To hlavní neztotožnění je s vlastní povahou. Tu bytost získává od dětství nevědomě, avšak přirozeně. Vzniká mezi vědomím a tělem uvědomováním si sebe versus druzí, svět... Takovej individuální kroj.
S tvary těl jsou ztotožněni duchovně nejdoucí lidé. Tenhle klam lze duchovní praxí lehce prohlédnout. Ale s tím krojem povahy je to těžší. To si žádá hlubší vhled...
A jestli tou meditační praxí takový vhled nastane, tak ani tím o tu povahu člověk nepřijde... A dál je to o reflexi mezi ní a čistým vědomím.
Citace od: Pedrito kdy 2025-11-07 08:51To hlavní neztotožnění je s vlastní povahou. Tu bytost získává od dětství nevědomě, avšak přirozeně. Vzniká mezi vědomím a tělem uvědomováním si sebe versus druzí, svět... Takovej individuální kroj.
S tvary těl jsou ztotožněni duchovně nejdoucí lidé. Tenhle klam lze duchovní praxí lehce prohlédnout. Ale s tím krojem povahy je to těžší. To si žádá hlubší vhled...
A jestli tou meditační praxí takový vhled nastane, tak ani tím o tu povahu člověk nepřijde... A dál je to o reflexi mezi ní a čistým vědomím.
Meditační praxe je široký pojem. Každopádně více či méně (podle druhu) uschopňuje postupně k tomu neztotožnění a nelpění. (to spolu úzce souvisí)
Nejprve je potřeba "uvidět" s čím se ztotožňuji a na čem lpím (Seeing is doing (Krishnamurti))
Pak ochota s tím přestat.
V dokonalosti a úplné hloubce ztotožnění a lpění je to vlastně ochota zemřít. Teď a tady. Ne přejít do barda, ale úplně skončit. ("Nic více po tomto zde" (Buddha))
Čili je potřeba také absolutní odhodlání. Pak je to relativně krátký proces. V podstatě v rámci jednoho života, což je zázrak. :)
Takže řici si nelpi!, neztotožňuj se! je sice dobrá rada, ale jak to udělat?
Není to něco za něco - přestanu se "držet" tohoto a budu se za odměnu držet něčeho lepšího (Boha, Já a podobných lepších držáků) ztotožňovat se s nimi.
Tohle není teorie, to píšu z vlastní zkušenosti.
Odhodlání postupně v člověku roste, jak kráčí po duchovní cestě, různými očekáváními a zklamáními (Frustrační kompozice (Jára Cimtrman). Tím cesta "čistí" od nejrůznějšího balastu.
("Zklámání je nejlepší vůz" (Trungpa))
Kouzelný meč, který čím více se používá, tím je ostřejší...
Musím zavzpomínat... Než jsem se setkal s duchovnem, život mě tuze nebavil, přemýšlel jsem o smrti. Nic nemělo smysl, neb jsem moc chtěl znát, "proč a jak se to vše děje.." Upadal jsem do beznaděje, "co je za oponou světa?"
Bezmoc a strašná touha... A když už to bylo k nevydržení, tak mě to, tu pozornost, někam vtahovalo. Co je nekonečno, věčno, čas, hmota.. kdo to pojmenoval, kdo jsem já, kdo tohle vidí a přemítá o tom?
Vše někde začíná a končí, ale to vše dohromady? Žádný začátek a žádný konec... Kde se to tu bere, odkud? Jak se jmenuji než mě pojmenovali, jaké jsou všechny věci a děje, tvorové než dostali jména a charakteristiky, hodnoty..?
Nevěděl jsem, ale šel z těch stavů klid. Že to je prostě tak... A pak mě kamarád s kamarádkou řekli něco o tý józe a meditaci. Neb se k tomu nějak nachomejtli. Tak jsem začal meditovat... A šlo to hezky :)
Co je meditace? Dobrovolné vzdávání se toho "já vím, moje, chci..." A naslouchání hlubině, když to vše utichne....
Ono to tělo je vlastně tím "vybroušeným diamantem", v kterém se to čiré světlo Ducha lomí na tisíce paprsků, duhových barev, odstínů, i stínů...
Čisté vědomí je toho "podkladem" (pokladem).. A přirozeně to začne pozorovat. A ta pozornost se v té "galerii" obrazů začne cítit "samosprávně", ztratí kontakt s prapůvodem. A začne se cítit individuálně, chtít, vymýšlet, upřednostňovat, strachovat se... Budovat tuhle imaginační nadstavbu - já a svět.
Takhle to prostě funguje. To není popis, jak z toho ven. To není jen, "uvědom si to". On ani ten Maharai, a další, to neuviděl hned. Trvalo mu to spoustu let. Ta advaita je pro lidi, co už jsou na "hraně". Pak stačí jemné zafoukání a fiiiii...
Jinak se to leda naučí, jak třeba tu vyšší matematiku. Ale tý nerozumím dodnes :)
Popis: z věčného ducha spontánně, v něm samém, září věčná síla, a to světlo je čistým vědomím. Universální "trojjedinnost", z níž a v níž přirozeně vzniká projev a v něm i ta těla, a pod nimi země a nad nimi nebe plné hvězd.
To není sen, to je celek. Od Brahman - Šakti - Samádhi - až po nekonečný projevený vesmír a bytosti, včetně lidských.
Neosobním pohledem je i to vše neosobní. Jenže v živé lidské bytosti je ta propracovaná nervová soustava, schopná samostatně cítit a myslet. To vědomí se v nás stává pozorné ke smyslovým vjemům, které tu manifestaci vnímají prostorově, časově, barevně, zvučně.. a později i hezky, ošklivě, dobře, špatně, zkrátka všelijak protikladně v těch pocitech a myšlenkách...
Tak vzniká mysl. A ta pozornost se v tom ztrácí. Proto je naše společnost (civilizace) ve stavu, v jakém je...
A v někom se to Intro začne ozývat, probouzet, a tu pozornost to začne vést zpět k té universální (trojjediné) podstatě. Ryzí duch - čirá síla - čisté vědomí. A tehdy i průzračná mysl, jež už to nezakrývá, intuitivní a plná inspirace.
Jak lze tomu návratu v kom pomoct? To zůstává individuální...
Duchovní moudrost všech Mistrů je přímo dostupná v nitru, za pomyslnými hranicemi té individuality.
Říkali jsem tomu "void" - prázdnota - oceán čistého vědomí. Z něj ta moudrost září bezděčně. Odtud čerpaj Mistři ducha.
Zprvu v introspekci pozornost rozlišuje hlas hluboké intuice od hlásků osobnosti, a následuje jej do hlubin z kterých vyznívá (střední cesta mezi protipóly). A tehdy nastává to čisté vědomí, neboli samáddhi.
Pozornost přestane vytvářet individuální mysl, já.. Spočine nestranně ve vědomí, bez myšlenek, představ, pocitů, které jinak rozvíjí ze smyslových vjemů, dějů, slov.
Ale než to spadne, musí to vše člověk poznat slovy. Jinak by nebylo co rozmetávat... :)
Když jsem začínal s jogíny meditovat, dělali jsme si na závěr takovou ochranu proti negativitám. Protože v těch myslích prostě jsou. A právě proto, že nejsme (pod tou hrou smyslů) od sebe oddělení, tak do nás mohou z okolí proniknout. Říkali jsme jim "nedobré vibrace". Tak pro udržení té meditativnosti, dělali jsme si takovou ochranu. Ne nepodobnou, jak jsem se někde na fóru dozvěděl, učil i pan Tomáš. To jsme si kolem sebe.. a nad hlavou dělali pozorností a symbolicky dlaněmi takový obal.. a uzílek, ať ta vnitřní Šakti proudí a vydrží nám spojení s universálním duchem.
Funguje to velmi dobře :)
Každý týden jsme dělali program pro veřejnost a předávali to učení dál - moudrost Upanišád a dalších duchovních textů. A někoho to oslovilo a přidal se do kolektivu, a někoho ne. Každý má prostě svou cestu.
Mnozí Guruové třeba žijí v horách, v lesích, o samotě a veřejnost o nich ani neví. Ale i tak z nich samádhi do toho světa svítí... A jiní zas jezdí po světě a vypráví o tom, píší.. Každý to má holt nějak, dle konstelací niterných aspektů, osudového zaměření.