Na VP dal VostalPetr výživnou citaci:
"Byl Wolter také Nisargadattovým žákem?
Ne, ale často ho navštěvoval.
Jestli tomu dobře rozumím, pokládáte žijícího mistra za nezbytnost. Platí to obzvlášť v advaitě?
Knihy o advaitě, včetně překladů Nisargadattových slov, obsahují příliš mnoho vědomostí. Lidé mohou tyto vědomosti využívat, a zvláště nejvyšší pravdy, na obranu a podporu svého sebe-vědomí. To činí mou práci složitější. Duchovní vědomosti mohou bez žijícího Mistra podporovat "já", sebe-vědomí, vědomí individuality. Mysl je vychytralá a mazaná. A já mluvím ze své zkušenosti. Protože učení advaity bez dobrého žijícího duchovního Mistra, a opakuji dobrého Mistra, se může stát dokonalým obranným mechanizmem ega. Může působit jako plastický obal, který protéká ze všech stran, ale vy nemůžete najít díry. Víte, že to nedává smysl, ale působí to jako by bylo vše v pořádku. To je nebezpečí učení advaity. Za předpokladu, že máte žijícího Mistra, nedojde k disharmonii. Ale držte se opodál, pokud Mistra nemáte! Při správném vedení může být advaita úžasná."
Tohle není z VP ale k tématu "advaity"
Intimní vztah jako duchovní zkouška ohněm
(Pema Chödrön)
(část z celého textu k tématu "advaity" jako bypassu)
Druhým způsobem jak se vyhnout nárokům vztahu je duchovní obejití, kdy použijeme duchovní ideje anebo praxe abychom se vyhnuli lidským potřebám, pocitům, osobním věcem a vývoji, nebo je předčasně překročili. Určitý segment současné duchovní scény je například infikován cejchem tzv. ,,advaita-řeči," jednostranným transcendentalismem, který používá neduální termíny a ideje k tomu, abychom se vyhnuli náročné osobní transformaci.
Advaita‑řeč je velmi ošidná, protože užívá absolutní pravdu ke znevážení relativní pravdy, prázdnotu k devalvaci formy a jednotu ke znevažování individuality. Tuto tendenci ilustruje následující citát dvou současných populárních učitelů: ,,Uvědomte si, že co se jeví jako láska k druhému, je ve skutečnosti láskou k self, protože ostatní neexistují," a ,,Jinakost ostatních je pouze iluzí, čistě jen v lidské říši, v říši forem." Všimněte si devalvace formy a lidské říše ve druhém citátu. Prohlášením, že skutečná je jen absolutní láska, čili spojení dvou bytostí, kladou tito učitelé rovnítko mezi pouhé ego nebo iluzi a nezbytné transformační pouto lásky dvou osob.
Osobní intimita je ale jiskrou přes propast mezi naším self a někým druhým. Vřelost, osobní kontakt, vzájemné vzplanutí a obohacení komplementárními vlastnostmi a energiemi závisí ale na silných individualitách. Je to setkání Mě a Tebe, které Martin Buber nechápe jako neosobní duchovní jednotu, ale jako osobní komunikaci, která pramení z hlubokého ocenění jinakosti druhého.
Hluboké intimní spojení nevyhnutelně vyjevuje všechna naše minulá milostná zranění. Mnozí duchovní praktikanti se proto snaží zůstat neosobní nad potyčkami ve svém vztahu - aby nemuseli čelit a pracovat se svými vlastními nezahojenými bolestmi. To je ale udržuje v podvědomí a projevují se pak jako nutkavé nejasné chování, nebo vysychání vášně a šťavnatosti vztahu. Intimní osobní spojení se nemůže vyvíjet, dokud ta stará zranění, která ho blokují, nepřiznáme a neuvolníme.
Stejně, jako může být krásný moment spojení dvou bytostí, je alchymická hra spojování nebe a země ve vztahu ještě jemnějším a hezčím tancem: neztrácet naši dvojnost v jednosti a také ne jednost v dvojnosti. Osobní intimita vyrůstá ze základu tancujících dualit: osobní a nadosobní, známé a neznámé, smrti a zrození, otevřenosti a karmického omezení, srozumitelnosti a chaosu, ďábelských sporů a nebeského blaha. Střet a souhra těchto polarit, se všemi šoky a překvapením, je kvasem, který dovoluje hlubší transformaci tím, že nás nutí se probouzet, odhazovat předsudky a rozšiřovat náš pocit kdo jsme, a učí nás pracovat se všemi nejrůznějšími částmi našeho lidství.
Když jsme uprostřed toho kvasu, může to vypadat jako ďábelské spiknutí. Konečně jsme našli někoho, koho opravdu milujeme a najednou se začnou objevovat ty nejhorší věci: strach, nedůvěra, neláska, deziluze, vztek, obviňování a zmatek. To, že to vynáší na světlo naše zranění a obrany, je ale dobrodiním lásky. Láska může uzdravovat jenom to, co se ukáže. Pokud zůstanou naše zranění skryta, nelze je uzdravit. To nejlepší z nás se nemůže vyjevit bez toho, aby se současně neukázalo i to nejhorší.
Se koukni na ty dávné komunikace mezi námi "zdejšími". Pár lidí neustále dokola, kdo je realizovaný, kdo není, neb mistri to maj takhle... Neustálé srovnávání svých perspektiv, kdo je In a kdo ne...
Co do toho kolotoče čék může říct? Tak nasedne, aby to pochopil, a samosebou se mu z toho méně-více zatočí hlava. Má snahu reagovat zároveň ze sebe, ale aby to bylo pochopitelné i pro každého v tom kolotoči... To nejde.
Duchovno je na míle vzdáleno nekonečným výpadům, a obranám a napřeskáčku znovu a znovu... Tihle lidé potřebují druhé k dokazování si svého dosažení, které má hodnotu hafa knih. A o jejich obsahu se budou přít do aleluja. Namísto toho, jak ty texty radí, pustit to vše z hlavy...
Citace od: Pedrito kdy 2025-08-29 22:18Namísto toho, jak ty texty radí, pustit to vše z hlavy...
A hlavně něco se sebou opravdu dělat.
Kamarád v práci, také znal Tomášovi, byl supr, digitalizoval mi nahrávky, odstraňoval šumy atd. z pásků i ty tajné nauky i meditoval.
A pak jednoho dne přišel do práce smutný, bledý. Nic nechtěl říct, co se mu stalo a pak doma spáchal sebevraždu.
Rozešla se s ním dívka.
No tak k čemu to všechno duchovní - to se mi líbí, s tím souzním, to si myslím, tomu věřím atd. bez práce na sobě, na svých ulpělostech na představách, nadějích, pocitech, sebelítosti - které pak, když jsou silně frustrovány se projeví v plné síle a vykonají své dílo, duchovňák neduchovňák.
Meditace, vipassana třeba, nestačí. To je příprava mysli pro bdělost, pro denní práci na svých závislostech, ulpělostech, omylech atd. Na skutečném osvobození - osvobozování a poznání.
Je snad v našem životě něco jiného opravdu důležité? A navíc, "Co je na této cestě vykonáno, nikdy není ztraceno" na rozdíl od všeho ostatního.
Nejlepší když duchovňák má problémy s kritikou, urážením, vyvyšováním se někoho, nevyžádanými radami, neúctou k němu apod. To jsou ty srávné duchovňácké starosti a k tomu nejlépe: "už to je".
CitaceMeditace, vipassana třeba, nestačí. To je příprava mysli pro bdělost, pro denní práci na svých závislostech, ulpělostech, omylech atd.
Meditace a meditace.. to je v různých povědomích jako nebe a dudy. Kolik je o tom představ? Jako např. oddávání se nějaké metodice a utíkání od všedních problémů...
Kde veškerá naučená metodika končí, začíná meditace... A pro člověka je to o pročištění a uvolnění hlavy, těla, zkrátla celého člověka :) a načerpání síly. To se děje i v tom spánku.. jen s tím rozdílem, že za bděla je to uvědomované a klid se přenáší do pohybu (živobytí).
Když se člověk jen hodiny ošívá na zadku a v hlavě si omýlá, co kde vyčet, bude z toho hádám vyčerpaný a nakrklý, že mu to nejde a neplní jeho očekávání...
PS. V tom lepším případě. V těch horších si třebas nad tím vybuduje tu budlinu svátosti....
Ona teorie je jedna věc a skutečná praxe věc druhá. Je jedno vcelku, jaký učení nebo náboženství nebo avatara si člověk vybere. Nejdřív to má být stejnak o charakteru, trpělivosti a zkoušení všeho možného. Ono si to správné člověka časem přitáhne a pak už začíná tušit, jak se věci mají.
Mňo.. prostě meditační praxe. Jestli je kolem nějaká sangha a společně se třeba seminářuje a zpěvotancuje, je v tom radost setkávání :smiley_groupdance:
ale podstatná je ta meditace. Z toho klíčí ta změna (mysli).
:)
CitacePeťan: A ukáže se, že tělo je Šakti
Meditativně se to ukáže.. Intelektuálně se to zapovídá do iluze, snu, nasadí se na to logika... A emotivně je zas z toho pozornost v oblacích, neřeší se "technologie". Samádhi je mezi, neskáče do naučeností ani do emocí. Emoce je vzruch, vztah těla a vědomí - vnímání Šakti, ale zprvu neuvědomovaně. Myšlenka je taky vzruch, nebo spíš soubor vzruchů, z kterých vzejde nejdříve otázka a touha po uzemění.. Emoce je vlastně máma myšlenky. A mámou emoce je tělo. A tělo je Šakti - Vesmír.