Misska pro Miroslava..

[Miroslav]

"To by ale byla dualita"

Tohle, nebo něco na ten způsob napíše....

Myslím, že je dobré vycházet ze života a z toho, kam směřuje. Kam ty všechny naše touhy, radosti, žalosti strasti směřují a končí.

No kam. Ke stáří, nemohoucnosti, demenci a smrti. Vidíme to u našich prarodičů, někteří už u rodičů. V supermarketu, jak se tam ti už starší pohybují, šourají se zarputilým pohledem aby našli, co chtějí koupit a aby nezapomněli, co vlastně potřebují koupit.
To je kam spolehlivě nezatržitelně směřujeme. To je cíl, ke kterému to naše celoživotní usilování, strání se, radosti a žalosti dospěje a dále pokračuje nemohoucností na lůžku, tím že jsme druhým už dementní - druhým, třeba dětem akorát na obtíž.
K čemu to všechno bylo? Jací jsou ti starší a staří budeme i my. Nic víc.
Když si tohle uvědomíme, uvědomujeme, uvidíme se v nich v těch už starých jako v naší blízké budoucnosti, projdeme se s nimi kousek "v jejich botách", ochutnáme k čemu směřujeme, mohlo by nás to zastavit, probudit k tomu, co jediné má z pohledu naší smrti smysl.
Je vůbec něco takového?
Skutečného? Ne nějaké dočasné "duchovní" útěchy a iluze?

[Miroslav]

,,Važte si těch, kteří hledají pravdu, ale střezte se těch, kdo už ji našli."

[Pedrito]

"To by ale byla dualita"

Tohle, nebo něco na ten způsob napíše....

To by spíš napsal Veil. Jana by nejspíš vygenerovala nějakou všeobjímájící texturu v jazyce "Afirm studio" :-)
V úvodu by byla zřejmě pochvala, a postupně by to pokrývala známými slovy duchovních kapacit za přitakání Ai... Zkrátka jako vždy

[Evulína]

Je.
Klidná přítomnost.

[Evulína]

"Moje zkušenost mě tiše přetvořila.
Naučila mě být s těmi, kdo umírají, i s těmi, kdo zůstávají.
Držet prostor v posvátném tichu posledního dechu.
A přestože jsem se smrtí trochu obeznámena,
doufám, že nikdy neztratím citlivost k její hloubce.
Neotupěla jsem. Jen jsem se naučila důvěřovat jedinečné cestě každého z nás.
Zůstávat.
V přítomnosti, která nic nezachraňuje – a přesto je vším.
Každé rozloučení je posvátné.
A věřím, že smrt si nezaslouží náš strach.
Zaslouží si naši přítomnost."

Jana Slavice

https://www.zemezeme.eu/?fbclid=IwY2xjawL2qedleHRuA2FlbQIxMABicmlkETFDOG1BWWJ6bHZmNm81ZHRXAR6BKw-QzHg2FRgYqBjxGuKEmSZhC2vmWEWiaMk4sO_6X6m1OcIzMGNSiRai-g_aem_UAdsyYB2XpzH4nH8q5tEKw

[Miroslav]

Je.
Klidná přítomnost.

Klidná přítomnost je dobrá, ale nic moc se tím nezmění.

Krishnamurti na jedné přednášce, na které v podobném duchu rozebral tu lidské kolotání a také tu všelijakou "duchovnost", co lidé provozují, tak řekl:
"Když to všechno vidíte,
  tak proč se neměníte?"

Zjistil jsem a vypozoroval, že důležitá je otázka, která otevírá oči - vnitřní zrak, bdělost, hledání.
Když to všechno vidím, tak co s tím, co by se dalo dělat, co se to vlastně děje, k čemu to je?

A je to otázka bytostná, ne vyjádřená slovy a odpověď také není nejaká slovní, nějaký závěr.

Není žádná uspokojující odpověď a tím je ta otázka čím dál palčivější, intenzivnější, silnější, mocnější.
A jaká otázka, taková odpověď. Otevírají se odpovědi, náznaky, vnitřní zkušenosti. V nás. Ne, že za nás někdo odpoví a my tomu uvěříme, protože se nám to líbí, vyhovuje nám to a už "víme" už jsme nalezlitu "pravdu" a můžeme o ní třeba i druhé poučovat.
S ničím menším než absoulutním se nespokojím, nenechám se ukolébat.

"Proti přitažlivosti zemské
do výšky volím pád
daleko odkud spadnout nemajících
a levou chci jen psát
tygra i s beránkem"

Ty odpovědi, kterých se držíme, protože nám dávají nějakou naději a klid pro marnění života, ty nás uspávají. A čas běží, stárneme, blbneme a nic se na našem směřování nemění. Příležitost poznat, najít je opět promarněna...

Stejně tak kapitulace na otázku...

[Paradoxy]

Jo, u mě už je to tak, že ať chci nebo nechci, ta otázka už je se mnou stále a neodejde dokud neumřu nebo nedostanu odpověď.

[Pedrito]

Když si tohle uvědomíme, uvědomujeme, uvidíme se v nich v těch už starých jako v naší blízké budoucnosti, projdeme se s nimi kousek "v jejich botách", ochutnáme k čemu směřujeme, mohlo by nás to zastavit, probudit k tomu, co jediné má z pohledu naší smrti smysl.
Je vůbec něco takového?
Skutečného? Ne nějaké dočasné "duchovní" útěchy a iluze?

Dle mě je tzv. meditativní vnímání světa, a pak rozličné všemožné jiné... Tím "meditativním" nemyslím pouze stav hluboké meditace, kdy i záblesky těch nejjemnějších vzruchů jsou uvědoměny a puštěny.. Nýbrž prosté vnímání dění, bytostí v něm, propojenost v dějstvích pozitivních i negativních, příjemných i nepříjemných, konstruktivních i destruktivních... Proč se to děje přesně tak a tak? To je látka k pochopení.
Meditace dá člověku klid (velmi blízký smrti), a všední život pohyb.. Ale ani jedno samotné z toho mu nemůže dát pochopení.... To až jejich soulad v něm. A než se tak stane, jeho mysl může nabývat i pozbývat jakýchkoliv vír a přesvědčení... Zavírat oči před stíny, hovět si ve slovech evokujících dokonalost, věčné blaho...... Podvědomě však na mysl člověka v této etapě působí rostoucí tlak... A emoční aparát to cítí i pod haldou těch mystických logik, pojmů a hesel.... A jednou se to tím tlakem (vlastní tíhou) zhroutí a uvolní místo pro pochopení.

[Evulína]

"Nikdo neříká oceánům,
stromům
ani horám,
že jsou příliš staré.

Mluvíme o jejich síle,
o tom, jak jsou zakořeněné,
mocné,
majestátní.

Představ si,
že bychom dokázali vnímat sami sebe
stejně —
když stárneme.

Možná bychom uviděli,
jak skutečně velkolepí jsme."

~Becky Hemsley~

[Miroslav]

Počkej až víc zestárneš a uvidíš, jak velkolepě se budeš vnímat 

[Miroslav]

P.S.
Důležité je to, co teď je a kam to směřuje. Opojení krásnými slovy s tím nic neudělá, podobně jako opojení alkoholem.
Prostě močálem černým podél bílých skal...

Dostat se z toho, je tvrdá cesta. Po dobrém to bohužel nejde.

[Evulína]

Kušuj, chytrolíne!

[Miroslav]

Kušuj, chytrolíne!

Jak jinak 

,,Na světě existují věci, které jsou tak odporné, že je nutno je skrývat a zamlčovat, nejen z důvodů estetických, nýbrž z důvodů čistě humánních. Pravda například." (Friedrich Nietzsche)

,,Pravdivá slova nebývají příjemná. Příjemná slova nebývají pravdivá." —  Lao-c'

,,Lidé ti odpustí spíše, když je obelžeš, než když jim povíš pravdu." —  František Vymazal český lingvista a překladatel 1841 - 1917

[Evulína]

 

[Miroslav]

Zajímavé.
Nahlédl jsem po čase do Poradny a co nevidím.
Je tam variace na to, co jsem sem napsal - více rozvedené a možná srozumitelnější pro čtenáře.
Nejspíš ten můj text Jana předhodila AI.
Cituji, co jsem tam našel:

Otázka, která spaluje: Hledání za hranicí slov

"Když to všechno vidíte, tak proč se neměníte?"
— J. Krishnamurti

Klidná přítomnost. Ticho. Mír. Stavy, které hledáme, které na chvíli utiší rozbouřenou hladinu mysli. A přesto... nic moc se tím nemění. Jakoby se za tím tichem, za tím klidem, stále skrývalo cosi nedořešeného, neodžitého, nerozpoznaného.

Krishnamurti ve své ostré a pravdivé přímosti mířil rovnou k jádru věci. Neptal se, jak být více klidní. Neučil, jak si udělat život pohodlnější. Ale postavil člověka tváří v tvář skutečnosti: Vidíš to vše? Proč se tedy neměníš?

To není výzva k vnějším činům, ale k bytostné otázce. Té, která se nezrodí v hlavě, ale z hlubin ticha, z bolesti, z palčivého vnímání rozporu. Té otázky, která není formulována slovy, ale kterou jsme.

Otázka, která nespí. Neptá se kvůli odpovědi, ale kvůli pravdivému pohledu. Oči, které se opravdu dívají, nemohou žít dál stejně jako předtím.

Není-li odpověď, je zde prostor
Slovní odpověď uspokojí jen rozum. Jen tu část nás, která hledá klid, vysvětlení, pohodlí. Ale otázka, která probouzí, je otázka beze slov. Taková, která nedává prostor útěchám, ani duchovnímu ,,vědění".

"A jaká otázka, taková odpověď."

Neodpovídá na ni guru, autorita, citát nebo systém. Odpovídá život, existence sama. Odpovědi přicházejí jako náznaky, jako tichý pohyb uvnitř, jako poznání bez slov, zkušenost bez jména.

A kdo hledá méně než absolutní pravdu, toho zlákat může cokoli. Naděje, víra, teorie, dogma. Ale kdo se nespokojí s ničím menším než s úplnou pravdou, ten nebude moci usnout v pohodlném klamu.

"Proti přitažlivosti zemské
do výšky volím pád
daleko odkud spadnout nemajících
a levou chci jen psát
tygra i s beránkem"

Uspávající odpovědi

Kolik odpovědí si dáváme jen proto, abychom se utišili? Abychom zůstali tam, kde je nám to známé? A přitom čas běží, tělo stárne, mysl otupuje. Příležitosti přicházejí — a mizí. A stále stejný kruh: hledání, nalezení iluze, uspokojení, stagnace.

Kapitulujeme-li před otázkou, promarníme ji.

Ale zůstaneme-li s ní, opravdově, vědomě — neuhneme-li pohledem — tehdy se něco skutečně děje. Tehdy dochází k pohybu, k proměně, která není naším rozhodnutím, ale přirozeným důsledkem bdělého vnímání.

Závěr bez tečky: Poznat, ne měnit

Tento text není výzvou k činům. Ani návodem. Ani útěchou. Je spíš prstem ukazujícím k místu v nás, kde se rodí tichá, živá otázka. Ta, která nevolá po změně v obvyklém smyslu, ale po poznání. Nejde o to stát se někým jiným. Nejde o ,,lepší" stav, vylepšenou verzi sebe, ,,duchovní výkonnost" či nové já.

Jde o to prohlédnout iluzi nedostatečnosti. Uvidět dokonalost přítomnosti — takové, jaká je. Bez potřeby ji napravovat, upravovat, napravovat sebe či druhé.

A právě v této tiché, nezvratné pravdě je všechno: klid, moc i pohyb. Pohyb ne jako čin, ale jako přirozený důsledek živého vnímání. Už ne honba za odpověďmi, ale prosté ano k tomu, co se právě teď děje.

Ticho, které neuspává, ale probouzí. Otázka, která nespaluje, ale rozsvěcuje.