Ještě něco o těch tzv. nelibých slovech: Fráňa v rozmluvě s lidmi šel většinou hodně
hluboko – do nitra – a tam zahrál na strunu – brnknul – a někdo z toho měl krásný akord
a někomu to nevyznělo, protože hledal snad formu a to podstatné mu ulétlo. – Jednou jsem
přišel k Fráňovi s nějakými spekulacemi, rozváděl jsem nějaké myšlenky a když už jsem měl
ze sebe všechno vysypané, tázal jsem se Fráni: ,,co tomu říkáš Fráňo – je to tak?" Po celou
dobu, jak jsem mluvil mě Fráňa pozorně poslouchal – nyní se hluboce zamyslil, – zabafal
z lulky, pomalu, pomaloučku vypustil kouř a – krásně, jemně povídá: ,,I vyser se na to všecko
z prdele". V tu chvíli se mi zase zboural barák nad hlavou – kolikátá to už je demolice?
(Evžen Štekl)
Fráňa: ,,To je jako ten starej Eckhart – ten povídal: ,,Nic nemít – nic nechtít – nic nevědět".
Co to ale znamená? To nechtění – když budu chtít to nechtění, tak to taky není vono – nechtít
ani to nechtění – a že ses něčeho vzdal? Tož vzdej se i toho vzdávání. – I toho Poznání se
musíš nakonec vzdát."
V létě snad 1959 jsem seděl s Fráňou na terase v prvním patře (to už Fráňa moc
nechodil) – bylo pozdní odpoledne - - Mlčení – Fráňa přerušil ticho: ,,Tady je ale krásně".
Bylo to najednou, ty stromy zality sluncem, v sytých barvách, ptačí zpěv – Klid – Ticho – Mír
– ano Fráňa uznával krásy tohoto světa – ale říkával o tom: ,,Je to jen zrcadlení, odlesk
Nirvány".
(Evžen Štekl)
:smiley_shining:
Škoda že jsem Fráňu nemohla poznat. Vzpomínám, jak jsem někde četla o jeho ženě, jak jí zpětně došlo jaký byl velikán...
Pan Tomáš mluvil o pravé skutečnosti, ale jestli je tím myšlena Nirvana, nebo jestli je to jen jiný výraz nevím .
V každém případě v tomto stavu není žádná osoba, osobnost, ego.
Ztratí se ten kdo vnímá a zůstává pouze vědomí.