Posezeníčko

Citace od: durodara kdy 2025-05-02 06:50

Citace od: Evulína kdy 2025-05-01 22:23Nemám teď Dorko prostor a hned tak ho nebudu mít, ale pití v tom není. Vnoučata, mzdy, dovolená...

Nespěchá to, ale pro tebe je to velmi, a tím myslím skutečně velmi, potřeba rozkódovat, protože to zmatení tě vede k myšlence, že by to mohlo být správně - a ono to správně, a ani pozitivně, už z principu není.

Na to se musím soustředit, jednak je to dost dlouhé a potom se do toho potřebuji ponořit, resp. naopak, aby se to vnořilo do mě :-).... když jsem si to v noci četla, rezonovalo to se mnou dobře, akorát v jedné chvíli, možná to bylo někde uprostřed, mi něco dost zadrhlo..

Když, tak mi to prosím připomeň...
Já tu chodím jen na skok mezi utření nudle pod nosem a nachystání něčeho k jídlu dětem a účetnictvím :-)))

Tak jsem si to znovu četla a chytala se jen slov, unikl mi úplně celek a už se mi nad tím nechce přemýšlet. 🙂

Citace od: Evulína kdy 2025-05-08 08:55Tak jsem si to znovu četla a chytala se jen slov, unikl mi úplně celek a už se mi nad tím nechce přemýšlet. 🙂

Ano. Je to příšerně zmatečné... Principem té zmatenosti je Havrančina představa, že pomocí své osobnosti si dokáže podřít i slabší povahy...

Čarodějnice jako vyšitá.

Mne jen zaujalo, že jsi to sem dala - a tak jsem chtěl jen vědet zda jsi to skutečne "pobrala" (našla v tom to význam toho, co psala) - anebo jen "podle jména"...

Krááá

Citace od: Pedrito kdy 2025-05-08 10:40Krááá

Jo.Havranka by se ti líbila, ale je aktuálně zadaná a asi i na "roztrhání zadaná"...

CitaceJo.Havranka by se ti líbila, ale je aktuálně zadaná a asi i na "roztrhání zadaná"...

Pro mě je ten text takřka nečitelný, nezajímavý po prvních větách. Takže asi ne. Její partner jí určitě rozumí líp. Možná to psala pro něj

"Víte," řekl Louis Brandeis, nalévaje si šálek čaje, "když jsem byl mladší, také jsem si myslel, že nejlepší způsob, jak bojovat proti nebezpečným myšlenkám, je zakázat je. Ale mýlil jsem se."
"Jak to myslíte, pane soudce?" zeptal se novinář.
"Představte si les," začal Louis. "Můžete tam vysázet samé smrky, aby rychle rostly, a dokola tam chemicky likvidovat nežádoucí rostliny a živočichy. Ale co když nevíte, jaký význam rostliny a zvířata v celém tom řádu přírody mají? Co když to, co považujete za plevel, je ve skutečnosti léčivá bylina? A co když vám odporné zvíře uchovává důležitou rovnováhu? Nejlepší způsob, jak zjistit pravdu o životě v lese je nechat ho volně růst a studovat ho. Každý zásah do jeho ekosystému je třeba desetkrát promyslet, aby neudělal více škody než užitku."
"Ale některé myšlenky jsou nebezpečné," namítl novinář.
"Jistě," přikývl Louis. "Ale ještě nebezpečnější je dát někomu moc rozhodovat, které myšlenky smíme slyšet a které ne. Věřím, že nejlepším lékem na špatné myšlenky je více diskuse, ne méně. Svobodná diskuse není jen právo - je to povinnost v demokratické společnosti."

(Louis Dembitz Brandeis se narodil v Kentucky do židovské rodiny původem z Prahy. Funkci soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických zastával v letech 1916 až 1939.)

Rámakrišna se pokoušel svým nejbližším žákům popsat podrobnosti svého zážitku probuzené Kundaliní: "Dnes vám povím úplně všechno a nic před vámi nezatajím."

 Ukázal na místo mezi obočím a řekl: "Nejvyšší Já lze poznat přímo a jedinec zakouší samádhí, když mysl přijde sem. Potom už mezi Nejvyšším Já a individuálním já zůstává jen tenká, průhledná clona. Sádhaka pak zakouší..." Jakmile to dořekl a začal podrobně popisovat realizaci Nejvyššího Já, okamžitě se ponořil do samádhí. Když samádhí pominulo, pokusil se popis zopakovat a znovu upadl do samádhí.

Po několika marných pokusech se rozplakal: "Opravdu vám chci všechno vyjevit, aniž bych cokoli skrýval," ale nedokázal pokračovat. "Kdo by měl mluvit? Rozdíl mezi 'já' a 'ty' mizí. Kdykoli se snažím popsat, jaké vize mám, když mysl vystoupí nad toto místo," ukázal na hrdlo, "a pomyslím si, jakých vizí jsem svědkem, mysl se okamžitě žene vzhůru a mluvit je nemožné. Ve finálním bodě je rozdíl mezi subjektem vědomí a objektem vědomí zničen. Je to stav, v němž se sebeidentita a pole vědomí slévají v jeden neoddělitelný celek."

Naštěstí nakonec přece jenom něco řek

Když někdo zemřel, šeptali to včelám – protože pokud ne, mohly odejít... nebo zemřít žalem.

V odlehlých zákoutích venkova, v časech, kdy byl svět tišší a lidé žili blíž k zemi, přežívala prastará tradice – vyprávění včelám. Nebyla to povinnost, ale posvátný akt. Včely nebyly vnímány jen jako tvorové s křídly, co přinášejí med – byly považovány za jemné bytosti, nositele duší, strážce rovnováhy mezi světem živých a světem mrtvých.

Když někdo odešel z tohoto světa, narodil se, nebo vstoupil do svazku manželského, kroky pozůstalých tiše zamířily k úlům. Jemné zaklepání, tiché zašeptání jména. Včelám bylo sděleno, co se stalo. Úly se zahalovaly do černé látky, jako by i ony truchlily. Vždyť včely, říkalo se, mohou cítit bolest a lásku, mohou se radovat – a také zlomit smutkem. Pokud by nebyly zpraveny, mohly by přestat tvořit, odletět, nebo prostě zemřít.

Tato praxe sahá hluboko do minulosti, do keltských mýtů, kde včely byly považovány za duchovní poslové, schopné překračovat hranice mezi světy. Včela, která se zjevila po smrti blízkého, byla vnímána jako duše v letu – svobodná, ale stále přítomná.

Někteří včelaři sdíleli se svými včelami nejen smutek, ale i radost. Přinášeli jim kousky svatebního dortu, kapku vína, a zvali je, aby oslavily s nimi. Byl to vztah hluboce vzájemný – včely, když byly ctěny, darovaly požehnání v podobě sladkého medu a hojnosti.

V dnešním hlučném a odpojeném světě je tato tradice tichým šepotem z minulosti. Připomíná nám, že naši předkové nevnímali přírodu jako něco vně sebe – ale jako součást duše. Nejen že půdu obdělávali a zvířata chovali – oni s nimi mluvili. A včely, ti maličcí poslové, prý rozuměly. Nesly s sebou tajemství života, smrti... a všeho mezi tím.
   

"Mami, pokud mi opravdu chceš pomoci — postarej se o sebe.
K čemu mi jsou rajčata ze zahrady? K čemu jsou brambory pěstované pod spalujícím sluncem, s bolavými zády a vysokým tlakem? Můžu si je koupit sama. Ale tvůj mrtvice — tu už ,,nekoupím" ani nezruším.
Maminky chtějí pečovat. Chtějí být potřebné. Ale bohužel často znají jen jeden způsob — obětování se. Dát vše, zapomenout na sebe, pracovat do vyčerpání — ,,aby se děti měly dobře".
A děti? Bez ohledu na to, jak dospělé jsou, nepotřebují sklenice okurek a pytle brambor. Ne kompoty na zimu a knedlíky na dva týdny. Děti potřebují jednoduchou věc — živou, usměvavou, zdravou maminku. Maminku, která může obejmout, povídat si, sedět vedle. Maminku, která není tak unavená, že se necítí naživu.
Ale neexistuje kouzelné zařízení, které by proměnilo matčino vyčerpání v teplo. Neexistuje filtr, který by vymazal odstín únavy z jejího hlasu, stín úzkosti z jejích očí.
A pak se objeví křivda. Křivda na obou stranách.
Na jedné straně — maminka, která dává vše, a její úsilí není oceněno. ,,Nevděčné dítě", které nechce vzít to, co bylo vypěstováno krví a potem. A matčina oběť — jako by byla marná.
Na druhé straně — dítě, které dostává ne péči, ale vinu. Dostává vyčerpaného, unaveného člověka, který celý život stavěl sebe na poslední místo, a teď očekává, že se o něj někdo postará. A toto dítě se musí starat nejen o své děti, práci, život — ale i o maminku, která místo toho, aby byla oporou, se stala břemenem.
Mami, nepotřebuji brambory.
Buď prostě šťastná. Postarej se o sebe. Choď spát dříve. Setkej se s kamarádkou. Udělej si účes. Projdi se na trh bez tašky. Přečti si něco pro duši. Navštiv lékaře.
A řekni mi, kolik brambor ti mám přivézt. Protože můžu. A chci. A také — přijeď. Posadíme se spolu. Popovídáme si. Zasmějeme se. Protože to je to nejdůležitější."

Říkali mi, že jsem moc. Tak jsem začala být ještě víc.

Říkali mi, že jsem moc hlučná, moc citlivá, moc se směju, moc se rozčiluju. Že všechno moc prožívám. Že zabírám moc prostoru, moc mluvím, moc si dovoluju. Že moc myslím. Že jsem moc divná. Moc intenzivní. Moc jiná.

A tak jsem se dlouho snažila být méně. Tišší. Jemnější. Přijatelnější. Až skoro průhledná. Abych se vešla do jejich pohodlí. Abych moc neoslňovala. Aby si nemuseli přivírat oči, když jsem přišla.

Jenže pak přišel den – nebo možná noc – kdy se to zlomilo. Kdy jsem pochopila, že není mým úkolem být pro všechny stravitelná. Že nejsem čaj bez kofeinu ani světlo s vypínačem. Že moje záře není neomalenost, ale existence. Moje hloubka není přehnanost, ale pravda. A moje jinakost není chyba v systému, ale systém sám.

A tak jsem se rozhodla být ještě víc. Ještě hlasitější ve své tichosti, ještě svobodnější ve své citlivosti. Ještě zářivější ve své pravdivosti. Ne proto, abych někomu něco dokazovala. Ale protože je to moje přirozenost. Moje právo. Moje magie.

A pokud je to na někoho příliš? Ať si přivřou oči. Ať si jdou klidně lehnout do stínu. Ale já už nebudu tlumit, zmenšovat, vyvažovat.

Protože jsem se narodila, abych zářila.

A vy?

To Evuš vlastní tvorba?

Citace od: Pedrito kdy 2025-05-31 16:03To Evuš vlastní tvorba?

Ne ne 🙂

A to je jako co? Pardon.

Člověk není sám, aniž by musel omezovat sebe za velkých famfár.
Ale asi to tak cítila.. třeba v tý svý sebezáři nedodkne se druhého, co taky jen září. A třeba budou manželé, anebo vánky ve větvích. Kdo ví.