Posezeníčko

Bez

Máš svýho ducha, o kterém těžko se mluví,
to umí básníci a mistři života (i smrti).
Cokoliv o něm řekneš, prchá.. plyne jak řeka.
A někdo vzývá oceán, jak přístav všech řek.
A říká, "pojď lodníku ke břehu, a zírej na nekonečnost všech řek,
vyplujeme za soumraku k obzorům".
A rybář povídá, "Ne, námořníku, tahle vlna, v kterou se noří můj vlasec,
je tatáž, na které bychom pluli za obzor k novým břehům vylévajících řeky z hor.
Doma jsi u nohou svých dětí a krásy ženy, jež je hlubším mořem v každém úsměvu očí,
každý vlas je vlnou, a každá hláska objetím dálek bez konce."

"Končí to bez konce, můj Drahý."

Letokruhy

Každý někde někoho má.
Neb symbolicky mohutný
blesk rozpůlil stromy.
Rostly svou cestou, však
byly rozděleny výšlehem světla.
Tak každý hledá svou polovinu,
bytostně jí chybí.
Dítěti, ženě, muži.

Ó hlaď mě, miluj, spoj mě
v sebe, tebe.

Nevinně a krásně
jako slova v básně.

Léta paprsků navlékají
kroužky ozdob prstů
hrajících akord
krásně temný.

Pro tebe Luno,
jež jsi nadosah,
písním.

On the jam

Ztratil jsem slovo
v zemi zaslíbené
kloužu po ňadrech.

Píšu ti za pět
zpívá víla v podobě
soudružky učitelky.

A za oknem volavka
vyplnila rám.

Všechny básně by se měly jmenovat "Audience"

Zem
Paprsek
Rosa
Klíček

Paní v černém
uklízí hrob.

Úsvit.

Úklidem mažeš stopy.
Jedna je strnulá.
V tričku máš tropy,
třeš fleky, co to dá.

Dotřelas', kráčíš do vany,
ani nevíš, jak voníš.
Dobrý den krásko v zrcadle
Týjo, máš hezký nohy.

A tak se kocháš nahotou,
za obzorem je válka.
Děti prchají od břehů,
proudem dnes bude láska.

Ó ach má drahá Oxano
v karpatech jarních krás
Dala jsi ruku do ohně
A já ji slinou zhas'.

Mraky jíst s gustem rána.
Kvantum noci
z posledních ingrediencí
vaří boršč.
Před králem dáma
znamená mat.

Spát.

Sní Somnus nebo já,

když učí mě latinsky boršč

a scacci hrát!

Tuhle jsem sakra dlouho hledal, nemoh vzpomenout a najednou...

Na Kľaku

Země,
kdopak ti oblékl nebesa?
Závoje oblaků,
Tvé vlasy rozevláté...
V pramenech dešťů
topí se noční tma.
Hřebeny kopců
ráno je rozčešou.
Obzor se miluje s duhou.
Hvězdy,
Zavřete oči!

Vyklíčilas', rosteš, kveteš,
orosená krásou, rozpínáš plátky k nebesům,
o jízdě mraků sníš, co vyprší se do modra,
a noční čerň, jež jediná obejme tě bez rozmyslu,
nechtěně na prsa vytetuje ti velký vůz,
směj se, hvězdný den, cesta bez patníků.

Tak jsem z jednoho toho elaborátu vytáh něco jako báseň.
---

Cesty se kříží, jak tratě v kulečníku.
Žádná koule neví, kam se poroučí,
do jaké jamky padne.
To rozhodne šťouch.
Nikdy to není jen jedna hra.

Je to stejné jako s tím zítřejším obědem,
na který se těšíš.
Ale za rok už si na něj nevzpomeneš.
Pokud nebyl vyjímečný.
Což však neudělala jeho chuť,
nýbrž nenadálá situace.
Požádání o ruku,
smrt bližního,
vstřebání hlasité informace.

Mávnutí břízy kouzelným proutkem,
tajemná píseň vlčích máků u cesty.
Chmýrka pampelišky ve vánku,
co sytí plíce dechem života,
pod slunkem, co dává očím světlo vidění.
A když usíná, v jeho prchající stopě
jde měsíc s hvězdami.
A neví nic o já člověčím,
o jeho vědění ani touhách.

repete

Jednou jsem se ptal, když ještě nebylo žádné bytosti,
ani světa, a jen ticho snilo o kalpách, a možná ani ne...
Probuzeno po polibku nekonečné noci..,
"proč jsi se vzbudilo, a rozsvítilo tmu v hvězdný den?
Ne kdo já jsem, ale kdo jsi TY!"
A ono mi mohlo odpovědět jen mým vlastním hlasem a slyšet mým sluchem...
Ta odpověď se sotva dotkla mého srdce a už mizela s mlhou.
Mlha odkryla lesy stromů a louky květů...
"Zavři oči", říkalo Slunko, "koupu se v rose."

Úplně jsem zapoměl na tohle, ještě dřív než jsem to doved do zamýšleného tvaru.  :smiley_hammer2:

Veršem neveršem (https://pedronestro.blogspot.com/?m=1)

Napiš mi báseň
ať se chvěje dáseň.
Napiš mi básničku
pro milou chviličku.

Jednou jsem se koupal ve vaně
a zatáh za šňůrku socialistického zářiče
co vykouzlí v koupelně teplo.

Asi za tři hodiny jsem se probudil
a skoro měl mezi prstama na nohou blány.
Ale když jsem se probudil víc,
zjistil jsem, že navršku jsem spálený
a zespoda zmrzlý.

Co na to říct?

On the road.

Vánky, vánky odkud jdete?
Tichý, tichý vůní splav.
Maják skály z proudů plete,
tam musíte objímat,
života šat.

To vše je idea.
Jména, vědění slov, co dělaj' tvary.
Tímhle děláš ty formy, v tý svý mysli.
Přebírání tam slov moudrých, co podprahově říkaj',
"pusť nás ze své klece, dej nám svobodu.
A my se proměníme ve vánek tónů (vibrací)
a zkropíme tě deštěm beze jména,
co smeje tvůj léta budovaný tvar.
Tvé poznání omeje, odplaví prach (práh),
řekou do ztracena."
Větší ticho a větší oceán, neuchopitelný.
Žádné slovo, a přesto píseň ticha,
již ne tvoje, JE tebou prázdný.
Jen píseň ticha, slyšení,
a tehdy znovuzrození.

Láska netahá moudra z paty
ani z textů moudrých.
Sama tím světlem je.
Ne svázaná myšlenkou,
sám svit, žár sám.
Ne fyzická, ne mentální.
Ohně zář.
Ne jiskra ideji, nýbrž plamen,
ne žhnoucí uhlík.
Žhavá pec.
V ní kov teče jak řeka, zlato, drahokamy,
které zakalí v nebeském chladu,
v černé modři.
A z divoce jiskřivých démantů,
jenž sis ponechala po kapsách,
rozfouká nový oheň.
Nemůžeš ji zmizet,
aniž by tě nepolíbila
a nevzala ti vše.

Čistá duše toho moc nenamluví.
Inspiruje k tomu hlasy svých těl.
Za vzácných chvil utišení jejich osobností,
jimi protéká její světlo,
i slova jsou tehdy paprsky.
Nepatří jim však, nelze spoutat svit.
Když to uděláš a sevřeš dlaň mysli,
chytit jej, chytíš jen chiméru.
A ona ti zazpívá jinou píseň,
chytne a sevře tě v ní.
Ochočí si tě a
bude ti šeptat o sladkosti
a věčné kráse.
Ale bude to jen sen.

Slyšel jsem píseň těla
Která zněla, jako
zatajený dech.

Obrazy od Michelangela
A Dantovo níž,
do pekla vzdech.

Studánka hledá žízeň,
a najde, ve vlasech mechů,
světlušek třpyt.

Vílo, malovaná v prostor
barvami smyslů.
Královno sil.

Bohyně strun a dlaní.

Neukloním-li se,
jak mě napojíš?

Ještě neodcházej, neleť
stopou jisker hvězd,
jsem moc unavený

nemohu chytit tvůj vítr,
nejtižší zvuk.

No, nějak už sem nad tím klimbal. Tak dám ještě
jednu verzi. :-)

Slyšel jsem píseň těla
která zněla
jako zatajený dech.

Obrazy od Michelangela
a Dantovo níž
do pekla vzdech.

Studánka hledá žízeň
a najde tě
ve vlasech mechů

Světlušek třpyt.

Vílo!

malovaná v prostor
tuhami smyslů.

Královno sil.

Bohyně doteků a strun.

Neskloním-li se k tobě
jak mohu utišit žízeň?

Ještě nechoď
neleť stopou jisker hvězd
jsem tuze znavený.

Nemohu chytit vítr
tvůj vír
nejtišší akord
rým.

Šepot schovaný v tóny
třesoucím tichem trnu
že tě políbit smím.

Jo, tahle varianta je hezčí :)

Věčnost

Kdo radost k sobě připoutá,
otrhá křídla života.
Kdo ale radost políbí v letu,
rozbřesk věčnosti zažije tu.

Kdo radost pojistí si klíči,
okřídlený život zničí.
Kdo ale radost políbí v letu,
v rozbřesku věčnosti ožije tu.

-William Blake-
Překlad: Zdeněk Hron

Ano, to je přesně ono :)

Řád bobříka mlčení
chtějí všichni učení
vědění jim v hlavách zvoní
jako stáda divých koní
vyvést je z těch ohrad ven
tichým je být Mustangem
do širokých plání dne
do luk noci bezedné.

Beránek

Beránku, kdo tě stvořil?
Víš vůbec, kdo tě stvořil?
Žít ti dal a napást se
u potoka na louce?
Oblékl tě radostí
z jemné vlny nejhustší?
Dal ti hlas, jímž hlaholí
šťastně všechna údolí?
Beránku, kdo tě stvořil?
Beránku, víš vůbec, kdo tě stvořil?

Beránku, já povím ti,
Beránku, já povím ti:
Používá jméno tvé,
sám si říká beránek.
Nezná pýchu, nezná hněv,
stal se malým děťátkem.
Dítě já, ty beránek –
jeho jméno nosíme.
Beránku, buď požehnán!
Beránku, buď požehnán!

- William Blake - Zdeněk Hron -

Mlho, neber mi můj sen
býti bdělým člověkem
bdělým ke snům, říci jim
že jsem jejich podsvětím.

Mlho, hasneš v paprscích
země nemá žádný tvar
luny světlo je tvůj dar
žízeň hory, slunce smích.

Mlho, loupíš dnům svůj žár
a přesto tak neviná
jako vánek, který vál
od hlavy až do klína.

Mlho, jaro je tvůj klín
a vánkem má písnička
tvoje třpytky jsou má hra
stín a jiskra jeden rým.

Mlho, už jdi snít, už sni.

No, už jsem to dal jinam, a konečně to asi zbavil chyb,
tak to dám i sem, ať jako dělám něco pro tu kulturu...
 :)
_______

Vyrost mi pupen na zadku
a ty tu stojíš z podpatků
jak Eiffelova věž
a v rádiu The Clash.

Se ptáš, copak čumáčku
máš v smutném oku říz
já s pupínkem tu na zadku
si táhnu mezí kříž.

A tam ses chtěla milovat
já v hlavě měl však pupen
co na zadku mi ničil řád
jak v neschopence duben.

A tak jsem pravil vznešeně
kde duní země míz
já držím bobřík laskání
neb mysl má je níž.

Tam u pupínku v prdeli
jež prcinkou ji zoveš
jí hybernace ozdraví
zas do lesku, jak pleš.

Pak konečně už budu moci
do sedla skočit, klusat nocí
tě uloupit z tvých podpatků
a čečulky mít na zadku.

Z ticha jsme se narodili
v tichu spočinem'
v nekonečnu galaxií
kde kvete noc a den.

Ve tvých očích.

Jaká to hudba, jaká to hudba!
Je to sen?
Je to snad sudba?
Sám sebou zřen.

Ve tvých očích.

Může ticho zpívat hlasem
a proč ne a proč ne?
Země odívá se klasem
je divý kvítek snem?

Ve tvých očích.

Tam rozkvétá, tam rozkvétá
písnička bezvětá
třpytem jitřníno léta
spěchajího z jara do podzimu.

Sněhová vločko v mých očích.

Už mi je zavři, zavři je
jiskřivá Kráso dnů
ať vidím tančit Tmu.

Ať září v našich očích.

Copak atom není akord?
Lze to vysvětlit jinak?

Jak vysvětlíme ženu, muže, dítě?
Dle jakého bez-obrazu?
Dle jakého plátna nevyobrazeného?
Nezdá se to trochu srandovní, zapírat projev
ve prospěch toho, co se projevuje?

Neni to nakonec řeč a slova
co si usurpují dílky vytržené z věčnosti
jako by byla celým okvětím?

Co je myšlenka než vyplašená píseň
vytržená vlákny not z partitur Země?

Leť, leť má písničko!

I ona se odtrhává
jak Můra z kokonu
ani nevědící, ani nechtící
jen ukazující reliéf křídel.

Za pár rozletů už vane k zemi.

Kde jsou vlastně všichni mrtví ptáci?
Viděl jsem přejeté krtky, ježky i zajíce
ale nikdy ne ptáky.

Kam křídla tvá

Nespěchej
chvíli ještě počkej
zde pod závisem skály.

Abychom nepřepadli
na druhou stranu kopce
neptej se na dálky.

Pak mi je pošeptáš
nechtěj je v představách
zdi padnou obzorem.

V obrazech Otčenáš
graffity po stěnách
odvezen Malým vozem.

Kytara Suzuki

Tam kde je krásně
tam tancují básně
ale tam kde stín facku dá
tam radost v mechu se uschová.

Tulák ji hledá v korunách
a ona v podhoubí spí
zdá se jí sen o dlaních
co jednou ji probudí.

Hobo lístky počítá
chytá reliéf
pod nohama se radosti zdá
o písních na prstech.

Že vytrhnou ji z kořínků
a do akordů vloží
strunami roztrhnou tmu
a ticho v píseň spojí.

Tramp samým vzhůru díváním
si uhnal v oku muchu
a kleje vůkol hlasem svým
až zakop' o hrb buku.

A hubu hodil do mechu
vonění hub ho vzalo
už usmívá se do dlaní
a Radost chová malou.

A ona velkou stala se
a na prstech mu hraje
tak sundal z hrbu Suzuki
a náhle všim si máje.

Ikebana vs kastrol

Dnes se čas zatoulal
běží tak pomalu
než že řeknu "teď"
"teď" ještě nazačalo.

Pořád půl pátý
koukám na ty hodiny
a ona se sekla rafička.

Takže už je po šesté
a to mě uklidnilo.

A tím jsem si vzpoměl na okrasnou květinu
krásného jména Šnytling.

Ne, nebudu tě hyzdit ikebanou
ostříhám tě podél kastrolu.

A ty se ptáš, zda vím
jak často tě zalévat?

Nevím, nejsem zahradník!
Snad někdo to ví.

Tohle mě hodně rozesmálo.

Citace od: Majda kdy 2025-02-10 22:22Tohle mě hodně rozesmálo.

Ahoj Majdo, ať se Ti tu líbí. :)

V každý večer parádní
ocitám se v samadhí

Uspí mě to krásně
už mlčí i básně

A nakonec asi já
jenom sen se divý zdá

A opravdu v závěru
vzneslo se já v éteru

Vždy je lepší uletět
než ti medvěd drápe hřbet.

Hej

tak jsem se nalodilo
loď vyplouvá
občas jsem marodilo
v podpalubí rum a IPA
drhnul jsem stěny
za nimi proudy jdou
Sirény jsou tu němý
po skalách tancujou
jich ticho mezi zpěvy
v deníku ožívá
v posádce zatracení
zůstal jsem s tebou sám
mezi nebem a zemí
na vlnách s bárkou těla

Už míří ke skalám...

Záhlídnul jsem Lemmona
mezi mraky plul
a tak jsem mu sladkým dřevem
zamával C-dur.

Vidím spát ženu a lovím slova
pro klid v rybníčku úžasu

tak žena i dcera vzaly mi roky snění
vděk zkrápí Zemi

pohledy v měsíčních paprscích
za okny tonou pod hladinou úžasu

líbám očima jejich dech
jímž Noc sytí hvězdy

syn mě drží prstíky za palec
jemně se chvějí tepem Noci.