Intro

[Pedrito]

Intermezo:

Duše: Thakur by tě vyhodil na mráz.

Já: Ležel bych venku do zmrznutí až by mě vzal. Mě by se nikdy nezbavil.

...

Tak jak je to s tou odpovědností, opět vylovenou? Ty Átman v těle a pán Hry. Co jsi komu proved strašného, že ti to nedá spát. Tápe se slovíček, hledá domnělé skulinky pro úder?

O čem je soucit vyzdvižený nad sen oddělení a v myšlence seklá žhnoucí tříska neschopnosti splynout?

Hovoříš nadšen o tichu pod tichem, o třpytu kapky v kapce, a směješ se smíchem palčivým a třesoucím se v obavě svého doznění.

Dávno před Tagurem jsem uleh a nocí dnů sluchem neúnavným hladil jeho hlas bílý a něžný, jemnější vlasu Královny pouště. A Kabírova radost v něm světélkovala chladivým vánkem utišujícím.

Potop se v krásu pradávného světa zářícím v jadérku vteřiny a vezmi dar podobný harf a louten, dovol svým prstům být hbitými volností dneška. Hledej prstoklad tajemný nesoucí tě k pratichu Jeho.

Nehledej zázrak vysněný v tónech čistých, rozplývající se v ozvěnách prostoru naslouchání. Buď smělý v něze a pluj. Z vesel vztyč stěžeň a ze svých kurt rozepni plachtu. Daruj se větru. A jestli tě rozbije o magnetové hory, pojmi modlitbu tonoucích.

Já nejsem já, je To píseň. Majestát těla není mým trůnem, je to prostor Hlasu vstávajícího z ticha, teprv jej rozsvěcující a obzory odhalující. Nenajdeš hnán touhou nalezení chrám z vánků. Najdeš práh tohoto já, vrať se poutníku věčný!

...

[Pedrito]

Jalo mě to upravit, vypustit jména Múz...


Tak jak je to s tou odpovědností, opět vylovenou? Ty duch v těle a pan hry...

Co jsi komu proved strašného, že ti to nedá spát. Tápe se slovíček, hledá domnělé skulinky pro úder?

O čem je soucit vyzdvižený nad sen oddělení a v myšlence seklá žhnoucí tříska neschopnosti splynout?

Hovoříš nadšen o tichu pod tichem, o třpytu kapky v kapce, a směješ se smíchem palčivým a třesoucím se v obavě svého doznění.

Dávno před Poezií jsem uleh a nocí dnů sluchem neúnavným hladil její hlas bílý a něžný, jemnější vlasu královny pouště.

A radost Múz v něm světélkovala chladivým vánkem utišujícím.

Potop se v krásu pradávného světa zářícím v jadérku vteřiny a vezmi dar podobný harf a louten.

Dovol svým prstům být hbitými volností dneška. Hledej prstoklad tajemný nesoucí tě k pratichu jeho.

Nehledej zázrak vysněný v tónech čistých, rozplývající se v ozvěnách prostoru naslouchání.

Buď smělý v něze a pluj. Z vesel vztyč stěžeň a ze svých kurt rozepni plachtu.

Daruj se větru. A jestli tě rozbije o magnetovou horu, pojmi modlitbu tonoucích.

"Já " nechytíš, je to píseň. Majestát těla není jeho trůnem, je prostorem hlasu vstávajícího z ticha, teprv jej rozsvěcující a obzory odhalující.

Nenajdeš hnán touhou nalezení chrám z vánků. Najdeš práh tohoto já. Vrať se poutníku věčný!