vztah. V tom pojmu "duchovním přátelství" se  oba našli.

A tak se začali v Praze scházet, obvykle na něj počkala před prací – před bankou na Václavském náměstí, kde pracoval a šli se spolu projít, posedět – třeba do nedaleké Františkánské zahrady, nebo na Vyšehrad – pár stanic metrem a jejich duchovní vztah stále sílil.
Miroslav se snažil  Evino očekávání něčeho víc tlumit, aby to nebyla zamilovanost, ale opravdu jen duchovní přátelství. Například když mrzlo a venku se nedalo dlouho být, nepozval ji do restaurace, ale naopak šli si sednout na hlavní nádraží mezi bezdomovce, kteří tam také hledali útočiště před zimou.

6. A jak to bylo dál...


Vliv "duchovní ženy" a duchovní vzájemné lásky se pro Miroslavovu další duchovní cestu stal zásadní.

Ten druhý když se ti zcela odevzdá, zamiluje se do Pravdy, spoléhá na tebe jako na svého učitele, duchovního přítele a ty cítíš soucit s jeho touhou, začne tě tou  svojí božskou touhou po Pravdě obrazně řečeno tlačit před sebou dál.
Propast neusilování, která zastavila další vývoj, tedy nepřekonáš energií svojí, ale energií touhy po Pravdě toho druhého.
A v tom spočívá pravý smysl cesty bodhisattvy, spolupráce a spolubytí dvou.
Nejdeš cestou bodhisattvy proto, že bys měl někomu pomáhat abys byl správně nebo abys tím něčeho dosáhl.  Nebo z osobního soucitu – já jsem dobrý, on potřebuje ode mne pomoc..To by nebyla cesta bodhisattvy. 
Žádné "aby" v tom nesmí být. Ani stopa. Jinak by to byl zas jen ten duchovní materialismus, jak to pojmenoval Trungpa a ten duchovní materialismus k Pravdě nevede.


A tak se zanedlouho stalo, že spolu seděli ve Františkánské zahradě  a Miroslav "upadl" do naprosto nedefinovatelného stavu, který trval několik dnů a zcela nevymizel už nikdy.
Když následně Miroslav přijel do Jílového, popsal to takto - "Dostal jsem se do stavu, který není stavem. Vše se odtud jeví jako druh stavu ale tohle jediné stav není".


Paní Tomášová se velmi podivovala " Proč zrovna ty? Vždyť je tu tolik jiných, pilných, obětavých, kteří by si to zasloužili. Čím jsi si to zasloužil ty?
Asi tím, že jsi pečoval o ty své kamarády".


Miroslav a jeho duchovní přítelkyně nechtěli nijak narušovat obě jejich manželství. Sdíleli spolu jen to, co  se svými partnery sdílet ani rozvíjet nemohli.


Domluvili se například na společném čase, ve kterém  doma nebo jinde každý sám "meditovali". Naladili se na sebe, nalezli se v sobě a pociťovali se vzájemně podobně jako to bylo s tou ,,čarodejnicí".
I různá hnutí, kterými jeden prošel v tom stavu pocítil i ten druhý, jak se potvrdilo, když jsem se pak spolu viděli. Nebyla to tedy jen nějaká iluze, ale skutečné propojení.

Pak jednou jel  Miroslav na školení do USA do Denveru. Odtamtud na tu dálku to šlo úplně stejně dobře a silně jako kdyby seděli vedle sebe. Miroslav si tam koupil v obchodě veliký pytel preclíčků a to bylo jediné, co tam jedl. Chtěl si ušetřit diety a za ty si tam v antikvariátu nakoupil všechny knihy CH. Trungpy, které Shambala vydala. 
Nedaleko Denveru je městečko Boulder, kde bývalo centrum ve kterém Trungpa vyučoval a působil. Miroslav tímto městečkem o víkendu na organizovaném výletě do Skalistých hor projížděl. Trungpa byl v té době jejich aktuálním společným učitelem, aniž by se někdy osobně setkali. V té době už Trungpa nežil.
A pak se stalo, že večer v hotelu při "společné" meditaci se Miroslavovi "zjevil" Trungpa (spíše svým duchem než fyzicky) že mají s přítelkyní počít aby se u nich mohl narodit a vyrůstat jako dítě. Byl to takový spíše vnitřní nesmlouvavý rozhodný pokyn.

Takže když se Miroslav vrátil a sdělil to své přítelkyni a přešli od platonické lásky i k té "fyzické". Řekl to všechno i doma (jeho přítelkyni už žena i děti znali, chodila k nim spolu s jinými přáteli na pravidelná týdenní meditační sezení.
No a to pochopitelně vedlo rychle k vyostření vztahu s manželkou a nakonec k rozvodu a následné svatbě s přítelkyní, která se mezi tím také rozvedla. Trungpa se jim sice nenarodil, myslím, že to byl spíše přesvědčivý impulz aby neváhali a sblížili se po všech stránkách a změnili svůj dosavadní život.


Ještě před tím, něž uvažovali o nějakém rozvodu a svatbě, šli jednou v zimě (to se na chatu nejezdilo) na obvyklou návštěvu k Tomášovým do bytu v Praze. Přinesli  něco sebou a paní Tomášová řekla.
"To si nechte na oslavu." 
"A čeho?"
"No vaší svatby přece :-)"

Do té doby jejich nepřehlédnutelný vztah paní Tomášová intenzivně oběma - každému zvlášť rozmlouvala. Přitelkyni říkala, že rozbíjí Miroslavovu rodinu, že v Jílovém je plno mladších, hodných, také pokročilých a svobodných. Miroslavovi zase vyprávěla příběhy chlípných guruů a jak dopadli.
Takže ten náhlý obrat byl pro oba velmi překvapivý.
Ještě překvapivější bylo,  seděli u čaje, a pan Tomáš po chvíli řekl:

"Vy to tady po nás převezmete."
Paní Tomášová k tomu s úsměvem dodala:
"No byli by tu i jiní, ale vy budete, jako my dva..."

Od té doby, když se Miroslav setkal s panem Tomášem, tak to Miroslavovi připomínal a říkával: "Tak doufám, že se činíš."
To už byl pan Tomáš sám, Paní Tomášová dost brzo po nášem posledním rozhovoru onemocněla a následně zemřela.

Zkusím nějak zachytit do slov pokračování Miroslavova příběhu. Už to nebude o věcech vnějších, okolnostech, ale spíš o tom, jak se to u něj vyvíjelo uvnitř.
Zpětně pozoruji, že většina duchovních textů je zaměřena k nastartování cesty, k nalezení klidu mysli nebo za myslí, k pročištění vědomí, karmy a nevědomí.
Z hlediska velké duchovní cesty je zkušenost samádhi, klidu mysli, extáze, satori, Osvícení atd. dobrý začátek, v žádném případě to není konec cesty. V tomto smyslu lze chápet rčení "Cesta je cíl".
A to se pokusím zachytit jak to u Miroslava probíhalo a o co tedy vlastně na té cestě osvobození jde, kudy se ubírá a proč. Dost dlouho jsem váhal, jestli se do toho pustit, ale nerad bych aby si to všechno Miroslav odnesl sebou do hrobu. Třeba to někomu, bude-li to někde zformulováno, převedeno do slov v něčem pomůže.

Tak uvidíme zítra..

Tak jsem jinde napsal, proč furt nic 

Budu sem dávat související, co mne buď napadne inspirované tím co někdo z nás píše a nebo, co jsem našel pro ty pokročilejší praktikanty (ne teoretiky).

Když jsem nad tím přemýšlel, jestli by nebyla v digitální formě na netu jedna kniha, kterou mám, která by se sem hodila, našel jsem  na netu dokonce veřejně dostupné autentické nahrávky přednášek Chogyama Trungpy publikované v této knize (!).



Přednášky přepsané do uvedené knihy jsou k poslechu zde:

https://library.chogyamtrungpa.com/transcending-madness/

V češtině ta knha bohužel nevyšla.

Citát z knihy Eduarda Tomáše  "Osvícení"

Čím hlouběji žák proniká do prázdnoty, tím více je očisťován od iluzí osobnosti, času, prostoru a příčinnosti. Mezi druhým a třetím stupněm rozvinutí vhledu existují další dva doplňující stupně, které jsou zahaleny nejvyšším tajemstvím a zřídkakdy dosahovány průměrným mystikem nebo jóginem. Oba jsou totiž stupni, které vedou ještě hlouběji do prázdnoty. Jógin se poněkud dotkne okraje prázdnoty, nikoli však jeho středu. Tyto dva stupně jsou očistné a úplně zničí poslední iluze a poslední egoismus hledajícího. Ty se navždy rozplynou a nemohou znovu ožít. Nic vhodnějšího o tom nemůže a nemá být řečeno, neboť toto je nejvnitřnější svátost svátosti, nejposvátnější svatyně, dosažitelná člověku. Ten, kdo se dotkne tohoto stupně, dotkne se něčeho, o čem by se nemělo mluvit nahlas před opovrhujícíma ušima a ani psát pro opovrhující oči. Proto se nikdo neodvážil vysvětlit veřejně to, co tak nesmí být vysvětleno.

Všechny lidské bytosti na této planetě jsou nedokonalé. Zde nelze dosáhnout plné dokonalosti. Když však člověk o ni usiluje a pokročí blízko k ní, dosáhne ji automaticky, jakmile je osvobozen od těla. 6Pokud je člověk uvězněn v této pozemské úrovni, potud nemůže být jeho osvícení, kterého dosáhne, jiné než nedokonalé nebo naplnění, které zažije, jiné než omezené. Osvobození od dalšího vtělování lze dosáhnout ještě zde v těle, ale plné uskutečnění vnitřního míru, které po osvobození následuje, může přijít teprve po konečném odchodu z těla. Pokud člověk setrvává ve smrtelném těle, pokud pokračuje existence v lidském těle, není možné dokonalé a úplné ponoření jeho individuality do kosmické mysli. Jakmile však jednou projde branami tzv. smrti, stává se to realitou.

"Tam" už není nikdo, kdo by to moh zvěstvovat. Tak to zní paradoxně. Pan Tomáš to viděl za života, tak i o tom moh mluvit, i když pro mnohé v hádance... Nevím nakolik, to co říkali s Mílou veřejně, co psali, se jemnými měrkami doplňuje s tím, co svým blízkým říkali v úzkém kroužku. Dara mi to říct nedovedl, nebo nechtěl...

Za života jde poznat smrt "já"... Nevím, co je víc, či míň. Co smrt může dát víc smrti? Věčný život? Komu? Ve věčnosti nemá osobnost žádného jména a sebevědomí místo. Už to není "já", co o tom nad tím a o tom může mluvit. Vzdalo-li se definitivně projevu. To však udělalo jen za sebe. To není až tak soucitné - zmizet.