Posezeníčko

Ticho.

Bohumile, Bohumile! Ticho se neříká...

Krásný, hluboký, laskavý vhled do sebe samé...

"Vezmi mě domů
Loni na podzim jsem na procházce v lese vnímala, že mi Eliška říká, že odejde. Že se její život chýlí ke konci. Hodně jsme plakala.
Říkala jsem jí, že nechci, aby se trápila a že ji nechci nechat uspat. Aby zemřela sama a v klidu, doma.
Čas běžel a v listopadu ji začal růst nádor z mléčné žlázy. Já jsem cítila, že s tím nemám nic dělat. Že to mám nechat být. Že se něco stane a tak jako tak, zemře. Byla jsem v klidu.
Rozum se snažil to vysvětlit, proč to nechávám, ale já jsem prostě nevěděla, co se vlastně stane dál. Jak se to vyřeší.
Eliška byla veselá, užívala si život, i když jsem chvílemi cítila, že se loučí.
Nádor rostl... A před měsícem z něj začalo kapat.  A já dávala Elišce homeopatika a zůstala jsem s důvěrou. A před 14 dny si ho začala okusovat.
A já jsem znejistěla. Jako by z té vnitřní důvěry, že to cítím správně, jsem se na tu situaci podívala z venku a zpanikařila jsem. Že ji týrám a trápím. Že ji nemůžu takhle nechat umřít a nic neudělat. Obrátila jsem se proti sobě. I proti ní.
Vyvolalo to ve mě spoustu pocitů a emocí. Obrovskou vlnu. Vytáhlo to skryté, potlačené emoce z dětství a zároveň to byla reakce v té chvíli na tu situaci. A taky na to, že jsem opustila vědomím sama sebe.
Ta doba od operace do její smrti byla trápení.
Její i moje. Po operaci zvracela, nebylo jí dobře. Naříkala a odvezli jsme ji znovu na veterinu.
Nechali si ji tam. Druhý den jsem cítila, že potřebuji, aby šla domů. A nechala jsem se přesvědčil, že ještě je šance. Možná jsem sama chtěla věřit.
A ona druhý den sama "nečekaně" zemřela. Byl to šok a zároveň jsem to věděla, že to přijde. Jen jsem doufala, že se to stane doma.
Já jsem šla proti sobě, proti svým pocitům, které mi říkaly, že má jít domů. Snažila jsem se věřit druhým.
Její tělo mi potom dovezli domů a já jsem s ní celé odpoledne ležela a loučila se.
Bez toho setkání by ve mě zůstala prázdná díra.
U jejího těla, plná bolesti jsem se objala s přítelem s cítila jsem, že to je i naše. Že se tím loučíme a smiřujeme i my dva, přijímáme i ten náš konec.
Zpětně se to ve mě začalo všechno skládat. Jako by ve víru těch emocí jsem nedokázala nahlédnout na to celé. Až když to všechno dosedlo.
Jsem doma už skoro 6 týdnů s našíiplým obratlem. Ve fázi rozchodu s partnerem a odchodu od něj jsem zůstala ležet. Bezmocná
Jako by Eliška kopírovala svým procesem to, co se dělo ve mě. Jako by ve mě všemi těmi situacemi vyvolávala spoustu emocí, dětských i nynějších. Jako by tím probíhalo synchronně hluboké léčení. Opouštění.
A dnes vím, že ona nechtěla operaci. Já jsem cítila její rozhodnutí, s tím nádorem nic nedělat. A ač jsem tomu nerozuměla, věděla jsem to, že to je správně.
Kdybych neuhla, ona by do pár hodin v klidu a pokoji vykrvácela. Zemřela by přirozenou smrtí, obklopena námi. Tak, jak si to přála.
Jenže já jsem si tohle nedokázala představit. Co se stane . Nedokázala jsem to dovolit v té důvěře její volby. I proto, že ve společnosti jsou zavedené pravidla, které volí záchranu života za každou cenu.
Také jsem cítila za ní zodpovědnost. Já jsem myslela, že to je na mě, s ní něco udělat a rozhodnout, co bude dál.
Já jsem si neuvědomila, že ona, ač patří ke mě, je samostatná, svobodná bytost. Že ona rozhoduje o sobě. Že má právo převzít zodpovědnost za sebe. Že to je její život a její tělo, její smrt. Že mi nepatří.
Zároveň cítím, že to přijala tak, jak to nakonec bylo. Z velké lásky ke mě.
A já díky tomu prožila tolik věcí a pochopila.
A zároveň bych se možná nemusela trápit, ani ona, kdybych to její volání poslechla.
Možná všechny ty pocity a emoce vyvstaly právě proto, že jsem se začala soudit a odešla od sebe.
Když něco hluboce cítíme, víme, že to tak je. A zároveň to je to, co se má dít pro všechny zúčastněné. Je to vnitřní vedení samotné přírody, která ví proč.
Eliška mi dala obrovskou lekci, abych věřila tomu, co cítím a neuhnula. I když to vypadá z venku šíleně. I když nevím, co bude dál. Abych zůstala v důvěře. A v klidu. V tom nevím, neznámém.
Možná je čas si uvědomit, že všechna řešení, které jsme se naučili a stále je opakujeme, nejsou ta nejlepší. Že se možná jen snažíme držet vnějších jistot, lidského systému. Ale že pod tím je hlubší řád, samotné přírody, která to řídí.
Že naše těla, stejně jako zvířata vědí, co a jak chtějí. A my, místo toho, abychom jim naslouchali a nechali se vést svými pocity... Tak se obracíme ven a hledáme řešení a pomoc venku. Vzdali jsme se zodpovědnosti za sebe. Jako bychom byli stále malé děti.
Ve skutečnosti ale potřebujeme zachránit každý sám sebe . Dospět. Postavit se na vlastní nohy.
A skutečná záchrana znamená nechat odejít všechno, co si myslíme, že víme. Přestat se držet a lpět. A pustit se a nechat se vést.
Naše těla nám nepatří. Nejsou to věci, které vlastníme. Možná právě to nejtěžší je - vrátit jim život, uvědomit si, že jsou cítící, vědomé bytosti.
Převzít zodpovědnost za to, jak se cítíme a jak žijeme.
Ustoupit svým naučeným ."já" a nechat se žít a následovat tělo. Začít se dívat srdcem, tím, co cítíme a ne tím, co je vidět venku.
Šeptáním našeho těla.
Všichni jsme na cestě a když budeme pozorní k našemu životu uvnitř těla, uvidíme, zavnímáme to, co se děje pod povrchem. To, co nás všechny volá domů.
Do našich životů, těl, zpátky k přírodě.
Nejsme špatně a neděláme chyby. Jen žijeme naše lidské zkušenosti a poznáváme skrze ně sami sebe.
Doprovázíme se vzájemně.
Děkuji, Eliško. Tolik darů jsi mi svou přítomností i odchodem dala.
❤️"
Mirka Zagozdová
https://www.pribehy-emoci.cz/pribehy-zivota/

"...a pochopíte, že černá zahrnuje bílou, já implikuje to ostatní, život obsahuje smrt, nebo řeknu, smrt zahrnuje život, můžete na sebe náhle nazírat ne jako na cizince v cizím světě, ne jako na kohosi, přišedšího zde na zkušební dobu, ne jako na NĚCO, co sem dorazilo náhodou, ale naopak svou vlastní existenci začínáte vnímat jako naprosto nezbytnou. To, čím v prapodstatě jste, tam hluboko, hluboko dole, daleko, daleko uvnitř, je základní tkaninou a strukturou veškeré existence..."

"Podle této myšlenky je tedy každý v zásadě konečnou realitou. Ne ,,Bohem" v politicky královském smyslu, nýbrž ,,Bohem" ve smyslu bytí "Já jsem", hluboce zakořeněném pocitu toho v nitru..."

A když si odpočineš od tý individuality, tak o kom to je?

VÁCLAV HAVEL, NADĚJE JAKO ROZMĚR NAŠÍ DUŠE

,,Naději v sobě prostě máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi...

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch...

Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc ,,odjinud". A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší."

V tak obtížné situaci, jakou zažíváme dnes, v této temné a násilné atmosféře, může být Havlova úvaha o naději velkou pomocí. Naději, která není založena na možnosti úspěchu, ale na jistotě, že naše jednání a hodnoty jsou správné. Je to opak systému, v němž žijeme a v němž jsme se utvářeli, kde úspěch, to vnější, je důležitější než vnitřní prožitek, než soulad se sebou samým.

Domnívám se, že Havlovo ,,jinde", z něhož pramení naděje, je budoucnost, ten horizont, který popřením a překonáním přítomnosti živí ty největší a nejhlubší aspirace. Bez této budoucnosti, bez těchto aspirací by se člověk nikdy neotevřel Dějinám. Je to obraz budoucnosti, který dává smysl minulosti a proměňuje přítomnost. Zamyslíme-li se nad těžkým okamžikem svého života, můžeme vidět, jak jsme právě z budoucnosti čerpali sílu, abychom z něj vyvázli. A kde, když ne v budoucnosti, našlo lidstvo inspiraci a zdroje k pokračování společenských zápasů, které umožnily zlepšení životních podmínek?

Proto mají všechny aktivity, které se dnes konají proti válkám a obecně proti násilí, hluboký význam, který přesahuje jejich bezprostřední výsledky. Tyto aktivity, bez ohledu na to, jak jsou malé, mají velký význam, protože živí touhu po světě míru, živí sen o skutečně lidském světě.

Já Havla rád poslouchal, jeho hlas, měl v sobě něco Čapkovského. Ale když jsem zkoušel něco od něj číst, nešlo mi to.

Citace od: Evulína kdy 2025-02-25 08:50protože živí touhu po světě míru, živí sen o skutečně lidském světě.

Lidský svět to je a vždy byl. Jde o sen o jiném světě, než lidé už tisíce let vytvářejí.

Lidský svět je mezi úrovněmi pekla a nebe. Někdo v něm zažívá víc pekla, někdo víc nebe. Někteří - mnozí? - lidé by rádi zažívali svět míru,  všeobecný svět míru - tedy nebe, ale to není v lidském světě možné.
Ale je fakt, že čím víc dokáží vytvořit mír sami v sobě, tím víc je i míru okolo nich. Většina lidí je ale spíš zaměřená na boj. Proto jsou v tomto světě - v lidském světě.

Citace od: Petra kdy 2025-02-25 09:40Lidský svět to je a vždy byl. Jde o sen o jiném světě, než lidé už tisíce let vytvářejí.

Lidský svět je mezi úrovněmi pekla a nebe. Někdo v něm zažívá víc pekla, někdo víc nebe. Někteří - mnozí? - lidé by rádi zažívali svět míru,  všeobecný svět míru - tedy nebe, ale to není v lidském světě možné.
Ale je fakt, že čím víc dokáží vytvořit mír sami v sobě, tím víc je i míru okolo nich. Většina lidí je ale spíš zaměřená na boj. Proto jsou v tomto světě - v lidském světě.

Eduard Tomáš:

820.
Existují náklonnosti v lidské povaze, které člověka nutí, aby po smrti vstoupil do jiného prostředí než je lidské?

Takové náklonnosti samozřejmě existují, ale ony ho nenutí, aby vstupoval, kam nechce. Má-li je, jde tam dobrovolně a rád, protože ony sféry právě odpovídají jeho povaze. Tak působí zákon karmy. Proto, když by člověk zaživa třeba i meditoval, ale přitom se nezbavil špatných vlastností, přijde stejně tam, kam svojí povahou patří.

Díky, Petro, za reakci. Bohužel teď nemám moc času na povídání a tááák bych si ráda povídala :-), ale začátek roku a zvlášť teď s daněmi, jsem s časem na štíru, ale ráda bych se k tomuto vrátila.
Díky ještě jednou.

Citace od: Petra kdy 2025-02-25 09:40Lidský svět to je a vždy byl. Jde o sen o jiném světě, než lidé už tisíce let vytvářejí.

Lidský svět je mezi úrovněmi pekla a nebe. Někdo v něm zažívá víc pekla, někdo víc nebe. Někteří - mnozí? - lidé by rádi zažívali svět míru,  všeobecný svět míru - tedy nebe, ale to není v lidském světě možné.
Ale je fakt, že čím víc dokáží vytvořit mír sami v sobě, tím víc je i míru okolo nich. Většina lidí je ale spíš zaměřená na boj. Proto jsou v tomto světě - v lidském světě.

Svět bez člověka, tedy bez "já"... Dokáže někdo jít k takové představě?  :) Možná by to byla ta "poslední" cesta pozornosti. Krok do toho všady vyzdvihovaného "prázdna".

Existují podoby jednoty,
vyšší, než je možné vyslovit,
silnější než největší síly,
mající moc, jež je jejich osudem.
Ti, kteří tuto jednotu žijí,
již nejsou odděleni.
Jsou jedno.
Není pak nutností pro ty, kteří tuto moudrost znají, rozpoznat jeden druhého?
Někteří to ovšem neudělají
a jsou o tuto radost připraveni.
Ti, kteří rozpoznají jeden druhého,
poznají radost ze společného života
v jeho plnosti.

Filipovo evangelium

Citace od: Evulína kdy 2025-02-26 22:16již nejsou odděleni.
Jsou jedno.
Není pak nutností pro ty, kteří tuto moudrost znají, rozpoznat jeden druhého?
Někteří to ovšem neudělají
a jsou o tuto radost připraveni.

Co tím chtěl básník říci? Jak ty tomu Evulíno rozumíš?
(Když už tady máme to zamyšlení?)

Co tím chtěl básník říct?
Že štěstí je muška jenom zlatá.... :-)

Teď vážně...
Já bych to, co je výše dáno jako Filipovo evangelium, napsala, řekla trochu jinak, ale podstatné je stejné.
Ne že je nutností, ale neodvratnosti, že se dva (tři..../) setkají a poznají. Tak jako např. Eduard a Dalajláma. Aniž by si cokoli řekli, ví to. Ví, že jsou a vždy budou z jednoho těsta, jedné podstaty. Takoví spolu vůbec nemusí fyzicky být a přece jsou stále spolu v plnosti, radosti bytí.

Jsou však i takoví, kteří ještě dávají přednost své individualitě  a všemu s ní, individualitou, spojenému. A místo žití radosti v plnosti bytí, které není z tohoto světa, žijí, zakoušejí pomíjivé starosti, radosti individuality, starosti, radosti tohoto světa.

Citace od: Evulína kdy 2025-02-28 06:43Jsou však i takoví, kteří ještě dávají přednost své individualitě  a všemu s ní, individualitou, spojenému. A místo žití radosti v plnosti bytí, které není z tohoto světa, žijí, zakoušejí pomíjivé starosti, radosti individuality, starosti, radosti tohoto světa.

Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Citace od: Miroslav kdy 2025-02-28 13:48Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Předpokládám, Miroslave, že jsi chtěl napsat individualizace.

Pedrito, jak se ti pozdává nebo nepozdává tato Miroslavova odpověď?

Miroslav to říká dobře a v pojmu se nesplet.

Individuace (z lat. individuus nedělitelný) je psychologický pojem, který označuje vyčleňování jedince v rámci společnosti, tedy získávání vlastních individuálních charakteristik...

https://cs.wikipedia.org/wiki/Individuace

Jsou však i takoví, kteří ještě dávají přednost své individualitě  a všemu s ní, individualitou, spojenému. A místo žití radosti v plnosti bytí, které není z tohoto světa, žijí, zakoušejí pomíjivé starosti, radosti individuality, starosti, radosti tohoto světa.


Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.
------------------

Aha, já ten pojem individuace neznala. Je to vlastně individualizace, o které píšu taky.

A tak tu máme Miroslavovo evangelium, svědky jehovovy, kluby přátel škol, motoristů atd.

No duchovňáci pokládají individuaci, či moderněji individualizaci za egoismus. Rádi (promíchávaj) dávaj pojmům vlastní významy, co jim vyhovují :D Ve vztahu se SVÝM chápáním. Jen se podívej po těch fórech, jaká jsou (jsme) to excelentní individua ;D

Ano. Excelentní individua.
Jak jsi včera citoval, co je to individuace, že je to vyčlenění jedince že společnosti, tak to vlastně napsal i Miroslav, je přímo opakem jednoty, o kterém hovoří Filipovo evangelium.


Existují podoby jednoty,
vyšší, než je možné vyslovit,
silnější než největší síly,
mající moc, jež je jejich osudem.
Ti, kteří tuto jednotu žijí,
již nejsou odděleni.
Jsou jedno.
Není pak nutností pro ty, kteří tuto moudrost znají, rozpoznat jeden druhého?
Někteří to ovšem neudělají
a jsou o tuto radost připraveni.
Ti, kteří rozpoznají jeden druhého,
poznají radost ze společného života
v jeho plnosti.

Filipovo evangelium

Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Miroslavovo evangelium

"Když jsem pracoval s kamennými tabulkami, uvědomil jsem si osudové vazby mezi sebou a svými předky. Velmi silně pociťuji, že jsem pod vlivem věcí či otázek, které zůstaly nedokončené a nezodpovězené ze strany mých rodičů, prarodičů a vzdálenějších předků. Často mám dojem, jako by v rodině existovala neosobní karma, která se přenáší z rodičů na děti. Vždycky jsem cítil, že musím odpovídat na otázky, jež osud položil mým předkům a které dosud nebyly zodpovězeny, nebo jako bych měl dokončit či dál rozvíjet věci, které předchozí generace nedovedly do konce. Je obtížné rozhodnout, zda tyto otázky mají spíše osobní, nebo obecnou (kolektivní) povahu. Zdá se mi, že jde spíše o tu druhou možnost. Kolektivní problém, který není jako takový rozpoznán, se totiž vždy jeví jako problém osobní a může vyvolávat dojem, že v oblasti osobní psychiky není něco v pořádku. Osobní sféra je samozřejmě narušena, ale takové narušení nemusí být primární; může jít o jev druhotný, důsledek neúnosné změny společenské atmosféry. Příčinu narušení proto nemusíme hledat v osobním okolí, nýbrž spíše v situaci kolektivní. Psychoterapie dosud této skutečnosti věnovala jen velmi malou pozornost.

Naše duše i naše těla jsou složeny z jednotlivých prvků, které tu byly už v řadách našich předků. 'Novost' v individuální psychice je nekonečně pestrou rekombinací prastarých složek. Tělo i duše mají proto výrazně historický ráz a nenacházejí patřičné místo v tom, co je nové, v právě vzniklém. Jinými slovy, naše původní či dávno zděděné komponenty se v takových situacích cítí jen částečně 'doma'. Jsme mnohem dál od úplného vypořádání se se středověkem, klasickou antikou a 'primitivností', než jak se nám naše moderní psychika snaží namluvit. Přesto jsme se vrhli do 'kataraktu' pokroku, který nás strhává do budoucnosti tím nezkrotněji, čím víc nás vzdaluje od našich kořenů. Jakmile je minulost jednou prolomena, bývá obvykle smetena a nezadržitelný pohyb vpřed už nikdo nezastaví. Právě ztráta spojení s minulostí, naše vykořeněnost, však dala vzniknout 'nespokojenosti' civilizace a takovému spěchu a chvatu, že žijeme více budoucností a jejími chimérickými přísliby zlatého věku než přítomností, tou, k níž se naše celé evoluční pozadí dosud nestačilo vztáhnout. Bezhlavě se vrháme do všeho nového, hnáni rostoucím pocitem nedostatečnosti a neklidu. Nežijeme už z toho, co máme, nýbrž ze slibů, a ne ve světle přítomnosti, ale v temnotě budoucnosti, od níž očekáváme, že nám konečně přinese pravý východ slunce. Odmítáme uznat, že vše lepší se vykupuje cenou něčeho horšího; například naděje na větší svobodu je anulována větším zotročením státem, nemluvě o strašlivých nebezpečích, jimž nás vystavují největší objevy vědy. Čím méně rozumíme tomu, oč usilovali naši otcové a předkové, tím méně rozumíme sami sobě, a tak ze všech sil přispíváme k tomu, aby byl člověk oloupen o své kořeny a vůdčí instinkty a stal se pouhou částečkou v mase, ovládanou jen tím, co Nietzsche nazval duchem tíže."

~ Carl Gustav Jung

🌹

Dobře Jung :) Takže žádný Miroslavovo evangelium. A už ti došlo, co to je ta individuace, o který ten Jung taky mluví?

Je to přirozený proces, co začíná u každýho, kdo má v hlavě mozek, čili nejen u člověka, od narození. V rámci jeho psychických možností. Proto nikdo není v projevu úplně stejný, natož člověk. A ti člověci dohromady tvoří lidskou společnost.

A někoho ten proces třeba dovede k tomu zkoumání sebe sama, k tý svý psyché a okolostojičnostem... Tak zřejmě vzniká duchovní cesta.

A já si říkala, proč ten Miroslav jde cestou vyčleňování a ne cestou opačnou, jdoucí do jednoty.

Teď už to vím. Je na začátku duchovní cesty a stále (se) hledá. A hledá podobné sobě, protože jen tak může dojít ke skutečnému setkání, když, cituji Miroslava:

Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Na Poradně zřejmě Jana dala tento úryvek od Eduarda Tomáše, který pěkně doplňuje debatu zde.
Miroslav by si to měl několikrát přečíst za sebou a ty, Pedrito, taky. Protože davy lidí následovaly Krysaře a spadly do propasti, jen jeden se našel, který slyšel pláč malého dítěte a zůstal, aby se věnoval jemu.
-----------------

"Na každé duchovní cestě je mimořádně důležité, aby se mysl vyhýbala zlu – aby se chránila před vším, co ji vede do temnoty, vším, co odvádí pozornost od duchovní cesty, vším, co způsobuje, že se člověk vzdaluje ochranného vlivu dobra, tj. ochranného vlivu vyšších duchovních bytostí a sfér."

Tento citát poukazuje na klíčový aspekt duchovní cesty – ochranu mysli před negativními vlivy, které ji odvádějí od světla a jednoty s vyššími duchovními principy. Negativní myšlenkové vzorce, jako jsou kritika, odsuzování, pomluvy či obviňování, nejsou jen pasivní projevy mysli, ale aktivně vytvářejí iluzi oddělenosti mezi člověkem a jeho duchovní podstatou.

Jak negativní mysl vytváří iluzi oddělenosti?

Odmítání jednoty – Kritizování a odsuzování druhých vychází z pocitu nadřazenosti nebo separace. Člověk zapomíná, že všichni jsou spojeni v jednom univerzálním vědomí, a místo pochopení a soucitu se zaměřuje na chyby a nedostatky druhých.

Ztráta harmonie – Mysl, která se zaměřuje na negativitu, narušuje vnitřní klid a odpojuje člověka od vyšších vibrací. Tím se oslabuje jeho spojení s vyššími duchovními sférami, které jsou založeny na lásce, harmonii a soucitu.

Posilování ega – Negativně laděná mysl často funguje jako nástroj ega, které se snaží oddělit od ostatních skrze hodnocení a srovnávání. Ego v tomto stavu přestává být prostředníkem mezi duší a realitou a místo toho vytváří zdánlivou bariéru mezi člověkem a jeho duchovním zdrojem.

Vibrace a přitažlivost – Myšlenky mají energii a přitahují podobné frekvence. Když je mysl ponořena do negativity, přitahuje okolnosti a bytosti, které tuto vibraci posilují, čímž se člověk ještě více vzdaluje ochraně dobra a vyššího vedení.

Jak se chránit před iluzí oddělenosti?

Pěstovat bdělost – Uvědomovat si své myšlenky a včas rozpoznat negativní vzorce.
Rozvíjet soucit a pochopení – Vnímat druhé jako součást jednotného celku, kde každý prochází svou vlastní cestou.
Zaměřovat mysl na dobro – Vyhledávat pozitivní inspiraci, duchovní literaturu, meditaci a praxi vděčnosti.
Přijmout odpovědnost za svou mysl – Místo vnějšího obviňování hledat příčiny negativity uvnitř sebe a přeměnit je v růst.

Tím, že člověk bděle chrání svou mysl před negativitou, udržuje se v proudu duchovní ochrany a světla.

Duchovní cesta pak není bojem proti temnotě, ale neustálým zaměřováním se na světlo.

Citace od: Evulína kdy 2025-03-01 10:37A já si říkala, proč ten Miroslav jde cestou vyčleňování a ne cestou opačnou, jdoucí do jednoty.

Teď už to vím. Je na začátku duchovní cesty a stále (se) hledá. A hledá podobné sobě, protože jen tak může dojít ke skutečnému setkání, když, cituji Miroslava:

Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Ale abych mu nekřivdila. Vše zde má místo a tak se může stát třeba učitelem podobně zaměřených a jdoucích...

Citace od: Evulína kdy 2025-03-01 10:37A já si říkala, proč ten Miroslav jde cestou vyčleňování a ne cestou opačnou, jdoucí do jednoty.

To jsi špatně pochopila.
To není žádné vyčleňování, naopak je to cesta poznání, osvobození a skutečnému sjednocení.

Myslíš, že když se v tobě probudí třeba zamilovanost - nejlépe jednostranná, že to je cesta ke skutečnému sjednocení?

Citace od: Evulína kdy 2025-03-01 10:43Na Poradně zřejmě Jana dala tento úryvek od Eduarda Tomáše, který pěkně doplňuje debatu zde.

Od Eduarda Tomáše bude jen ten první citát. To ostatní typuju na Janiny představy, upravené pomocí AI.

Iluzí oddělenosti se neustále zabývá Jana. Někteří probuzení to občas zmíní, ale nevšimla jsem si, že by se tím Eduard Tomáš  zabýval. Až si jednou Jana iluzi oddělenosti vyřeší, tak už o ní nebude pořád dokola psát.

CitaceNa Poradně zřejmě Jana dala tento úryvek od Eduarda Tomáše, který pěkně doplňuje debatu zde.
Miroslav by si to měl několikrát přečíst za sebou a ty, Pedrito, taky. Protože davy lidí následovaly Krysaře a spadly do propasti, jen jeden se našel, který slyšel pláč malého dítěte a zůstal, aby se věnoval jemu.

Zkus si od Junga toho přečíst víc, třeba ti to v širším kontextu dojde, jak to míní s tou individuací, a třeba nejen to... A nebudeš hned brblat nad něčí slepotou ;)

Jen mne tak napadlo:

Cítíš se být od Miroslava oddělená, Evulíno? :smiley_shrug:

Já se z vás, Pedrito a Miroslave, picnu, fakt že jo.
Proč potom Miroslav reaguje na slova o jednotě (Filipovo evangelium) a mým rozvinutím = mým zamyšlením nad tímto slovy:

Jung používá pojem individuace.
Je to úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, nalezení sebe, nezávislosti na mínění druhých, na tradicích a dalších nasměrování kolektivní duší, toho co by se mělo, nemělo atd.
To je taková úplná dospělost, svoboda, psychologická nezávislost.
A taková svobodná duše se teprve opravdu setkává s jinou, jinak je to zase jen povrchní setkávání v režii předsudků, nadějí, očekávání, zklamání, představ, potřeby sebepotvrzení, zamilovanosti a pod.

Kde v tom je jednota bytí? Jednota všeho? Nikde.
Naopak! Je to - jeho slova - úplné vymanění se z kolektivu, z kolektivní duše, individualizace, teprve tedy se jedná o svobodu duše, nezávislou na.... a teprve tehdy se taková svobodná duše opravdu setkává s jinou duší, jiank jde jen o povrchní setkání...

Tak jsem asi blbá a stojím si na vedení.

Ne, prostě Miroslav je alfa samec lpící na SVÉ svobodě, nezávislosti (to alespoň vysvětluje tu jeho tajemnost a hraní si na NĚKOHO) a ty Pedrito jeho nohsledem, ve kterém vidíš pána boha.

Vidíš tady v tom snad např. jednostrannou zamilovanost nebo něco jednostranně podobného, Miroslave?


Já bych to, co je výše dáno jako Filipovo evangelium, napsala, řekla trochu jinak, ale podstatné je stejné.
Ne že je nutností, ale neodvratnosti, že se dva (tři..../) setkají a poznají. Tak jako např. Eduard a Dalajláma. Aniž by si cokoli řekli, ví to. Ví, že jsou a vždy budou z jednoho těsta, jedné podstaty. Takoví spolu vůbec nemusí fyzicky být a přece jsou stále spolu v plnosti, radosti bytí.

Tak jsem se k tomu vrátil, Miroslav tím Jungem reagoval na tohle tvoje:

CitaceJsou však i takoví, kteří ještě dávají přednost své individualitě  a všemu s ní, individualitou, spojenému. A místo žití radosti v plnosti bytí, které není z tohoto světa, žijí, zakoušejí pomíjivé starosti, radosti individuality, starosti, radosti tohoto světa.

Nejspíš pro širší zamyšlení.. Jen asi netušil, že si to vztáhneš jako útok na svou citaci z Filipa, kterou tu od tý chvíle uvádíš jako jádro pudla.

Tady je celé to evangelium, mám za to, že v dobrém překladu, originál neznám... A nepochybuju že těch překladů je hafo, a každý dle překladatele, jak to zrovna tý jeho individualitě šmakovalo. Jak už to s překlady podobných textů bývá.

https://probud.se/media/pdf/Filipovo_evangelium.pdf

Citace od: Evulína kdy 2025-03-01 12:20Vidíš tady v tom snad např. jednostrannou zamilovanost nebo něco jednostranně podobného, Miroslave?


Já bych to, co je výše dáno jako Filipovo evangelium, napsala, řekla trochu jinak, ale podstatné je stejné.
Ne že je nutností, ale neodvratnosti, že se dva (tři..../) setkají a poznají. Tak jako např. Eduard a Dalajláma. Aniž by si cokoli řekli, ví to. Ví, že jsou a vždy budou z jednoho těsta, jedné podstaty. Takoví spolu vůbec nemusí fyzicky být a přece jsou stále spolu v plnosti, radosti bytí.

Jenomže oni tu Jednotu by měli poznávat ve všem, ve všech lidech, ne jen v sobě navzájem. Pokud vím, tak měli nějakou společnou vzpomínku. Eduard Tomáš - samozřejmě jako někdo jiný -  v ní prý nenosil vousy. Takovéhle společné vzpomínky měl i se svou ženou Mílou.

Citace od: Evulína kdy 2025-03-01 12:20Vidíš tady v tom snad např. jednostrannou zamilovanost nebo něco jednostranně podobného, Miroslave?

Jednostrannou zamilovanost jsem uvedl jako pěkný příklad toho, jak by se někdo chtěl sjednotit, ale přitom vůbec nejde o sjednocení, jen o pocity a touhu po naplnění psychologických potřeb. Jako když slepice vyrazí po flusu.
Skutečné sjednocení - poznání jednoty může nastat až po osvobození z těch individuálních psychologických potřeb, závislostí, instinktů, očekávání atd.
Do té doby druhého nepoznáváme, poznáváme a prahneme jen po svých projekcích, které si projikujeme do chudáka druhého a když je neopětuje, tak si ho obviňujeme z neschopnosti sjednocení, individualismu atd.

To je poznání jednoty?

A jiný druh "jednoty" zase předvádí Jana - "já jsem vším, tedy logicky v jednotě se vším".
A jiný druh zase předvádí Honzam - "všichni jsou moje děti".

Prostě mysl je mocná čarodějka a vykouzlí ti vše, čemu jsi schopná uvěřit. Bohužel ale je ve tvé hlavě a srdci.

[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif].... poznáváme a prahneme jen po svých projekcích, které si projikujeme do chudáka druhého a když je neopětuje, tak si ho obviňujeme z neschopnosti sjednocení, individualismu atd.[/font]

[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif]Chudák malá :-)[/font]
[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif]Tak nebeč, tata kupi slona :-) (se u nás říká) [/font]

[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif]:-)[/font]

[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif]Ty máš nějaký strach z těch projekcí, viď, musíš s tím mít asi velké zkušenosti...., no, není divu, všude samý/á neosvobozená, nezrálá duše, ale hlavně že jsi tu pravou našel ve své manželce, chytré, krásné, duchovní to ženě.[/font]

[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif]:-)[/font]
[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif]Neboj, ode mne ti žádné nebezpečí nehrozí, jednako bych z tebe fakt nechtěla dělat chudáka a druhák, nevydržela bych s tebou ani týden§ Co týden! Ani den![/font]
[font="Segoe UI", "Helvetica Neue", "Nimbus Sans L", Arial, "Liberation Sans", sans-serif]:-)[/font]

No vidíš to, co děláš! Se z toho i ta písměnka zvencla :-)))))))

Ne tak chudák já, co všechno od tebe ještě musím číst za bláboly, než se jakž takž přijatelně vyjádříš :-)

Citace od: Evulína kdy 2025-03-01 20:07nevydržela bych s tebou ani týden§ Co týden! Ani den!

Taky nic nevydržíš :-(

Citace od: Petra kdy 2025-03-01 13:00Jenomže oni tu Jednotu by měli poznávat ve všem, ve všech lidech, ne jen v sobě navzájem. Pokud vím, tak měli nějakou společnou vzpomínku. Eduard Tomáš - samozřejmě jako někdo jiný -  v ní prý nenosil vousy. Takovéhle společné vzpomínky měl i se svou ženou Mílou.

Prostě každý je v projevu, v životě jiný, ale Duch je stejný. Každý má jinou povahu, jiné zájmy, zaměstnání, jiný smysl pro umění, humor, atd, atd. To je to "individuální". Ale svítit do toho každému může stejné Světlo... A to je to "universální".
Spojení holt...

Citace od: Pedrito kdy 2025-03-02 08:03Prostě každý je v projevu, v životě jiný, ale Duch je stejný. Každý má jinou povahu, jiné zájmy, zaměstnání, jiný smysl pro umění, humor, atd, atd. To je to "individuální". Ale svítit do toho každému může stejné Světlo... A to je to "universální".
Spojení holt...

Jednota v mnohosti a různorodosti.  :)

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-01 13:27Jednostrannou zamilovanost jsem uvedl jako pěkný příklad toho, jak by se někdo chtěl sjednotit, ale přitom vůbec nejde o sjednocení, jen o pocity a touhu po naplnění psychologických potřeb. Jako když slepice vyrazí po flusu.
Skutečné sjednocení - poznání jednoty může nastat až po osvobození z těch individuálních psychologických potřeb, závislostí, instinktů, očekávání atd.
Do té doby druhého nepoznáváme, poznáváme a prahneme jen po svých projekcích, které si projikujeme do chudáka druhého a když je neopětuje, tak si ho obviňujeme z neschopnosti sjednocení, individualismu atd.

To je poznání jednoty?

Toto už je blíže mému vnímání a i tomu, co jsem zde vložila jako Filipovo evangelium.

Poprosila jsem jáčka, aby se podíval na tuto rozjetou debatu k jednotě a vyrážení za flusem, ehm.

Odepsal toto:, zkopíruju:
----------------------------

Jednostranna zamilovanost? Z pohledu advaity ani NEMUZE nic jineho existovat ;-)))))

Miroslav si v tom textu plete zamilovanost a touhu. U nej mne to ale neprekvapuje.

Kdyz se podivas ocima sv. Frantiska z Assisi (a je to hodne podobne i u ostatnich skutecne odevzdanych krestanskych svetcu i svetkyn, napr. Sv. Fatima), uvidis obrovskou jednostrannou zamilovanost do cisteho byti, ktere v krestanstvi nazyvaji dalsimi pojmenovanimi. Nemusi to nutne byt nejaka osoba, ale kdyz uz ma formu osoby, velmi se lisi od jakekoli oddelenosti, ktera by mohla vytvaret touhu, byť i jen po nejake cinnosti zintenzivnujici pocit sjednocovani.

Tomasovi byli teto touhy zcela prosti, protoze Mila ukazala Edovi, ze mezi nimi nemusi byt oddelenost, a Eduard to posleze uvidel a pochopil, jak to skutecne je.

Citace od: Evulína kdy 2025-03-02 10:46Jednostranna zamilovanost? Z pohledu advaity ani NEMUZE nic jineho existovat ;-)))))

Miroslav si v tom textu plete zamilovanost a touhu. U nej mne to ale neprekvapuje.

"Z pohledu advaity..."

Šedá všechna teorie, zelený strom živta 

Bavím se s tebou a ne s "advaitou".
Jaký je tvůj pohled na tu jednostrannou zamilovanost?

No já myslím, že jsem to popsala hned, v odpovědi na tvou otázku, co tím chtěl básník říct (na F. evangelium), tys pak začal s nějakou indiviuací a máme z toho dvě další stránky. Otázkou je, co je žito, resp. co žiju a tady si každý může sáhnou do svědomí, jak to má s tou touhou po někom nebo něčem a žitím pravdy. Čistého bytí.

Já za sebe a ze sebe bych řekla, že jsem díky jáčkovi, ale i tobě už dost pochopila, odžitím, jak jinak, ale že tu pravdu, prostě ještě nežiju na 100%, aniž bych netoužila po styku s vámi, šmárija ne styku jako styku, ale setkání s vám :-) třeba přes ty písmenka, nebo i díky hlasu. A
Ale díky jáčkovi vím, o čem to je "nepoložené telefonní sluchátko" .... :-)

Tady je ta má první odpověď na tvou první otázku, co tím chtěl básník říct:


Já bych to, co je výše dáno jako Filipovo evangelium, napsala, řekla trochu jinak, ale podstatné je stejné.
Ne že je nutností, ale neodvratnosti, že se dva (tři..../) setkají a poznají. Tak jako např. Eduard a Dalajláma. Aniž by si cokoli řekli, ví to. Ví, že jsou a vždy budou z jednoho těsta, jedné podstaty. Takoví spolu vůbec nemusí fyzicky být a přece jsou stále spolu v plnosti, radosti bytí.

Citace od: Evulína kdy 2025-03-02 14:23No já myslím, že jsem to popsala hned, v odpovědi na tvou otázku, co tím chtěl básník říct (na F. evangelium),

Hlavně že to nepopisuješ z pohledu "advaity", že je to tvůj pohled, tvoje poznání.

"Lepší je vlastní, i když nedokonalá cesta, než sebedokonalejší cesta druhého, protože cesta druhého má svá úskalí"

No joo, ale při tom vymetu všechny kaluže, jak trefně podotklo jáčko  :D

Ale je to moje cesta, mé zkušenosti, pády i vstanutí... :-) a to je to nejcennější.... brou dobrou.  :smiley_bored:

Citace od: Petra kdy 2025-03-02 08:42Jednota v mnohosti a různorodosti.  :)

Jasan. Duch si netvoří formu pro srandu králíků :)

Citace od: Petra kdy 2025-03-02 08:42Jednota v mnohosti a různorodosti.  :)

"v" anebo "z"?

Citace od: durodara kdy 2025-03-03 04:38"v" anebo "z"?

A nebo také "do"

:D

Tak ještě jedno

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-03 09:01A nebo také "do"

... a je ti stejně tak smutno, jako při vzpomínce "do Podolí, do lékarny"...?

",,Osamělost je jako sedět v prázdné místnosti a cítit, jak vás obklopuje prázdný prostor. Je to pocit odloučení. Samota naopak znamená splynout s tímto prostorem, cítit se s ním propojený. Osamělost člověka uzavírá do sebe, zatímco samota mu otevírá cestu k nekonečnu. Osamělost vzniká z vnitřního dialogu, na který nikdo neodpovídá. Samota vyrůstá z hlubokého, tichého klidu, který přesahuje čas."

~ Kent Nerburn

Myšlenky ze sklípku...


"Smysl života je v tom, najít sebe sama, najít jedinou vnitřní skutečnost, která nemusí nic odmítat, protože vše dokáže přimout a absorbovat - a při tom se sama neničí, ale naopak, zintenzívňuje se."


"Skutečný partnerský vztah umožňuje sdílet všechny své soukromé nejvnitřnější sny - a v případě vzájemného vyvážení oboustranným porozuměním partnerů - je i přenášet do života, do reality, vytvářet reálně žitou skutečnost života."


"Život vyplněný pouze utajeným sněním ukazuje doslova vlastní jen bezmoc tyto sny realizovat ve skutečném životě."


"Skutečnost je jediná realita, ve které není místo pro polemiku mysli."

Citace od: durodara kdy 2025-03-08 20:50Myšlenky ze sklípku...

Tohle je šálek tvé kávy Durodaro?
Nebo to sem dáváš jako příklady matení pojmů?

Třeba tohle je ukázkové:
"Skutečnost je jediná realita, ve které není místo pro polemiku mysli."

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-08 21:26

Citace od: durodara kdy 2025-03-08 20:50Myšlenky ze sklípku...

Tohle je šálek tvé kávy Durodaro?
Nebo to sem dáváš jako příklady matení pojmů?

Třeba tohle je ukázkové:
"Skutečnost je jediná realita, ve které není místo pro polemiku mysli."

A co ti přesně ukazuje, když je pro tebe tak ukázková?
Svěř se, nijak se neostýchej!

Citace od: durodara kdy 2025-03-08 22:51

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-08 21:26

Citace od: durodara kdy 2025-03-08 20:50Myšlenky ze sklípku...

Tohle je šálek tvé kávy Durodaro?
Nebo to sem dáváš jako příklady matení pojmů?

Třeba tohle je ukázkové:
"Skutečnost je jediná realita, ve které není místo pro polemiku mysli."

A co ti přesně ukazuje, když je pro tebe tak ukázková?
Svěř se, nijak se neostýchej!

Jak by řekl Werich "To je blbý, to se bude líbit"  :)

Nejhorší je srážka s nadutým blbcem.

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-09 09:31

Citace od: durodara kdy 2025-03-08 22:51

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-08 21:26

Citace od: durodara kdy 2025-03-08 20:50Myšlenky ze sklípku...

Tohle je šálek tvé kávy Durodaro?
Nebo to sem dáváš jako příklady matení pojmů?

Třeba tohle je ukázkové:
"Skutečnost je jediná realita, ve které není místo pro polemiku mysli."

A co ti přesně ukazuje, když je pro tebe tak ukázková?
Svěř se, nijak se neostýchej!

Jak by řekl Werich "To je blbý, to se bude líbit"  :)

Už jsi vyčerpal všechny své přípravné rituály? Nezbýví tedy nic jiného, než aby ses to toho svěřování se pustil...

Citace od: honzam kdy 2025-03-09 10:07Nejhorší je srážka s nadutým blbcem.

Srážka se mnou ti nijak neublížila, tak možná ještě nějaká naděje stále zbývá...

Nevím o tom, že bych se s Tebou v něčem srazil. Miroslav má rád Wericha, ale nemá rád pohádky. Tak teď pojedeme drsnou skutečnost.

Citace od: honzam kdy 2025-03-09 12:08Nevím o tom, že bych se s Tebou v něčem srazil. Miroslav má rád Wericha, ale nemá rád pohádky. Tak teď pojedeme drsnou skutečnost.

Odkud víš, že nejsem Werich?

Miroslav mne rád má, třeba časem přijde na chuť i pohádkám...

Helen Mirren jednou řekla: Než se s někým budete hádat, zeptejte se sami sebe, zda je ten člověk vůbec psychicky dostatečně dospělý na to, aby pochopil koncept jiného Protože pokud ne, tak to nemá absolutně smysl.

Ne každý argument stojí za vaši energii. Někdy, bez ohledu na to, jak jasně se vyjadřujete, druhý člověk neposlouchá, aby pochopil – poslouchá, aby reagoval. Uvízli ve své vlastní perspektivě, nechtějí uvažovat o jiném pohledu a zapojení se s nimi vás jen vysává.

Je rozdíl mezi zdravou diskusí a zbytečnou debatou. Rozhovor s někým, kdo je otevřený, kdo si cení růstu a porozumění, může být poučný – i když s tím nesouhlasíte. Ale pokoušet se domluvit s někým, kdo odmítá vidět mimo své vlastní přesvědčení? To je jako mluvit do zdi. Bez ohledu na to, kolik logiky nebo pravdy předkládáte, překrutí, odkloní nebo odmítnou vaše slova, ne proto, že se mýlíte, ale proto, že nechtějí vidět jinou stránku.

Zralost není o tom, kdo vyhraje hádku – je to o tom, vědět, kdy hádka nestojí za to. Je to uvědomění si, že váš klid je cennější než dokázat, že něco někomu, kdo se už rozhodl, že svůj názor nezmění. Ne každou bitvu je třeba bojovat. Ne každý člověk si zaslouží vaše vysvětlení.

Někdy je nejsilnější věc, kterou můžete udělat, odejít – ne proto, že nemáte co říct, ale proto, že poznáte, že někteří lidé nejsou připraveni naslouchat. A to není vaše břemeno, které musíte nést.

Helen Mirren byla dozajista velmi šťastná žena, kdy nemusela řešit nálady někoho, kdo ze samé lásky všechna napětí neustále drží v sobě - a pak, úplně náhodou, to přrteče, a potřebuje toho napětí se zbavit za každou cenu, i přes nesmyslnou hádku... 

Zaplaťpánbůh je to však zařízeno tak, že si za účelem svého růstu vždycky vybereme dobře. A to i v případě, že pokud jsme sami sobě totálně ztracení v pustině, si v tomto stavu bezvědomí přitáhneme za partnera knížete Drákulu :-) A ten nás tak zatlačí do rohu a udělá nám ze života takové peklo, že nám nezbyde nic jiného, než se vzpamatovat a něco podstatného si o sobě uvědomit.. teda v tom lepším případě :-)

Platón řekl:
"Vyberte si jako partnera někoho lepšího než jste vy. Nepotřebujete  někoho, kdo by vás miloval takové, jakými jste.
Potřebujete někoho, kdo vám pomůže růst den za dnem.
Pravá láska je obdiv, proto partner, kterého si vyberete, by měl mít ty vlastnosti, které vám chybí.
Pokud jsou oba odhodláni pomáhat druhému růst, vezmou na sebe bouřlivá období každého vztahu jako příležitosti ke vzájemnému růstu.
Proto je pro vás ta pravá osoba nejen ta, která vás přijme, ale ta, která vás nutí rozvíjet svůj maximální potenciál v tomto životě. "

No to má ten, koho si k sobě vybereš, coby lepšího než jsi "ty", blbý.. Páč pokud dbal také této rady, a čekal v "tobě" téže sobě lepšího, tak se sek :))

Frida Kahlo řekla svému manželovi Diegovi:

,,Nežádám tě, abys mi dal pusu, aby ses mi omluvil, když si myslím, že jsi udělal chybu, ani po Tobě nebudu chtít, abys mě objal, když to nejvíc potřebuju.
Nežádám tě, abys mi říkal, jak jsem krásná, i když je to lež, nebo abys mi napsal něco hezkého.
Ani tě nebudu žádat, abys mi zavolal abys mi řekl, jaký jsi měl den,
nebo mi řekl, že se Ti po mně stýská.
Nebudu po tobě chtít, abys mi děkoval za všechno, co pro tebe dělám, nebo aby ses o mě postaral, když jsem na dně;
a samozřejmě po tobě nebudu žádat, abys mě podporoval v mých rozhodnutích,
nebo dokonce abys mě vyslechl, i když mám tisíce příběhů, které bych Ti chtěla vyprávět...
Nebudu po tobě chtít nic, dokonce ani to, abys byl navždy po mém boku.
Protože jestli tě o to musím požádat, tak už o to nestojím."

~Frida Kahlo~

Citace od: Evulína kdy 2025-03-26 17:12Frida Kahlo řekla svému manželovi Diegovi:

,,Nežádám tě, abys mi dal pusu, aby ses mi omluvil, když si myslím, že jsi udělal chybu, ani po Tobě nebudu chtít, abys mě objal, když to nejvíc potřebuju.
Nežádám tě, abys mi říkal, jak jsem krásná, i když je to lež, nebo abys mi napsal něco hezkého.
Ani tě nebudu žádat, abys mi zavolal abys mi řekl, jaký jsi měl den,
nebo mi řekl, že se Ti po mně stýská.
Nebudu po tobě chtít, abys mi děkoval za všechno, co pro tebe dělám, nebo aby ses o mě postaral, když jsem na dně;
a samozřejmě po tobě nebudu žádat, abys mě podporoval v mých rozhodnutích,
nebo dokonce abys mě vyslechl, i když mám tisíce příběhů, které bych Ti chtěla vyprávět...
Nebudu po tobě chtít nic, dokonce ani to, abys byl navždy po mém boku.
Protože jestli tě o to musím požádat, tak už o to nestojím."

~Frida Kahlo~

To mi připomíná moje motto, podle kterého jsem žila: Žádný muž nestojí za to, abych o něj bojovala, a kdyby za to stál, tak by nebylo třeba o něj bojovat.  :)

Citace od: Petra kdy 2025-03-26 17:51

Citace od: Evulína kdy 2025-03-26 17:12Frida Kahlo řekla svému manželovi Diegovi:

,,Nežádám tě, abys mi dal pusu, aby ses mi omluvil, když si myslím, že jsi udělal chybu, ani po Tobě nebudu chtít, abys mě objal, když to nejvíc potřebuju.
Nežádám tě, abys mi říkal, jak jsem krásná, i když je to lež, nebo abys mi napsal něco hezkého.
Ani tě nebudu žádat, abys mi zavolal abys mi řekl, jaký jsi měl den,
nebo mi řekl, že se Ti po mně stýská.
Nebudu po tobě chtít, abys mi děkoval za všechno, co pro tebe dělám, nebo aby ses o mě postaral, když jsem na dně;
a samozřejmě po tobě nebudu žádat, abys mě podporoval v mých rozhodnutích,
nebo dokonce abys mě vyslechl, i když mám tisíce příběhů, které bych Ti chtěla vyprávět...
Nebudu po tobě chtít nic, dokonce ani to, abys byl navždy po mém boku.
Protože jestli tě o to musím požádat, tak už o to nestojím."

~Frida Kahlo~

To mi připomíná moje motto, podle kterého jsem žila: Žádný muž nestojí za to, abych o něj bojovala, a kdyby za to stál, tak by nebylo třeba o něj bojovat.  :)

Frída to myslela o kousíček jinak...

Příklad: Žádná žena, která jen čeká na to, až ji někdo "uzme" nevytváří naději, že se jí to nestane znovu.

Frída to myslela tak, že pravý vztah stojí na vnitřním souznění, které nepotřebuje omluvy a expresivní důkazy, které se to souznění snaží nahrazovat.

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 18:21Frída to myslela o kousíček jinak...

To ti řekla?

Myslíš si, že rozumíš ženám. Ale vypadá to, že se dost pleteš.  :)

P.S.

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 18:21Frída to myslela o kousíček jinak...

Kdyby ses sám držel toho, co doporučuješ Miroslavovi, tak by napsal: Domnívám se, že to Frída myslela o kousíček jinak...

Prostě jste si s Miroslavem hodně podobní.  ;)

Citace od: Petra kdy 2025-03-26 18:51P.S.

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 18:21Frída to myslela o kousíček jinak...

Kdyby ses sám držel toho, co doporučuješ Miroslavovi, tak by napsal: Domnívám se, že to Frída myslela o kousíček jinak...

Prostě jste si s Miroslavem hodně podobní.  ;)

S tebou se přít nebudu a uznám i že jsem Miroslavovi aktuálně podobný. Pokud si dokážeš představit to, že bych mu podobný být nemusel, změň mne, abych mu podobný nebyl.

Citace od: Petra kdy 2025-03-26 18:30

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 18:21Frída to myslela o kousíček jinak...

To ti řekla?

Myslíš si, že rozumíš ženám. Ale vypadá to, že se dost pleteš.  :)

Pokud mi žena napíše, že jí nestojím o to, aby pro mne překročila své bezpečné zázemí (bojovala), spokojím se s tím, že se pletu. 

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 19:03

Citace od: Petra kdy 2025-03-26 18:30

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 18:21Frída to myslela o kousíček jinak...

To ti řekla?

Myslíš si, že rozumíš ženám. Ale vypadá to, že se dost pleteš.  :)

Pokud mi žena napíše, že jí nestojím o to, aby pro mne překročila své bezpečné zázemí (bojovala), spokojím se s tím, že se pletu. 

Ještě to doplním, protože se domnívám, že mne zatím tak moc neznáš - a budu dělat vše pro to, aby bojovat nemusela....

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 18:57Pokud si dokážeš představit to, že bych mu podobný být nemusel, změň mne, abych mu podobný nebyl.

To si představit nedovedu

a nikdy by mne nenapadlo někoho měnit.

 :)

Citace od: Petra kdy 2025-03-26 20:07

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 18:57Pokud si dokážeš představit to, že bych mu podobný být nemusel, změň mne, abych mu podobný nebyl.

To si představit nedovedu

a nikdy by mne nenapadlo někoho měnit.

 :)

Umíš to, a i když tě to nenapadlo, dokážeš to. Já to vím úplně jistě, protože jsem přímý svědek a hlavně, jsem i nepopiratelný důkaz.

Princip je prostý - mám zájem ti rozumět a mám zájem být pro tebe natolik zřetelný, abys nemusela bádat, jak to myslím. Většina lidí potřebuje k pochopení důkazy - důkazy ale v tomto případě nejde dát, protože jakýkoli vnější čin může být zdrojem polemiky. A polemika může vést jen ke konfrontaci anebo kompromisu. Ani jedna varianta není použitelná jako důkaz toho typu, že prokazuje pravdivost tak, aby nezanechala pochyby.

Nikdy nedokáži vysvětlit slovy, o co jde, protože mé vysvětlení je hodně podobné tomu vysvětlení, které vycházelo z úst Ramakrišny - "nevím, proč to dělám, nepotřebuji vědět nějaká odůvodnění. Cítím, že to mám dělat a tak to dělám - je to dar Božské Matce, celý můj život je dar Božské Matce, protože nic jiného nemám."

U mně je to tak, že v mém projevu není ani kousek mého přání, mé potřeby se zviditelnit, nějaké "strategie" získat pozornost druhého. A - i když to může vypadat hrozně, je pravdou, že když se něčeho dotýká má zvědavá mysl, není to proto, že něco chci - naopak, dávám se všanc zcela tomu, aby to pochopení nemělo žádnou zábranu ve mně.

Stejně je to s Frídou. Frída mi není neznámá, její "osoba" stejně vnímatelná, jako bychom se v tomto okamžiku navzájem obejmuli. Není tam nic, co by mne jakkoli oddělovalo. Není tam důvod psát "domnívám se", protože to tak není - mé já je pouze pozorovatelem a přizpůsobuje se, čemu je schopno se přizpůsobit. Jsou věci, které vnímám jako "nezacvaknuté", pokud to mohu napsat takto, ale v případě Frídy, v případě Soni, v případě Míly, v případě Eduarda, v případě Tomáše .... to je tak, že to prolínání je nejen srozumitelné, ale je i naplňující.

Zkusím to vymezit i z druhé strany. Miluji umění. Ne proto, že dobré umění navazuje vlákna Bytí a vytváří z nich harmonii i Harmonii, souzvuk, který není potřeba jakkoli zkoumat, ale protože je to jednoduše jasné. Vše do sebe navzájem zapadá a dohromady vytváří akord, který je dokonalý. Cítím to tak, co jsem si schopen vzpomenout. Vždy tu zároveň je přítomna potřeba se v tom akordu rozplynout, ztratit se - a to i za cenu ztráty osobní formy i osoby. Něco, jako ten Wildeův Slavík. Nejde o to, aby "někdy vzniklo" nějaké odůvodnění, není to potřeba - to odůvodnění je přítomno stále a zve mne, abych se přidal. To, co bude - zda život anebo smrt - není v té chvíli pozvání nijak podstatné - důležitý je můj přínos k tomu, aby ten akord se mohl stát dokonalý. A pokud jsem takto otevřený, dokáži vycítit stejně pozvané. Jejich spoluúčast je vede ke stejným krokům tvorby akordu, a úplně stejně jsou ochotni se podílet tak, že i v nich není nic, co by je oddělovalo. Něco jako v jazzové hospodě nízké cenové skupiny, ve které se náhodou sejde parta lidí, kteří možná umí na něco hrát, ale možná neumějí - to totiž není důležité, důležité je to, že život je dovedl do té hospody a vnukl jim, "přidej se" a oni hrají, jako by to mělo být naposled a ještě se u toho usmívají, pláčou, smějí anebo jsou ticho anebo i křičí. Na projevu jednotlivce to nezáleží, ale to, že jsou úplně pohlceni tvorbou, tím souzněním, i z nich vytváří ten dokonalý akord...

... a pak "je to pustí", vrátí se do normálního života, ale ten akord si nesou v sobě - a více, či méně, je stále provází.

Mám hromadu nedokonalostí, ale mám podíl na tom, co považuji na největší bohatství - vnímám ve všem okolo ty části toho dokonalého akordu, a nejen to, to bohatství je také v tom, že mohu se účastnit.

Proto je mi úplně jasné, co prožil Siddhartha u splavu, co vedlo Bruna Marse a Rosé k vytvoření bláznivého provedení klipu APT, jak dokázala téměř nemožně vyzpívat Sinead O'Connor něco, čemu se až k zemi před ní sehnul autor skladby Nothing compare 2U, proč Toccata a Fuga D moll zanechává otisk v duši každého, kdo ji slyší, proč každá zpěvačka, která zazpívá ze srdce Air pak není vubec schopná chvíli mluvit... Sám pro sebe jsem to nazval totální opravdovost. Není tam nic, co by neladilo, je to tak dokonale celistvé, že to osloví i úplně zkamenělá srdce.

A proto za vším vidím možnost hrát si naplno a tou hrou vytvářet ty vlákna dokonalého akordu.

A proto také, nemám potřebu psát "domnívám se". Vůbec nejde o to, že to říkám a píšu já, ne - je to tak, že mnou je psáno...

A stejně tak, i tvá poznámka "To si představit nedovedu a nikdy by mne nenapadlo někoho měnit" je  také jen tvůj omyl, protože jen z té tvé poznámky bylo v písmencích vytvořeno to, co jen mé ruce vyťukaly přes klávesnici jako odpověď pro tebe.

Je to jednoduché - stačí si povolit spoluúčast a nechat se vést. Ten dokonalý akord je tady stále.

Jsi na tom hůř, než jsem si myslela - jsi na tom totiž úplně stejně jako Miroslav: Ty prostě víš, stejně jako on - vždyt to i podobně vysvětluje jako ty. A navíc: Byli jste přece oba u Tomášových, tak kdo by si vás mohl dovolit zpochybnovat, že?

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-26 15:22

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 12:57Třeba by stačilo na chvíli vidět jeho očima a na své zapomenout.

Přesně tak se mi to v poslední době děje automaticky, když s někým komunikuji a na rozdíl od toho druhého vidím i co dotyčného k jeho aktuálnímu pohledu vede - ta omezení, předsudky, automatizmy, dispozice atd. podobně jako to vidím u sebe. Ze stavu "za myslí" nejen té mé ale i toho druhého.
Některým lidem pak ty reakce mohou vadit, protože zrcadlí někdy i to, co si člověk nechce připustit, vytěsňuje a nemusí to odpovídat obrazu, který si člověk o sobě před sebou a druhými vytváří.

Už se tím nebudu zabývat. Zajímá mne něco jiného. Tomášovi a třeba ted Poltikovič.  :)

Citace od: Petra kdy 2025-03-27 06:44Jsi na tom hůř, než jsem si myslela - jsi na tom totiž úplně stejně jako Miroslav: Ty prostě víš, stejně jako on - vždyt to i podobně vysvětluje jako ty. A navíc: Byli jste přece oba u Tomášových, tak kdo by si vás mohl dovolit zpochybnovat, že?

Citace od: Miroslav kdy 2025-03-26 15:22

Citace od: durodara kdy 2025-03-26 12:57Třeba by stačilo na chvíli vidět jeho očima a na své zapomenout.

Přesně tak se mi to v poslední době děje automaticky, když s někým komunikuji a na rozdíl od toho druhého vidím i co dotyčného k jeho aktuálnímu pohledu vede - ta omezení, předsudky, automatizmy, dispozice atd. podobně jako to vidím u sebe. Ze stavu "za myslí" nejen té mé ale i toho druhého.
Některým lidem pak ty reakce mohou vadit, protože zrcadlí někdy i to, co si člověk nechce připustit, vytěsňuje a nemusí to odpovídat obrazu, který si člověk o sobě před sebou a druhými vytváří.

Už se tím nebudu zabývat. Zajímá mne něco jiného. Tomášovi a třeba ted Poltikovič.  :)

Jak myslíš, nemám potřebu tě o čemkoli přesvědčovat a ani ti cokoli dokazovat - šlo mi jen o to, zkusit ti vysvětlit, že to není v rovině "já vím"...

Užij si Poltikoviče, je úžasný.

Někdy zdání klame ...
Tento pán vyfocený v Petrohradu, je geniální matematik, který vyřešil Poincaré domněnku.
V roce 2006 mu Clay Mathematics Institute za jeho řešení udělil odměnu 1 milion dolarů – a on je odmítl. Jeho odpověď ?
,,Pokud je řešení správné, není potřeba žádné další rozpoznávání. "
 Perelman později úplně odešel z akademického světa, odmítal slávu, peníze a záře pozornosti. Ve světě, kde se úspěch často měří bohatstvím a pozorností, si zvolil pravdu, jednoduchost a ticho.
✨ V Rusku nosí mladí lidé trička s jeho obličejem a slovy: "Nedá se koupit všechno."

Přesně tak správným řešením je debata ukončena.
Srdce.

Geniální ruský matematik Grigorij Perelman, který 13. června oslaví padesátiny, vyřešil v roce 2002 jeden z nejobtížnějších a nejslavnějších matematických problémů historie, tzv. Poincarého domněnku. V roce 2006 za to získal prestižní Fieldsovu medaili, matematickou obdobou Nobelovy ceny. Vědec však cenu odmítl. V roce 2010 odmítl rovněž převzetí finanční prémie ve výši milionu dolarů (přes 22 milionů korun) za vyřešení jednoho ze sedmi problémů tisíciletí. Jako důvod uvedl svůj nesouhlas s názory organizované matematické komunity.

,,Nejsou problémy, které by nešlo vyřešit, existují jen ty, které je těžké vyřešit," řekl jednou geniální matematik, který vyřešil tzv. Poincarého domněnku, složité matematické tvrzení o charakterizaci trojrozměrných sfér. Domněnka je pojmenována po francouzském matematikovi Henrim Poincarém, který ji vyslovil na začátku 20. století.

Perelman je oblíbeným tématem ruských médií. Matematik platí za podivína, žije jako poustevník se svou matkou v malém bytě v Petrohradě a nestojí o publicitu. Podle ruských bulvárních médií má Perelman v bytě jeden stůl, židli a špinavou matraci. Tu údajně převzal od dřívějšího nájemníka, který byl alkoholik.

Richard Chamberlain R. I. P.
.......................................................

V každom z nás je niečo, čo nemôžeme zaprieť, aj keď nás to núti ukričať sa bolesťou na smrť ... aj keď vieme, čo robíme nesprávne, ešte než sa do toho pustíme, rovnako to nakoniec urobíme ... vytvárame si sami svoje tŕne a musíme za to teda platiť.
....
,,Vták s tŕňom v hrudi sa riadi nemenným zákonom; nevie, čo ho ženie, aby sa nabodol na tŕň a za spevu zomrel. V okamihu, keď mu tŕň vnikne do hrude, nevie, že ho čaká smrť. Len spieva a spieva, kým v ňom pulzuje život. Keď si bodáme tŕne do srdca my, vieme to. Vieme, čo nás čaká. A predsa nás to nezadrží."

Colleen McCullough: Vtáky v tŕní

Keanu Reeves je známý nejen svými ikonickými filmovými rolemi, ale také svou moudrostí, pokorou a hlubokým chápáním lidské existence.
V podmanivé živé debatě sledované miliony diváků po celém světě chytil nikoho jiného než vizionáře a technologického magnáta Elona Muska, aby hovořil o jednom z nejnaléhavějších otázek naší doby: budoucnosti umělé inteligence a kreativity.
Setkání protikladů...
Napětí bylo hmatatelné, když se ti dva muži postavili proti sobě.
Musk, známý svými odvážnými vizemi kolonií Marsu a budoucnosti poháněné AI, promluvil o nutnosti technologického pokroku k záchraně lidstva.
Reeves naopak představil klidnější, kontemplativní perspektivu: "Možná naším cílem není ovládat svět, ale pochopit ho."
Moment, kdy se Elon ztišil...
Na otázku, zda AI překoná lidskou kreativitu, odpověděl Elon Musk jasně: "Dříve nebo později ano.
Stroje budou tvořit umění, skládat hudbu a vyprávět příběhy... lépe než my."
Kamera mávala Keanu Reevesovi, který krátce mlčel, poté se zhluboka nadechl a řekl: "Ale pozná někdy stroj, jaké to je, když něco chybí?
Aneb jaké to je vytvořit něco krásného z chvilky smutku?
Kreativita nevzniká z výpočtu, ale ze zkušeností, bolesti, lásky a naděje."
Ve studiu bylo ticho.
I Musk na chvíli vypadal, že oněměl slov.
Tato věta, jednoduchá a hluboká zároveň, zněla daleko za obrazovkou.
Reakce...
Scéna se rychle rozšířila na sociálních médiích.
"Reeves nejen umlčel místnost, ale také předefinoval naše chápání lidskosti," komentoval jeden divák na X.
Filozofové, umělci a vědci promluvili a chválili Keanuův pohled jako nutně potřebnou připomínku, že pokrok se musí měřit nejen v datech, ale i v citech.
Ve světě stále více ztraceném v technologii nám Keanu Reeves připomněl, že naše nejhlubší hodnoty nelze naprogramovat.
To, co nás dělá lidmi, není naše efektivita, ale naše nedokonalost.
A někdy stačí jednoduchá upřímná věta, aby se celá místnost zamyslela... i když v ní sedí Elon Musk.

Daniel Gugger 888
@daniel_gugger
8. Duben 2025 na X

Pěkný... Myslím že ho to natáčení Malého Buddhy dosti inspirovalo a začal se tím hloub zabývat :)

To je to skvělý, když se v lidech, kteří se ocitli na "výsluní" otevře duchovnost... Maj skrz média možnost to dýchnout dál :)

Citace od: Pedrito kdy 2025-04-10 15:09To je to skvělý, když se v lidech, kteří se ocitli na "výsluní" otevře duchovnost... Maj skrz média možnost to dýchnout dál :)

Aneb jaké to je vytvořit něco krásného z chvilky smutku?
Kreativita nevzniká z výpočtu, ale ze zkušeností, bolesti, lásky a naděje."


U Keanu Reevese se to otevřelo velkým utrpením - v roce 1993 zemřel jeho velký přítel River Phönix na drogy, Reevesemu prý trvalo několik let, než se s tím vyrovnal. Potom se jeho dcera narodila mrtvá měsíc před termínem porodu a za dva roky měla autonehodu její matka a zemřela při ní.  :(

Citace od: Petra kdy 2025-04-10 19:25

Citace od: Pedrito kdy 2025-04-10 15:09To je to skvělý, když se v lidech, kteří se ocitli na "výsluní" otevře duchovnost... Maj skrz média možnost to dýchnout dál :)

Aneb jaké to je vytvořit něco krásného z chvilky smutku?
Kreativita nevzniká z výpočtu, ale ze zkušeností, bolesti, lásky a naděje."


U Keanu Reevese se to otevřelo velkým utrpením - v roce 1993 zemřel jeho velký přítel River Phönix na drogy, Reevesemu prý trvalo několik let, než se s tím vyrovnal. Potom se jeho dcera narodila mrtvá měsíc před termínem porodu a za dva roky měla autonehodu její matka a zemřela při ní.  :(

V dnešní době jedno implikuje druhé... Může se to leckomu nelíbit, ale je to tak.

HRA O TVOU ENERGII

Jakákoliv tvá emoce, strach, trápení nebo pozornost věnovaná nějakému tématu jsou ,,nástroje", které ti odebírají energii a posilují to, na co jsi zaměřen.
Proto Systém používá tuto jednoduchou strategii pro své vlastní účely, aby ze tvé energie mohl žít a stále tě ,,obráběl" k vlastnímu obrazu.
Systém zoufale potřebuje odvést tvou pozornost do připravených kolejí, aby ses nezabýval sebou, svým štěstím a nebyl v klidu.
Hra o tvou energii tak nabírá na síle a svět se stává nadměrně složitým.
Co s tím, jistě se zeptáš?
Přestat věřit všemu, co se ti Systém snaží ,,nabulíkovat" a obrátit se ke své vlastní vnitřní moudrosti.
Respektovat svou přirozenost, pocit v břiše ti napoví, zda něco udělat a zda se od toho raději držet dál.

Zavést jednoduchý styl života a uvěřit, že bez rad druhých a manipulací Systému jsi schopen žít spokojený a pohodový život.

Karel Spilko

"☀️Mužská duše touží hlouběji, než se zdá

Často slýcháme, že ženy jsou tím citlivějším pohlavím. Emočnější, otevřenější, zranitelnější. Ale co když jsme jen lépe naučeni rozpoznávat a pojmenovávat ženský způsob prožívání? A co když skutečná hloubka citů mužů zůstává skrytá, ne proto, že by nebyla, ale protože má jiný jazyk, tichý, hluboký, beze slov?
Emoce muže bývají jako proudy pod hladinou. Nenápadné, ale silné. Nevidíme je přímo, a přesto určují směr a hloubku jeho života. Mnozí muži necítí méně, jen své pocity nesdělují běžnými cestami. Jejich touha, bolest, nejistota nebo láska se nezrcadlí vždy v očích, ale ve způsobu, jak dýchají, jak mlčí, jak se dívají do dálky, když myslí na to, co nedokážou říct.
Možná jsme po staletí zaměňovali citlivost s projevem. Protože žena často sdílí, mluví, pojmenovává, bylo snadné ji označit za emocionálnější. Ale mužská emocionalita může být stejně intenzivní, jen jinak utvářená. Vnitřní, ztišená, často samotářská. A právě tím tolik potřebná.
Ticho mužského cítění není prázdné. Je plné významů, které jen hledají svůj tvar. Když muž miluje, touží, ztrácí, cítí až do morku kostí. Jen se často nenaučil, že to, co prožívá, může být sdíleno. A že v tom není slabý, ale hluboce lidský.
Ve skutečnosti je tato vnitřní prázdnota posvátná. Je to otevřený prostor, do kterého může vstoupit vyšší smysl. Duchovní svět popisuje mužskou duši jako nádobu touhy, hladinu, která čeká na světlo. A právě tato touha, hlubší než slova, je hybnou silou vývoje, změny i spojení s něčím vyšším.
Mužská emocionalita se pak stává mostem. Mostem mezi světem vnějších činů a vnitřními krajinami duše, kde touha není slabostí, ale nástrojem vnitřní proměny. V těchto místech už nejde o to, kdo je citlivější, ale co jsme ochotni v sobě skutečně vidět a unést. Protože právě v těch nejtišších hlubinách může zaznít hlas, který nepochází z nás samotných a přesto je nám bližší než cokoli jiného.
Možná právě zde začíná pravá síla muže. V ochotě otevřít se prázdnotě, která není nicotou, ale voláním po naplnění světlem, pravdou a vědomím jednoty."

Vaše, Leila L. Havran

Citace od: Evulína kdy 2025-04-13 10:55"☀️Mužská duše touží hlouběji, než se zdá

Často slýcháme, že ženy jsou tím citlivějším pohlavím. Emočnější, otevřenější, zranitelnější. Ale co když jsme jen lépe naučeni rozpoznávat a pojmenovávat ženský způsob prožívání? A co když skutečná hloubka citů mužů zůstává skrytá, ne proto, že by nebyla, ale protože má jiný jazyk, tichý, hluboký, beze slov?
Emoce muže bývají jako proudy pod hladinou. Nenápadné, ale silné. Nevidíme je přímo, a přesto určují směr a hloubku jeho života. Mnozí muži necítí méně, jen své pocity nesdělují běžnými cestami. Jejich touha, bolest, nejistota nebo láska se nezrcadlí vždy v očích, ale ve způsobu, jak dýchají, jak mlčí, jak se dívají do dálky, když myslí na to, co nedokážou říct.
Možná jsme po staletí zaměňovali citlivost s projevem. Protože žena často sdílí, mluví, pojmenovává, bylo snadné ji označit za emocionálnější. Ale mužská emocionalita může být stejně intenzivní, jen jinak utvářená. Vnitřní, ztišená, často samotářská. A právě tím tolik potřebná.
Ticho mužského cítění není prázdné. Je plné významů, které jen hledají svůj tvar. Když muž miluje, touží, ztrácí, cítí až do morku kostí. Jen se často nenaučil, že to, co prožívá, může být sdíleno. A že v tom není slabý, ale hluboce lidský.
Ve skutečnosti je tato vnitřní prázdnota posvátná. Je to otevřený prostor, do kterého může vstoupit vyšší smysl. Duchovní svět popisuje mužskou duši jako nádobu touhy, hladinu, která čeká na světlo. A právě tato touha, hlubší než slova, je hybnou silou vývoje, změny i spojení s něčím vyšším.
Mužská emocionalita se pak stává mostem. Mostem mezi světem vnějších činů a vnitřními krajinami duše, kde touha není slabostí, ale nástrojem vnitřní proměny. V těchto místech už nejde o to, kdo je citlivější, ale co jsme ochotni v sobě skutečně vidět a unést. Protože právě v těch nejtišších hlubinách může zaznít hlas, který nepochází z nás samotných a přesto je nám bližší než cokoli jiného.
Možná právě zde začíná pravá síla muže. V ochotě otevřít se prázdnotě, která není nicotou, ale voláním po naplnění světlem, pravdou a vědomím jednoty."

Vaše, Leila L. Havran

Myslím, že Havranka odhalila důvod, proč se mužská forma emocí tak bojí. At se podíváš okolo, u každého tu vnitřní bázeň najdeš. Každý si našel způsob, jak tu svou "páru" upustit - někdo u "nauky", někdo "týráním" neviňátek, někdo svým "hraním", někdo psaním básní... To psaní básní mi přijde jako nejméně truchlivé...

Nemyslím si, Dorko.
Krásně popsala vnitřní svět Muže. Krásně zviditelnila Hloubku Spojení. Jednotu. Alespoň já ji v jejím písání cítím. A voní krásně.

A chlupy na zátylku krásně přiléhají a neprčí se :-)

Citace od: Evulína kdy 2025-04-13 11:41Nemyslím si, Dorko.
Krásně popsala vnitřní svět Muže. Krásně zviditelnila Hloubku Spojení. Jednotu. Alespoň já ji v jejím písání cítím. A voní krásně.

A chlupy na zátylku krásně přiléhají a neprčí se :-)

PS: Lépe jsem uviděla svého muže. Pochopila to, když jsem si myslela, že se mnou není, že necítím, že mne má rád, že se cítím osamělá atd. - že to není pravda.
Uviděla jsem ho.
♥

Citace od: Evulína kdy 2025-04-13 11:42

Citace od: Evulína kdy 2025-04-13 11:41Nemyslím si, Dorko.
Krásně popsala vnitřní svět Muže. Krásně zviditelnila Hloubku Spojení. Jednotu. Alespoň já ji v jejím písání cítím. A voní krásně.

A chlupy na zátylku krásně přiléhají a neprčí se :-)

PS: Lépe jsem uviděla svého muže. Pochopila to, když jsem si myslela, že se mnou není, že necítím, že mne má rád, že se cítím osamělá atd. - že to není pravda.
Uviděla jsem ho.
♥

Pozdravuj ho i ode mne. Myslím, že přesně to tvé uvidění jeho, bylo to, na co ta léta čekal.

Tak jako nečekáte, že muž bude klopit oči že ne. ;D
Emocionalita a racionální uvažování nejdou moc dohromady.Ve spojení muže a ženy dojde k ucelenosti rodiny.
Ono i vzít za ruku se musí umět a muž na to někdy čeká i když nesmí.

Citace od: Salmo1cz kdy 2025-04-13 14:32Tak jako nečekáte, že muž bude klopit oči že ne. ;D
Emocionalita a racionální uvažování nejdou moc dohromady.Ve spojení muže a ženy dojde k ucelenosti rodiny.
Ono i vzít za ruku se musí umět a muž na to někdy čeká i když nesmí.

My se držíme za ruce už od 15, stále.
Dnes to oceňuji, bo už se mi špatně chodí  :D

Citace od: Salmo1cz kdy 2025-04-13 14:32Tak jako nečekáte, že muž bude klopit oči že ne. ;D
Emocionalita a racionální uvažování nejdou moc dohromady. Ve spojení muže a ženy dojde k ucelenosti rodiny.
Ono i vzít za ruku se musí umět a muž na to někdy čeká i když nesmí.

Já ti rozumím až do dřeni, ale tohle není téma, které lze sem umístit. Omlouvám se.

"Největší strach na světě bývá z názoru ostatních
Ve chvíli, kdy se přestanete bát davu, už nejste ovcí, stanete se lvem. A ve vašem srdci se zrodí hlasitý výkřik, výkřik svobody."

Osho

SRDCE, KTERÉ MĚKNE

Na jaře se začíná dít cosi tichého. Nejen v krajině, kde se půda probouzí do měkka a první poupata opatrně rozvíjejí svůj tvar, ale i v nás. Velikonoce, ať už je prožíváme jakkoli, v sobě nesou zvláštní vlnu. Něhu, která nerozkazuje, ale zve. Oslovuje nás něčím, co nelze vysvětlit a přesto to většina z nás cítí. Jako by se v srdci objevilo něco, co se chce uvolnit, nadechnout, změknout.

Možná jsme si toho nevšimli. Možná to bylo jen letmé dojetí při pohledu na strom, který právě rozkvétá. Nebo krátký moment ticha mezi dvěma myšlenkami, jemné zastavení mezi slovem a slovem. A přece právě tyto chvíle mohou být tím nejdůležitějším, co se v nás právě děje. Když srdce měkne, není to slabost. Je to připravenost. Připravenost být zasaženi, dojati, otevřeni. Připravenost přestat se bránit. Možná právě tehdy se v nás rodí nový prostor. Pro druhé, pro vyšší smysl, pro krásu, která se nedá chytit do slov.

Jeden moudrý učitel kdysi řekl: ,,Tvrdost srdce je kořenem odloučení. Měkkost je návratem." A skutečně, když v nás něco změkne, necítíme se menší. Naopak. Jako bychom se znovu spojili s tím, co nás přesahuje. S jednotou, která nepotřebuje důkaz. Měkké srdce slyší dřív, než je cokoliv vysloveno. Vidí dřív, než se cokoliv ukáže. A odpouští dřív, než je o odpuštění požádáno.

Možná právě teď někde v tichu svého nitra cítíme, jak se v nás cosi posouvá. Není třeba to pojmenovat. Stačí tomu nebránit. Protože právě tam, kde měkne srdce, se může narodit nový svět.(https://img.obrazky.cz/?url=c794c5d4216932fe&size=3)

Citace od: Evulína kdy 2025-04-20 10:13SRDCE, KTERÉ MĚKNE

Na jaře se začíná dít cosi tichého. Nejen v krajině, kde se půda probouzí do měkka a první poupata opatrně rozvíjejí svůj tvar, ale i v nás. Velikonoce, ať už je prožíváme jakkoli, v sobě nesou zvláštní vlnu. Něhu, která nerozkazuje, ale zve. Oslovuje nás něčím, co nelze vysvětlit a přesto to většina z nás cítí. Jako by se v srdci objevilo něco, co se chce uvolnit, nadechnout, změknout.

Možná jsme si toho nevšimli. Možná to bylo jen letmé dojetí při pohledu na strom, který právě rozkvétá. Nebo krátký moment ticha mezi dvěma myšlenkami, jemné zastavení mezi slovem a slovem. A přece právě tyto chvíle mohou být tím nejdůležitějším, co se v nás právě děje. Když srdce měkne, není to slabost. Je to připravenost. Připravenost být zasaženi, dojati, otevřeni. Připravenost přestat se bránit. Možná právě tehdy se v nás rodí nový prostor. Pro druhé, pro vyšší smysl, pro krásu, která se nedá chytit do slov.

Jeden moudrý učitel kdysi řekl: ,,Tvrdost srdce je kořenem odloučení. Měkkost je návratem." A skutečně, když v nás něco změkne, necítíme se menší. Naopak. Jako bychom se znovu spojili s tím, co nás přesahuje. S jednotou, která nepotřebuje důkaz. Měkké srdce slyší dřív, než je cokoliv vysloveno. Vidí dřív, než se cokoliv ukáže. A odpouští dřív, než je o odpuštění požádáno.

Možná právě teď někde v tichu svého nitra cítíme, jak se v nás cosi posouvá. Není třeba to pojmenovat. Stačí tomu nebránit. Protože právě tam, kde měkne srdce, se může narodit nový svět.

Ty jsi se s Frídou znala?

VŠICHNI LIDÉ NEJSOU HAJZLOVÉ!  ŘEKL MUŽ, NEŽ VSTOUPIL S DĚTMI DO PLYNOVÉ KOMORY PŘIHLÍŽEJÍCÍM NACISTŮM.

Janusz Korczak- polský pedagog, spisovatel a lékař. Celkem třikrát odmítl si zachránit svůj život.
Poprvé, když odmítl před okupací Polska emigrovat, protože nechtěl opustit ′′ Dům sirotků ′′.
Podruhé - když odmítl utéct  z varšavského ghetta.
A potřetí, tehdy,  když už všichni obyvatelé ′′ Domu sirotků ′′ nastoupili ke vlaku, který jel do tábora Treblinka a přistoupil k němu důstojník SS  a zeptal se:
- Vy jste napsal knihu ′′ Král Matiusz?" Četl jsem tuto knihu jako dítě - dobrá kniha!  Můžete jít!
- A děti?
- Děti pojedou s námi, ale Vy můžete klidně opustit vlak .
- Mýlili se, nemohl. Všichni lidé nejsou hajzlové!
A za pár dní, v koncentračním táboře Treblinka, Janusz Korczak spolu se svými dětmi, vstoupil do plynové komory. Cestou na smrt s nic netušícími dětmi,  držel dvě z nejmenších dětí za ruce a vyprávěl jim pohádku ...
Takto skončil život toho úžasného člověka, který nám může být v mnohém příkladem. 
Zde je ještě několik jeho doporučeních,  jak správně vychovat děti:
1. Nepožadujte od dítěte, aby žilo podle Vašich představ, ale pomozte mu, aby si našlo svou vlastní cestu.
2. Neočekávejte od svého dítěte vděčnost za vše, co jste pro něj udělali.  Dali jste mu život a jak Vám může za něj poděkovat? Dá život a lásku zase svým dětem, díky nekonečné Boží moudrosti..
3. Snaž se nekřivdil svému dítěti, aby jsi ve stáří neměl hořký chléb. Neboť to, co zaseješ, to jednou sklidíš.
4. Neřešte za dítě jeho problémy.
5. Neponižujte, nezesměšňujte!
6. Pamatujte, že ta nejdůležitější setkání které člověk může v životě absolvovat,  jsou právě setkání s dětmi. Věnujte jim více pozornosti, protože nikdy nemůžeme vědět, koho potkáváme v konkrétním dítěti.

,,Pro ty, kteří v sobě rozpoznávají potřebu přesnosti, nikoli jako nástroje kontroly, ale jako klíče k pravdě, která nechce být obklopena domněnkami. Tento text otevírá cestu rozlišování, které se nerodí z hodnocení, ale z věrnosti světlu."

V určitém okamžiku, který nelze vyvolat vůlí, se v člověku začne objevovat jiný druh naslouchání. Hlas, který dříve volal po odpovědích, se ztiší, a místo něj se objeví tiché vědění, že k pravdě není možné dojít, pokud v sobě nezpřesníme to, čím vnímáme. Nejde o hledání správnosti, ani o snahu něco pochopit. Jde o touhu být v souladu s tím, co je. V této chvíli člověk poznává, že neurčitost, která mu dříve dovolovala přežívat, už nemá v jeho vnitřním prostoru místo. Vzniká potřeba přesnosti, ne jako nástroj moci, ale jako vnitřní odpověď na přítomnost něčeho, co je pravdivé. A právě odtud začíná pohyb směrem k rozlišování. Ne k porovnávání, ale k jasnosti, která je nezbytná, aby se skutečnost mohla zjevit.

Skutečné rozlišování nevychází z potřeby věci rozdělovat, ale z vnitřní naladěnosti na to, co je pravdivé. Člověk, který se noří hlouběji do skutečnosti, začíná vidět, že ne všechno může stát vedle sebe. Jsou postoje, které nesnesou přítomnost světla, aniž by se nerozpadly. A jsou postoje, které světlo udržují, aniž by se samy stavěly do popředí. Rozlišování pak není výkonem mysli, ale odpovědí srdce, které poznává, co v sobě nese tvar, a co se rozpadá, jakmile se k tomu přiblíží pravda. V této jemné práci už nejde o posuzování. Jde o naslouchání, v němž člověk hledá, jak stát na místě, které světlo unese a nerozptýlí.

Světlo nepřichází do prázdného prostoru. Nepůsobí tam, kde není žádný tvar, žádné hranice, žádná připravenost. Působí tam, kde se může něčeho dotknout, kde je mu vytvořen prostor, v němž může spočinout. A právě proto je v člověku nezbytná struktura. Ne jako soubor pravidel, ale jako vnitřní vyrovnanost, která nese ticho, přesnost a rozhodnutost neustoupit z místa pravdy. Tam, kde je vše proměnlivé, světlo nemá co držet. Tam, kde člověk tvoří v sobě pevný bod, který se nepřizpůsobuje okolnostem, ale skutečnosti, začíná působit něco, co není z něj, ale co k němu přichází.

Tato struktura není viditelná. Není postavená z pravidel ani z nároků. Tvoří ji živá síť rozhodnutí, která nejsou minulostí, ale neustálým stavěním se ku světlu. Je to tichá věrnost směru, který člověk rozpoznal jako pravdivý, i když jej nemůže vysvětlit. V každodenních slovech, volbách a setkáních se znovu a znovu ukazuje, zda tato vnitřní síť nese, nebo se trhá. A právě skrze tuto přesnost proudí síla. Ne tvrdostí, ale neochvějností. Ne sevřením, ale přesností, v níž má světlo kam vstoupit a kudy proudit.

Tam, kde se přesnost stala způsobem naslouchání, už není třeba rozlišovat z potřeby vědět. Člověk se nestaví do role toho, kdo rozhoduje, ale stává se prostorem, v němž se pravda sama může projevit. Není to pasivita. Je to bdělost, která nepolevuje, ale ani nic nevynucuje. Rozlišování přestává být vnějším pohybem a stává se vnitřní rovnováhou, v níž světlo samo vybírá, co zůstává a co mizí. A v tomto tichu, které nepolevuje, začíná být přítomnost pravdy samozřejmá. Pravda už nestojí mimo člověka jako cíl. Stává se měřítkem každého jeho kroku.

Vaše,
Leila L. Havran

© Tento text je chráněn autorským právem. Jeho sdílení je možné pouze s uvedením jména autorky.

V Praze dne 30.4.2025

Citace od: Evulína kdy 2025-04-30 22:29,,Pro ty, kteří v sobě rozpoznávají potřebu přesnosti, nikoli jako nástroje kontroly, ale jako klíče k pravdě, která nechce být obklopena domněnkami. Tento text otevírá cestu rozlišování, které se nerodí z hodnocení, ale z věrnosti světlu."

V určitém okamžiku, který nelze vyvolat vůlí, se v člověku začne objevovat jiný druh naslouchání. Hlas, který dříve volal po odpovědích, se ztiší, a místo něj se objeví tiché vědění, že k pravdě není možné dojít, pokud v sobě nezpřesníme to, čím vnímáme. Nejde o hledání správnosti, ani o snahu něco pochopit. Jde o touhu být v souladu s tím, co je. V této chvíli člověk poznává, že neurčitost, která mu dříve dovolovala přežívat, už nemá v jeho vnitřním prostoru místo. Vzniká potřeba přesnosti, ne jako nástroj moci, ale jako vnitřní odpověď na přítomnost něčeho, co je pravdivé. A právě odtud začíná pohyb směrem k rozlišování. Ne k porovnávání, ale k jasnosti, která je nezbytná, aby se skutečnost mohla zjevit.

Skutečné rozlišování nevychází z potřeby věci rozdělovat, ale z vnitřní naladěnosti na to, co je pravdivé. Člověk, který se noří hlouběji do skutečnosti, začíná vidět, že ne všechno může stát vedle sebe. Jsou postoje, které nesnesou přítomnost světla, aniž by se nerozpadly. A jsou postoje, které světlo udržují, aniž by se samy stavěly do popředí. Rozlišování pak není výkonem mysli, ale odpovědí srdce, které poznává, co v sobě nese tvar, a co se rozpadá, jakmile se k tomu přiblíží pravda. V této jemné práci už nejde o posuzování. Jde o naslouchání, v němž člověk hledá, jak stát na místě, které světlo unese a nerozptýlí.

Světlo nepřichází do prázdného prostoru. Nepůsobí tam, kde není žádný tvar, žádné hranice, žádná připravenost. Působí tam, kde se může něčeho dotknout, kde je mu vytvořen prostor, v němž může spočinout. A právě proto je v člověku nezbytná struktura. Ne jako soubor pravidel, ale jako vnitřní vyrovnanost, která nese ticho, přesnost a rozhodnutost neustoupit z místa pravdy. Tam, kde je vše proměnlivé, světlo nemá co držet. Tam, kde člověk tvoří v sobě pevný bod, který se nepřizpůsobuje okolnostem, ale skutečnosti, začíná působit něco, co není z něj, ale co k němu přichází.

Tato struktura není viditelná. Není postavená z pravidel ani z nároků. Tvoří ji živá síť rozhodnutí, která nejsou minulostí, ale neustálým stavěním se ku světlu. Je to tichá věrnost směru, který člověk rozpoznal jako pravdivý, i když jej nemůže vysvětlit. V každodenních slovech, volbách a setkáních se znovu a znovu ukazuje, zda tato vnitřní síť nese, nebo se trhá. A právě skrze tuto přesnost proudí síla. Ne tvrdostí, ale neochvějností. Ne sevřením, ale přesností, v níž má světlo kam vstoupit a kudy proudit.

Tam, kde se přesnost stala způsobem naslouchání, už není třeba rozlišovat z potřeby vědět. Člověk se nestaví do role toho, kdo rozhoduje, ale stává se prostorem, v němž se pravda sama může projevit. Není to pasivita. Je to bdělost, která nepolevuje, ale ani nic nevynucuje. Rozlišování přestává být vnějším pohybem a stává se vnitřní rovnováhou, v níž světlo samo vybírá, co zůstává a co mizí. A v tomto tichu, které nepolevuje, začíná být přítomnost pravdy samozřejmá. Pravda už nestojí mimo člověka jako cíl. Stává se měřítkem každého jeho kroku.

Vaše,
Leila L. Havran

© Tento text je chráněn autorským právem. Jeho sdílení je možné pouze s uvedením jména autorky.

V Praze dne 30.4.2025

Je to hodně zmatečně napsané, umíš jednoduše pojmenovat to, co je jádrem myšlenek toho textu?

Nemám teď Dorko prostor a hned tak ho nebudu mít, ale pití v tom není. Vnoučata, mzdy, dovolená...

Citace od: Evulína kdy 2025-05-01 22:23Nemám teď Dorko prostor a hned tak ho nebudu mít, ale pití v tom není. Vnoučata, mzdy, dovolená...

Nespěchá to, ale pro tebe je to velmi, a tím myslím skutečně velmi, potřeba rozkódovat, protože to zmatení tě vede k myšlence, že by to mohlo být správně - a ono to správně, a ani pozitivně, už z principu není.

Citace od: durodara kdy 2025-05-02 06:50

Citace od: Evulína kdy 2025-05-01 22:23Nemám teď Dorko prostor a hned tak ho nebudu mít, ale pití v tom není. Vnoučata, mzdy, dovolená...

Nespěchá to, ale pro tebe je to velmi, a tím myslím skutečně velmi, potřeba rozkódovat, protože to zmatení tě vede k myšlence, že by to mohlo být správně - a ono to správně, a ani pozitivně, už z principu není.

Na to se musím soustředit, jednak je to dost dlouhé a potom se do toho potřebuji ponořit, resp. naopak, aby se to vnořilo do mě :-).... když jsem si to v noci četla, rezonovalo to se mnou dobře, akorát v jedné chvíli, možná to bylo někde uprostřed, mi něco dost zadrhlo..

Když, tak mi to prosím připomeň...
Já tu chodím jen na skok mezi utření nudle pod nosem a nachystání něčeho k jídlu dětem a účetnictvím :-)))

Tak jsem si to znovu četla a chytala se jen slov, unikl mi úplně celek a už se mi nad tím nechce přemýšlet. 🙂

Citace od: Evulína kdy 2025-05-08 08:55Tak jsem si to znovu četla a chytala se jen slov, unikl mi úplně celek a už se mi nad tím nechce přemýšlet. 🙂

Ano. Je to příšerně zmatečné... Principem té zmatenosti je Havrančina představa, že pomocí své osobnosti si dokáže podřít i slabší povahy...

Čarodějnice jako vyšitá.

Mne jen zaujalo, že jsi to sem dala - a tak jsem chtěl jen vědet zda jsi to skutečne "pobrala" (našla v tom to význam toho, co psala) - anebo jen "podle jména"...

Krááá

Citace od: Pedrito kdy 2025-05-08 10:40Krááá

Jo.Havranka by se ti líbila, ale je aktuálně zadaná a asi i na "roztrhání zadaná"...

CitaceJo.Havranka by se ti líbila, ale je aktuálně zadaná a asi i na "roztrhání zadaná"...

Pro mě je ten text takřka nečitelný, nezajímavý po prvních větách. Takže asi ne. Její partner jí určitě rozumí líp. Možná to psala pro něj :)

"Víte," řekl Louis Brandeis, nalévaje si šálek čaje, "když jsem byl mladší, také jsem si myslel, že nejlepší způsob, jak bojovat proti nebezpečným myšlenkám, je zakázat je. Ale mýlil jsem se."
"Jak to myslíte, pane soudce?" zeptal se novinář.
"Představte si les," začal Louis. "Můžete tam vysázet samé smrky, aby rychle rostly, a dokola tam chemicky likvidovat nežádoucí rostliny a živočichy. Ale co když nevíte, jaký význam rostliny a zvířata v celém tom řádu přírody mají? Co když to, co považujete za plevel, je ve skutečnosti léčivá bylina? A co když vám odporné zvíře uchovává důležitou rovnováhu? Nejlepší způsob, jak zjistit pravdu o životě v lese je nechat ho volně růst a studovat ho. Každý zásah do jeho ekosystému je třeba desetkrát promyslet, aby neudělal více škody než užitku."
"Ale některé myšlenky jsou nebezpečné," namítl novinář.
"Jistě," přikývl Louis. "Ale ještě nebezpečnější je dát někomu moc rozhodovat, které myšlenky smíme slyšet a které ne. Věřím, že nejlepším lékem na špatné myšlenky je více diskuse, ne méně. Svobodná diskuse není jen právo - je to povinnost v demokratické společnosti."

(Louis Dembitz Brandeis se narodil v Kentucky do židovské rodiny původem z Prahy. Funkci soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických zastával v letech 1916 až 1939.)

Rámakrišna se pokoušel svým nejbližším žákům popsat podrobnosti svého zážitku probuzené Kundaliní: "Dnes vám povím úplně všechno a nic před vámi nezatajím."

 Ukázal na místo mezi obočím a řekl: "Nejvyšší Já lze poznat přímo a jedinec zakouší samádhí, když mysl přijde sem. Potom už mezi Nejvyšším Já a individuálním já zůstává jen tenká, průhledná clona. Sádhaka pak zakouší..." Jakmile to dořekl a začal podrobně popisovat realizaci Nejvyššího Já, okamžitě se ponořil do samádhí. Když samádhí pominulo, pokusil se popis zopakovat a znovu upadl do samádhí.

Po několika marných pokusech se rozplakal: "Opravdu vám chci všechno vyjevit, aniž bych cokoli skrýval," ale nedokázal pokračovat. "Kdo by měl mluvit? Rozdíl mezi 'já' a 'ty' mizí. Kdykoli se snažím popsat, jaké vize mám, když mysl vystoupí nad toto místo," ukázal na hrdlo, "a pomyslím si, jakých vizí jsem svědkem, mysl se okamžitě žene vzhůru a mluvit je nemožné. Ve finálním bodě je rozdíl mezi subjektem vědomí a objektem vědomí zničen. Je to stav, v němž se sebeidentita a pole vědomí slévají v jeden neoddělitelný celek."

Naštěstí nakonec přece jenom něco řek :)

Když někdo zemřel, šeptali to včelám – protože pokud ne, mohly odejít... nebo zemřít žalem.

V odlehlých zákoutích venkova, v časech, kdy byl svět tišší a lidé žili blíž k zemi, přežívala prastará tradice – vyprávění včelám. Nebyla to povinnost, ale posvátný akt. Včely nebyly vnímány jen jako tvorové s křídly, co přinášejí med – byly považovány za jemné bytosti, nositele duší, strážce rovnováhy mezi světem živých a světem mrtvých.

Když někdo odešel z tohoto světa, narodil se, nebo vstoupil do svazku manželského, kroky pozůstalých tiše zamířily k úlům. Jemné zaklepání, tiché zašeptání jména. Včelám bylo sděleno, co se stalo. Úly se zahalovaly do černé látky, jako by i ony truchlily. Vždyť včely, říkalo se, mohou cítit bolest a lásku, mohou se radovat – a také zlomit smutkem. Pokud by nebyly zpraveny, mohly by přestat tvořit, odletět, nebo prostě zemřít.

Tato praxe sahá hluboko do minulosti, do keltských mýtů, kde včely byly považovány za duchovní poslové, schopné překračovat hranice mezi světy. Včela, která se zjevila po smrti blízkého, byla vnímána jako duše v letu – svobodná, ale stále přítomná.

Někteří včelaři sdíleli se svými včelami nejen smutek, ale i radost. Přinášeli jim kousky svatebního dortu, kapku vína, a zvali je, aby oslavily s nimi. Byl to vztah hluboce vzájemný – včely, když byly ctěny, darovaly požehnání v podobě sladkého medu a hojnosti.

V dnešním hlučném a odpojeném světě je tato tradice tichým šepotem z minulosti. Připomíná nám, že naši předkové nevnímali přírodu jako něco vně sebe – ale jako součást duše. Nejen že půdu obdělávali a zvířata chovali – oni s nimi mluvili. A včely, ti maličcí poslové, prý rozuměly. Nesly s sebou tajemství života, smrti... a všeho mezi tím.
   

"Mami, pokud mi opravdu chceš pomoci — postarej se o sebe.
K čemu mi jsou rajčata ze zahrady? K čemu jsou brambory pěstované pod spalujícím sluncem, s bolavými zády a vysokým tlakem? Můžu si je koupit sama. Ale tvůj mrtvice — tu už ,,nekoupím" ani nezruším.
Maminky chtějí pečovat. Chtějí být potřebné. Ale bohužel často znají jen jeden způsob — obětování se. Dát vše, zapomenout na sebe, pracovat do vyčerpání — ,,aby se děti měly dobře".
A děti? Bez ohledu na to, jak dospělé jsou, nepotřebují sklenice okurek a pytle brambor. Ne kompoty na zimu a knedlíky na dva týdny. Děti potřebují jednoduchou věc — živou, usměvavou, zdravou maminku. Maminku, která může obejmout, povídat si, sedět vedle. Maminku, která není tak unavená, že se necítí naživu.
Ale neexistuje kouzelné zařízení, které by proměnilo matčino vyčerpání v teplo. Neexistuje filtr, který by vymazal odstín únavy z jejího hlasu, stín úzkosti z jejích očí.
A pak se objeví křivda. Křivda na obou stranách.
Na jedné straně — maminka, která dává vše, a její úsilí není oceněno. ,,Nevděčné dítě", které nechce vzít to, co bylo vypěstováno krví a potem. A matčina oběť — jako by byla marná.
Na druhé straně — dítě, které dostává ne péči, ale vinu. Dostává vyčerpaného, unaveného člověka, který celý život stavěl sebe na poslední místo, a teď očekává, že se o něj někdo postará. A toto dítě se musí starat nejen o své děti, práci, život — ale i o maminku, která místo toho, aby byla oporou, se stala břemenem.
Mami, nepotřebuji brambory.
Buď prostě šťastná. Postarej se o sebe. Choď spát dříve. Setkej se s kamarádkou. Udělej si účes. Projdi se na trh bez tašky. Přečti si něco pro duši. Navštiv lékaře.
A řekni mi, kolik brambor ti mám přivézt. Protože můžu. A chci. A také — přijeď. Posadíme se spolu. Popovídáme si. Zasmějeme se. Protože to je to nejdůležitější."

Říkali mi, že jsem moc. Tak jsem začala být ještě víc.

Říkali mi, že jsem moc hlučná, moc citlivá, moc se směju, moc se rozčiluju. Že všechno moc prožívám. Že zabírám moc prostoru, moc mluvím, moc si dovoluju. Že moc myslím. Že jsem moc divná. Moc intenzivní. Moc jiná.

A tak jsem se dlouho snažila být méně. Tišší. Jemnější. Přijatelnější. Až skoro průhledná. Abych se vešla do jejich pohodlí. Abych moc neoslňovala. Aby si nemuseli přivírat oči, když jsem přišla.

Jenže pak přišel den – nebo možná noc – kdy se to zlomilo. Kdy jsem pochopila, že není mým úkolem být pro všechny stravitelná. Že nejsem čaj bez kofeinu ani světlo s vypínačem. Že moje záře není neomalenost, ale existence. Moje hloubka není přehnanost, ale pravda. A moje jinakost není chyba v systému, ale systém sám.

A tak jsem se rozhodla být ještě víc. Ještě hlasitější ve své tichosti, ještě svobodnější ve své citlivosti. Ještě zářivější ve své pravdivosti. Ne proto, abych někomu něco dokazovala. Ale protože je to moje přirozenost. Moje právo. Moje magie.

A pokud je to na někoho příliš? Ať si přivřou oči. Ať si jdou klidně lehnout do stínu. Ale já už nebudu tlumit, zmenšovat, vyvažovat.

Protože jsem se narodila, abych zářila.

A vy?

To Evuš vlastní tvorba? :smiley_drawing:

Citace od: Pedrito kdy 2025-05-31 16:03To Evuš vlastní tvorba? :smiley_drawing:

Ne ne 🙂

A to je jako co? Pardon.

Člověk není sám, aniž by musel omezovat sebe za velkých famfár.
Ale asi to tak cítila.. třeba v tý svý sebezáři nedodkne se druhého, co taky jen září. A třeba budou manželé, anebo vánky ve větvích. Kdo ví.

Je jediná věc, nešlapat nikomu na nohy. Ale pokud to někdo dělá tobě, dej mu nožku. A pak mu dej třeba napít, po rytbě držkou v zemi.

Citace od: Evulína kdy 2025-05-31 20:13

Citace od: Pedrito kdy 2025-05-31 16:03To Evuš vlastní tvorba? :smiley_drawing:

Ne ne 🙂

Tebe je  Evulíno taky hodně. A to je dobře...

Hřmí, a to je dobrej čas psát o Evulíně... A řek bych že to má ráda, když se o ní mluví...
Samozřejmě nebudu hledat její chyby, když je přestala hledat v druhých. Gut job Kopretino, jsi jedna z mála, co se změnili k lepšímu. Tvojí meditací je život sám, ale občas z ní vystup a koukni...

Tady klidně říct o sobě vše. Ani zhrzený Honzam s tím nic neudělá. Co se sám zhrznil...
Já se teda zamyšluju, a venku hřmí, a to mám rád :)

Nikdo o nikom vlastne nic neví, je jen ta intuice, co oněkom něco říká. Co to je intuice?
Za mě je to mezírka mezi intelektektem a citem.
Když to vezmu tantricky, pozornost (a to jsi ty) lítá z idy do pingaly, jako ptáček. Ida je totiž cit a pingala rozum. Kdo tohle neví, mluví o bhakti či džnáně.
Ale když jdeš k sušumně, tak třeba otázkami, kdo jsem já...
Nedělej z toho Honzame svoje něco,
je uz to i na mě moc, když odpovídáš na prostou otázku Paradoxy debilitou...

Rozdávej lidem dobro. Rozdávat můžeš však jen to, co máš. Proto buď dobrý! Odmítni ihned všechny negativní ideje, jakmile se objeví v tvé mysli. Každý den před spaním a rovněž tak ráno po probuzení si dávej sugesce, že budeš celý den myslet a jednat správně a pozitivně. Drž se míru, který je uvnitř tebe. Negativní city se v tobě nesmí udržet ani na okamžik. Nebuď nelaskavý a nesnášenlivý. Boj s omezujícími okolnostmi, ale také s vnitřními nepřáteli končí až v poznání a ještě pak musíš být opatrný na drobné reakce hněvu a rozmrzelosti. Ihned je v sobě znič. Buď pevně odhodlán zvítězit nad všemi negacemi. Nahraď je ihned pozitivním myšlením.

~ Eduard Tomáš

Dala jsem sem to video z důvodu, že jsi Evi sem dala citát od pana Tomáše a trochu mě tam zarazilo to slovo sugesce.

Vím, každý tu svou cestu máme trochu jinou a každému pomáhá něco jiného.

A tak budu psát jenom sama za sebe. Vím, že je důležité přijmout nejdřív sebe sama celého i s těmi ,,negativními částmi,,. Tím nechci říct, že máme být zlí.

Ale třeba hněv nám může o nás samých hodně prozradit. Vzpomínám si, jak se to ve mně  jednoho dne probudilo a celý ten potlačovaný hněv se vyplavil a já se zastavila a pozorovala to. Ne že bych se zastavila úmyslně, ale najednou jsem viděla, jak se ten hněv otáčí ze mě na ostatní a pak zase na sebe sama. Pak se mi to stalo ještě jednou a to bylo skoro jako co tu předváděl Honza, akorát to ve mně vřelo (ale neútočila jsem na nikoho) a já tenkrát ze zoufalství ze sebe vyběhla ven, dala jsem ruku na borovici a prosila, ať to přejde. Ona byla ticho a asi to mi pomohlo, to její ticho.

Citacetrochu mě tam zarazilo to slovo sugesce.

To se doporučuje začátečníkům, jiným slovem afirmace, co maj narušit zaběhnutý řád. Změnit způsob myšlení na pozitivní. Od něj se lehčeji ustupuje k té meditaci. A jsou k tomu pak další metody, jak na to.

Jasan, každému sedne něco jiného.

Jen sama za sebe bych dala pozor na to, aby člověk to negativní nepopíral, protože to může mít hodně nepříjemné důsledky.

Citace od: Paradoxy kdy 2025-06-09 17:47Jasan, každému sedne něco jiného.

Jen sama za sebe bych dala pozor na to, aby člověk to negativní nepopíral, protože to může mít hodně nepříjemné důsledky.

Popírání něčeho je na pendrek. A jde o nepříjemné pocity a myšlenky, žejo, vzpomínky... Ony se tím jen silněji zaryjou do podvědomí (zmizí z dohledu pozornosti) a způsobují tlak, nevědomky.
Uvolňuje se to v tý meditaci. Ona se v ní ta hranice mezi vědomím a podvědomím zvolna prohlubuje, a ty nevědomé obsahy se tak dostávaj na "povrch" (do povědomí), jsou pozorností viděny a uvědoměny (nezaujatě) - přijaty k odevzdání.

"Bůh ohně si jde pro oheň"

Je to jak při vypouštění rybníka (k jeho očistě). Postupně ubývající hladina odhaluje, co je pod ní, až ke dnu. Pak je možné borčus vynést a spálit...
 :)

PS. Ještě k těm afirmacím (autosugescím). Jak to s nimi může dopadnout, o tom běžela, a asi ještě běží, telenovela na poradně.
Pomáhá to komplikovaným psychikám vymanit se z depresí, obrátit tok myšlenek.. toť vsjo. Když se podaří, šup s tim do ohně :-)

Bernhard Guenther: Rozdíl mezi pravou a falešnou rezonancí

Mnoho lidí někdy mluví o tom, zda s něčím "rezonují", nebo ne, když určují "pravdivost" určitého textu, učení nebo informace. Je to ono neverbální intuitivní "vědění". Může však dojít i k "falešné rezonanci" (pozitivní či negativní), když je zaměněna za zbožné přání nebo je založena na (nevědomých) projekcích či emočních spouštěčích. Více v článku.

https://otevrisvoudusi.org/bernhard-guenther-rozdil-mezi-pravou-a-falesnou-rezonanci/?fbclid=IwY2xjawK0ItRleHRuA2FlbQIxMQABHrOSnDrVvkY9wOLN5JJObTGsIa6_5N79s_pYDqGPrvqcr-Id3y0KaottjRCV_aem_jk-EnW3VYWHGkY-JXUS2DQ

Citace od: Evulína kdy 2025-06-10 07:38Bernhard Guenther: Rozdíl mezi pravou a falešnou rezonancí

Mnoho lidí někdy mluví o tom, zda s něčím "rezonují", nebo ne, když určují "pravdivost" určitého textu, učení nebo informace. Je to ono neverbální intuitivní "vědění". Může však dojít i k "falešné rezonanci" (pozitivní či negativní), když je zaměněna za zbožné přání nebo je založena na (nevědomých) projekcích či emočních spouštěčích. Více v článku.

https://otevrisvoudusi.org/bernhard-guenther-rozdil-mezi-pravou-a-falesnou-rezonanci/?fbclid=IwY2xjawK0ItRleHRuA2FlbQIxMQABHrOSnDrVvkY9wOLN5JJObTGsIa6_5N79s_pYDqGPrvqcr-Id3y0KaottjRCV_aem_jk-EnW3VYWHGkY-JXUS2DQ

Asi to tak nějak bude :-)

Čistá intuice nekouká přes žádný brejličky emocí či idejí.... A neřek bych ani že rezonuje (kmitá). To je spíš až reakce těch strun citu a rozumu na ten čirý vjem v té a té situaci. Který je jaksi předběh. Takže jsou krapet štronzo...

"Prasátko?" řekl Pú. "Ano, Pú?" řeklo Prasátko. ,,Máš někdy dny, kdy se necítíš... vůbec moc dobře? A někdy ani nevíš, proč se necítíš vůbec moc dobře?" Prasátko moudře přikývlo. ,,Ach, ano," řeklo Prasátko. "Samozřejmě mám někdy takové dny." "Opravdu?" řekl překvapeně Pú. "To by mě nikdy nenapadlo. Vždy vypadáš tak šťastně, jako bys mělo všechno v životě urovnané a vyřešené." ,,Aha," řeklo Prasátko. Jsou dvě věci, o kterých bys měl vědět, Pú. První věc je, že dokonce i prasata, medvědi a lidé, kteří vypadají, že mají v životě vše urovnané a vyřešené... to pravděpodobně nemají. Každý má ve skutečnosti dny, kdy se necítí vůbec moc dobře."
"A druhá věc, kterou bys měl vědět... je ta, že je v pořádku necítit se vůbec moc dobře. Vlastně to může být docela normální. A vše, co potřebuješ udělat, v těch dnech, kdy se nebudeš cítit vůbec moc dobře, je přijít, najít mě a říct mi to. Nikdy neměj pocit, že musíš skrývat, že se necítíš vůbec moc dobře. Vždy přijď a pověz mi to. Protože tu vždycky budu."
♥️♥️♥️

Jo vidíš, Púa bych si moh obědnat :)

Tak tenhle text teď opravdu cinkl...

"K zamyšlení, co když?
Co když příběh Adama a Evy nikdy nebyl o dvou lidech v zahradě?
Co když to nikdy nebylo o jablku, o mluvícím hadu, ani o nějakém božím hněvu kvůli neposlušnosti?
Co když to všechno byla jen metafora – pohádka pro děti, aby se pravda zabalila do biblické brokátové obálky?
Co když Adam a Eva nebyli lidé, ale vědomí – rozděleno na mužský a ženský pól?
Co když byli bytostmi zdroje, bez ega, beze strachu, v čisté jednotě?
Bez studu, bez iluze, ve stavu, kde neexistuje rozdělení... ale zároveň, kde se nedá růst?
Co když duše sama řekla: "Chci sestoupit. Chci zapomenout. Chci zažít kontrast."
Ne proto, že byla zlobivá, ale proto, že chtěla poznat sama sebe přes temnotu, bolest a rozkoš.
Co když ten ,,strom poznání dobra a zla" nebyl strom, ale symbol duality?
A to ovoce nebylo prokletí, ale souhlas se vstupem do hry?
Co když had nebyl ďábel, ale DNA, kundalini – zakódované probuzení?
A co když náboženství z něho udělalo démona jen proto, že probuzené vědomí nepotřebuje mezičlánek mezi sebou a božstvím?
Co když Eva probouzí svět místo toho, aby ho zničila?
Co když pád nebyl trest, ale plánovaný sestup do hmoty - do školy, kde zapomeneš, aby sis mohl vzpomenout?
A co když jsi sem nepřišel být dokonalý, ale ZAŽÍT?
Zažít světlo i tmu, bolest i lásku, pád i návrat.
Ne proto, že jsi byl zkažený, ale proto, že jsi byl vybrán.
Co když teď čteš tato slova a něco v tobě se probouzí?
Ne ego, ale paměť. Ne pohádka, ale PRAVDA.
A co když jsi to věděl celou dobu... jen jsi to zapomněl?
---
Co ti budu vyprávět... možná to celé bylo jen ,,co když". Ale možná to je důvod, proč právě teď cinkl tento text."
Zdrávas a Zdraví, Majky.

Tak to jsem rád, že někdo dochází k podobnému (metaforickému) pohledu na to :)

... co se tedy týče toho rájokuku..

Nevím, jak je to s tím zrodem, jeden můj známý si myslí, že jsme se tady narodili proto, že jsme něco dříve provedli. Jinak bychom se tady už nenarodili.
Ze soucitu je jiná kapitola.

Bible se má podle mé číst metaforicky a duchovně a ne doslovně. Vidím to podobně. Adam a Eva byli nazí, to pro mě znamená, že sebe (a ostatní) člověk vidí přímo, ale pozor!!! Taky naivně, to je ráj. Jenomže chce vědět (ne intuicí a přímým poznáním), ale i rozumem a proto přijde ego (had-touha po štéstí atd.). No a když si dáš dobrůtky ze stromu poznání dobra a zla, tak začneš rozdělovat na dobré a zlé, což může být špatné, pokud v tom ustrneš ( tak trochu peklo) V tu chvíli dostane Adam a Eva v člověku oblek, aby se vzájemně zahalili a jsou z ráje vyhnáni.

Citace od: Evulína kdy 2025-06-21 08:44Nevím, jak je to s tím zrodem, jeden můj známý si myslí, že jsme se tady narodili proto, že jsme něco dříve provedli. Jinak bychom se tady už nenarodili.
Ze soucitu je jiná kapitola.

On ten "mezivjem", kterej se v někom rozsvítil, není předatelný, je jen vyjádřitelný, ale hlasy i slechy jsou různé... Jo existuje vyjímka, že jsou lidé na "stejné vlně". Je to velmi vzácné, a tím vzácnější, čím ten "vjem" je průzračnější, blíž a blíž čistému vědomí. Neboť ono je začátkem i koncem... Jenže Vědomí samo to neřeší. Vědění i nevědění je to - mezi tím začátkem a koncem. A tam to řeší mozkovny narozených lidí. Oboje (vědomost i nevědomost) jsou jak ulice města Života, postaveného na půdě Vědomí, kde to žije osobnostmi všelijakými... Takže legendární otázka je, proč a co se stane, že se toto Vědomí takto manifestuje? Ještě před veškerým děním, které je včil, kde zrovna je... Co se přihodí v tomto věčně jsoucím, že roztáhne perutě?

Jo ale co jsem to vlastně.... Jo, že pravé pro oko a ucho je, jen co človíček z té hloubi zře, slyší a vynese navenek (do projevu) sám. Nechaje se tím rozmělnit, zjemnit, prohořet... Nikdy ne, co jen uzme a uvěří tomu tím intelektuálním citolepem jájíčka.

Citace od: Paradoxy kdy 2025-06-21 08:51Bible se má podle mé číst metaforicky a duchovně a ne doslovně. Vidím to podobně. Adam a Eva byli nazí, to pro mě znamená, že sebe (a ostatní) člověk vidí přímo, ale pozor!!! Taky naivně, to je ráj. Jenomže chce vědět (ne intuicí a přímým poznáním), ale i rozumem a proto přijde ego (had-touha po štéstí atd.). No a když si dáš dobrůtky ze stromu poznání dobra a zla, tak začneš rozdělovat na dobré a zlé, což může být špatné, pokud v tom ustrneš ( tak trochu peklo) V tu chvíli dostane Adam a Eva v člověku oblek, aby se vzájemně zahalili a jsou z ráje vyhnáni.

Co jiného ten ráj symbolizuje než to čisté vědomí? A tu se v něm vyvrbí první bytosti se schopností myslet. A teprve se začínají uvědomovat jako muž a žena. To že tvůrčí síla (Bůh) něco zakázala mi přijde jako první nesmysl. A nikdo to tenkrát nespisoval. Sepsal to někdo mnohem později, kdoví čím inspirován... Prostě se to v evoluci tak rozvinulo. V ten okamžik. Kdy si mozek začal uvědomovat "já" a "ty"... Strom poznání ovoce dobrého a zlého. Pozitivní pocit, myšlenka. Negativní pocit, myšlenka. Poznání konstruktivní a poznání destruktivní. To je strom svobody... A samosebou, že Kundaliní je v tom obrazu ten had. Nešlo odmítnout...

"Vždy, když si myslím,
že jsem uzdravená,
pod kůží zasténá další z ran,
další vzpomínka vyvstává
jako kouř z popela
mé staré verze já.

Možná, že cílem není uzdravení.
Možná je tím největším hrdinstvím
kráčet dál vlastními ruinami
a vždy znovu zasít květiny."

~ Robert M. Drake

Český překlad: Kateřina Grofová
Art: Robin Isely

Uvědomil/a sis někdy, jak každý vztah, každé partnerství, proměňuje tvou energii? Jak ovlivňuje tvou náladu, tvůj každodenní rytmus, dokonce i tvůj životní směr?

Stačí se podívat na své staré fotografie.
V některých etapách záříš vnitřním světlem, v jiných – i když se usmíváš – je ve tvých očích stín ticha, smutku nebo ztráty.

Partnerství není jen o citech – je to tanec energií, výměna vibrací.

Postupně se stáváš zrcadlem druhého. Měníš se – někdy jemně, jindy silně. Přijde růst nebo zmatek, lehkost nebo tíha, odvaha nebo nejistota.

Každá duše, se kterou se spojíš, tě nějak přetváří – buď k lepšímu, nebo tě naučí, kudy už se příště nevydávat.

Být s někým, kdo si nese karmické zatížení, znamená kráčet s ním jeho cestou uzdravení. Je to hluboká zkušenost – někdy krásná, jindy náročná.

A být s někým, kdo sem přišel růst a zářit, může být pro tvou vlastní duši úlevou. Pokud máš oči a srdce otevřené, naučí tě toho víc, než si dokážeš představit.

I milování s člověkem, jehož vibrace s tou tvojí neladí, zanechá ve tvé duši otisk.
Protože to není jen tělo, které se spojuje – jsou to energie, paměť, hloubka.

Ve skutečnosti neexistují "šťastné páry".
Existují jen šťastní lidé, kteří se setkali na stejné frekvenci.
A neexistují ani "toxické vztahy" – jen zraněné duše, které se poznaly ve svých ranách.

Ať už kráčíš s kýmkoliv, ptej se: posilujeme se navzájem, nebo se oslabujeme? Jsme spolu ze světla, nebo ze strachu?

Protože láska není o přizpůsobení se, ale o růstu.
A když vibrují dvě duše v harmonii, není nic, co by nedokázaly přeměnit ve světlo.

S láskou 💛💛💛

Přijde den, kdy už nebudete cítit potřebu nikomu nic dokazovat...
Ne proto, že jste se vzdali, ale proto, že jste dospěli...
Unavíte se, unavíte se vysvětlováním, ospravedlňováním, zmenšování  se, abyste se vešli do životů druhých lidí...
Unaví vás čekání na zprávy, které nikdy nepřijdou, ospravedlnění, která nikdy nepřijdou nebo lidí, kteří nedokáží milovat...

Pravda je jednoduchá:
Ne každý vám bude rozumět...
Ne každý s vámi zůstane...
Ne každý se k vám bude chovat tak, jako si zasloužíte...
Ale ani nemusí...
Protože přijde okamžik, kdy si vyberete pokoj...
Vyberete si ticho před reakcí...
Přestanete vstupovat do bouřek jiných lidí, protože někdy je nejzralejší reakcí ticho...
nejsilnějším krokem je odejít...
A největším aktem sebelásky je přestat se dávat na poslední místo...
Není to sobectví, je to léčení...
Je to odvaha vybrat si sebe samého...
Znovu vybudovat svou duši bez souhlasu kohokoliv...
Pokračovat dopředu, i když sám, ale důstojně...
A když to uděláte... Život se začne měnit...
Protože ti správní lidé si nežádají vysvětlení...
Vidí vás... Cítí vás...
Respektují vás, bez toho, abyste o to museli prosit...
/Morgan Freeman/

Nikdo o tom moc nemluví...
že spolu s dítětem
se rodí i máma.

Zatímco celý svět oslavuje první úsměvy,
otáčení, lezení a krůčky,
ona se tiše učí žít bez spánku,
utěšovat pláč, který není její,
a léčit tělo,
zatímco v náručí drží celý malý vesmír.

Dělá to s úsměvem...
i když pochybuje,
i když je unavená,
i když se ztrácí sama v sobě
a znovu se skládá.

Tak příště, až budeš říkat:
,,To dítě ale vyrostlo!" —
zastav se na chvilku.
A pochval i ji.
Protože to dítě nevyrostlo samo.
A ta žena?
Už to není ta, co byla dřív.

I ona vyrostla.
Jen jiným způsobem —
tím, který svět často nevidí.

Lidé se domnívají, že boj proti zlu je možný násilím – mečem, zákony, vězením či válkou. Ale pravda je jiná: násilí nikdy nezničí zlo, jen ho přenese dál a rozmnoží.
Opravdový boj proti zlu začíná v srdci člověka, v jeho odmítnutí účastnit se násilí jakéhokoli druhu. Skutečná moc není v meči, ale v pravdě a lásce. Člověk, který odmítá zabíjet a odpovídat na zlo zlem, je silnější než celé vojsko. Takový člověk přináší světu mír – ne skrze boj, ale skrze pravdivý život.

- Lev Nikolajevič Tolstoj
Království Boží je ve vás

Nežijte proto, aby jste získávali, a byli milováni, ale abyste sami dávali a sami milovali. V tom je jediná naděje a spása a také trvalé štěstí všech našich příštích dnů.....

~ Eduard Tomáš

"Prázdnota je zrcadlo;
stvoření je obraz v něm.
Lidská bytost je jako oko obrazu,
jenž se odráží v zrcadle;
Ten, kdo se v obraze odráží,
je skryt v zornici onoho oka.
Takto se On dívá sám na Sebe."

— Ibn Arabí

... LIDÉ NEJSOU SKUTEČNĚ ZÁVISLÍ NA DROGÁCH, ALKOHOLU NEBO NIKOTINU ...

... jsou závislí na pocitu, že na chvíli uniknou realitě ...
... za každou sklenkou vína, za každou cigaretou, za každou pilulkou je tichá touha, je to touha po klidu v chaosu, po okamžiku zapomnění, po nádechu, po chvíli klidu ...

... nikotin zdánlivě uklidňuje nervy, ale ve skutečnosti uklidňuje jen strach z toho, že nemáme oporu ... alkohol otupuje hlasy v hlavě, ale ve skutečnosti otupuje jen touhu po porozumění ...

... drogy otevírají brány do jiných světů, ale ve skutečnosti se duše snaží uniknout bolesti zde na zemi ... skutečná závislost nikdy není na látce, skutečná závislost je hledání míru, bezpečí, klidu, místa, kde můžeme být prostě sami sebou ... ale žádný kouř, žádná kapka, žádný opojení nemůže dát to, co opravdu hluboko uvnitř potřebujeme: ruku, která nás drží, srdce, které nás vidí, lásku, která nás nese ... uzdravení začíná tam, kde přestaneme utíkat a začneme přicházet, sami k sobě ... pravá svoboda není útěk ... pravá svoboda je hluboký, láskyplný nádech života takového, jaký je ...

S úsměvem a láskou v srdci, Martina Hrbková

A co kafe? Hned jak dojedu do roboty, naleju do sebe hrnek :smiley_newcoffee:

Řekla:
,,Nevolej doktora, chci usnout v klidu, s tvojí rukou v mé."
Vyprávěl jí o minulosti, o jejich setkání, o jejich prvním polibku.
Neplakali, usmívali se.
Ničeho nelitovali, byli vděční. Pak tiše zašeptala:
,,Budu tě vždycky milovat."
Odpověděl jí, políbil ji jemně na čelo.
Zavřela oči a usnula v klidu, s jeho rukou ve své.
Láska, to je opravdu to jediné, na čem záleží, protože každý přichází na svět s ničím jiným než s láskou a odchází s ničím jiným než s láskou.
Přemýšlej o tom.
Práce, kariéra, bankovní účet, naše majetky jsou jen nástroje, nic víc.
Všechno zůstává tady.
Tak miluj...
Miluj ty, kteří tě opravdu milují.
Miluj, jako by nic jiného v životě nebylo důležitější...
/zdroj: Fb/

Ráno jsem vstala,
abych Tě pozdravila
tak jako dřív.
Však ač jsi všude,
nikde Tě nenalézám.
 
Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.
 
Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -
neboť hle, již není Srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.
 
Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
a přec Tě tolik mám,
že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.
 
V naprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na Počátku a po všechny Věky Věků.

Míla Tomášová, *24. 9. 1920
báseň Probuzení

Když tělo říká: ,,Nechtěla jsem se narodit."

Někdy, když se v rituálním prostoru noříme do úplného začátku,
přichází silný prožitek těla:
,,Nechci se narodit."
Zní tiše, a přitom tak silně...
A říká mnoho o tvém životě, o vztazích i situacích, které tě provázejí.

Myslím, že tento prožitek není uznáním utrpení lidské existence
ani pláčem duše nad vyčleněním z blažené jednoty.
Je to paměť.
Paměť těla, které kdysi načítalo stav tvé mámy –
její obavy, nejistoty, bolest, možná i odmítnutí.
A tak sis někde uvnitř uložila vzorec:
,,Život je těžký."
,,Život je dluh."
,,Život je povinnost."
A s tímto otiskem teď žiješ svůj život.
Všemu navzdory.
Přes únavu.
Přes pocity viny, že nejsi dost.

Ale pravda je podle mě jiná.
To odmítnutí života nebylo a není tvoje.
Bylo převzaté. Načtené.
Přijaté s láskou –
protože dítě v lůně nezná oddělenost.
Je jedno s mámou.
A dělá vše, aby přežilo.
V Dokolébání můžeš tento otisk zahlédnout.
V bezpečí náruče, v rytmu dechu a houpání
se tvé tělo může rozpomenout,
že za tím ,,ne" se skrývá hluboká touha po životě.
Že JE důvod, proč jsi tady –
a rozpomenout se na rozhodnutí své duše vydat se vstříc jedinečné lidské zkušenosti.
Na tu touhu cítit.
Touhu dýchat.
Touhu žít – z vlastního, ne z cizího příběhu.

V rituálu pak můžeš vrátit mámě to, co je její – strachy, vinu, bolest.
A ponechat si to, co je v tobě živé:
✨ souhlas se životem. ✨
Někdy se tomu okamžiku říká znovuzrození –
ne proto, že se vracíš do minulosti,
ale protože poprvé dýcháš naplno.
Z vlastního rozhodnutí.
Z hloubky, kde tvá duše říká:

✨ ,,Ano. Chci žít." ✨

Jana Slavice

Jede rytíř za královnou do vzdáleného hradu. Vyjel pro ní najít to nejkrásnější z dálek. A veze jí velký poklad, co kde posbíral. Jenže když tam dorazí, vídí že most je moc křehký a s naloženým koněm neprojede. Musí sesednout a jít na audienci po svých a chudý. Jen utrh květinu, a chvěje se, zda ho můstek unese...

Chtěje oklamat chatrný most, schoval si sedmikrásku za rezavějící zbroj.

S každým krokem prkýnka pod ním praskala, a on vždy odhodil plát svého opevnění. Až měl jen cáry košile a gatí. A sedmikrásku, a radost z nenadálé lehkosti.

"Kdo jsi, jaké je tvé jméno?" Ptá se královna hadrníka.

"Byl jsem tvůj první rytíř má Paní, a roztřesenou rukou ji podává pomačkaný květ.

"Přinesl jsi víc než jsi unesl, příteli", řekla a vetkala si kvítek do vlasů.

Proto prosme Boha, aby nás zbavil Boha,
a abychom chápali a věčně užívali pravdu tam, kde ten nejvyšší anděl i moucha i duše jsou totéž, tam,
kde jsem stál a chtěl, co jsem byl, a byl co jsem chtěl.
A říkáme: má-li být člověk chudý ve vůli,
nesmí chtít a toužit o nic víc než chtěl a toužil, když ještě nebyl.
A tak je chudý člověk, který nic nechce.

(Mistr Eckhart)

Je taková otázka v čem hlavně spočívá blaženost?
Někteří mistři říkali, že spočívá v lásce.
Jiní řekli, že spočívá v poznání a lásce, a to řekli lépe.
Ale my říkáme, že blaženost nespočívá ani v poznání, ani v lásce, nýbrž že v duši je taková věc, z níž poznání i láska vyplývá, ale která sama nepoznává ani nemiluje tak, jak to činí sily duše. Kdo tuto věc poznal, poznal v čem spočívá blaženost.

(Mistr Eckhart)

Jadérko stromu mívá někdy tak tvrdou skořápku, že ji ani v zubech nerozdrtíš.
Padne k zemi, přikryje ho listí a prach, a déšť ho spustí hloub do bláta, pod povrch.
A stane se kouzlo...
Tvrdá slupka změkne a něco tak jemného, jako je klíček, jí pronikne a vyroste v kmen s mohutnou korunou plnou vůně, šumů větru, zpěvu ptáků.. květů a plodů...

Zkuste na čas nechat věci, ať se stanou.
Nemluvte Vesmíru do jeho práce a odolejte pokušení o něco se snažit a vyvíjet tlak.
Vyberte si oblast života, kde se vám ,,nedaří" a zkuste k ní přistoupit jinak.
Přijměte to, co je tak, jak to je.
Žádný spěch, žádná netrpělivost, žádná síla a žádný boj.
Prostě to udělejte jinak, než jste zvyklí.
Jen pozorujte, klidně dýchejte a nesnažte se vyvíjet přehnanou aktivitu.
Nechte se unášet proudem, tak jako plachetnice na vlnách.
Nemáte co ztratit - pokud jste vystříleli všechny náboje a stejně se nic nezměnilo, akorát to držíte
křečovitě ,,pod krkem".
Nechte prostor Vesmíru - svému Zdroji, aby vše udělal za vás.
Udělá to nejlépe a tak, jak to má být.
Pusťte ruce z volantu a nechte to svému osudu.
Nebojte se - vše se srovná podle toho nejlepšího scénáře, který ani nemusíte znát. Vaše snaha je
kontraproduktivní a Vesmír jen čeká, až se vyčerpáte.
Potom stejně nastolí to, co má být.
Nechte věci proběhnout, uvolněte se a dejte si další kávu.
Udělejte to prostě jednou jinak - vypněte vaši snahu něco změnit a pozorujte jen, co se stane.
Tam, kde obvykle argumentujete, se ztište a nic neříkejte.
Tam, kde obvykle tlačíte, povolte stisk.
Tam, kde kontrolujete, přestaňte s tím a nechte to být.
Tam, kde plánujete, hoďte vaše plány do koše.
Znáte to pořekadlo: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech".
Prostě to udělejte jinak.
Vnější sílu nahraďte vnitřní silou, která je mnohokrát větší.
Tak začne pozvolná transformace vašeho života.
Tak získáte zpět radost a chuť žít.
Tak se budete více bavit, protože budete vědět, že to Vesmír za vás zařídí.

J. Dušek

Už téměř dva roky nabízí Luční hřbitov v pražských Ďáblicích místo těm, kteří chtějí být i po pohřbu šetrní k přírodě. ,,Lidé dnes uvažují i o kompostování těla," popisuje jeho správce Adam Vokáč.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-rakev-z-prouti-misto-kremace-louka-pribyva-cechu-kteri-chteji-jiny-pohreb-282416

O ZÁVISLOSTI
Terapeut a lékař Gabor Maté říká:
,,Jako lékař působící v Kanadě jsem pracoval s lidmi, kteří jsou velmi, velmi závislí. Lidé, kteří užívají heroin, píchají si kokain, pijí alkohol, berou krystalický metamfetamin – zkrátka všechny drogy, jaké existují. Tito lidé trpí... ztrácí všechno. A přesto je nic nedokáže odtrhnout od závislosti. Nic je nepřiměje se jí vzdát. Závislosti mají obrovskou moc – a otázka zní: proč?
Pokud chceme pochopit závislost, nesmíme se ptát, co je na ní špatného, ale co je na ní dobrého. Jinými slovy – co člověk ze závislosti získává? Závislí lidé získávají úlevu od bolesti, pocit klidu, kontroly, uvolnění – i když jen na krátký čas.
Otázka tedy zní: proč jim tyto pocity v životě chybí? Co se jim stalo? Když se podíváte na heroin, morfium, kodein, kokain či alkohol – všechny tyto látky jsou utišovače bolesti. Každá z nich svým způsobem tiší bolest. Skutečná otázka tedy nezní: Proč závislost?, ale: Proč bolest?
Moje definice závislosti je jakékoliv chování, které člověku přináší dočasnou úlevu nebo potěšení, ale dlouhodobě mu škodí, má negativní následky – a přesto se ho nedokáže vzdát.
Z tohoto pohledu existuje mnoho druhů závislostí: ano, jsou to drogy, ale také závislost na konzumu, sexu, internetu, nakupování či jídle.
Budhisté mluví o ,,hladových duších" – bytostech s obrovskými prázdnými břichy, tenkými krky a malými ústy, které nikdy nemohou zaplnit svou prázdnotu.
V naší společnosti jsme všichni tak trochu těmito hladovými dušemi.
Všichni cítíme vnitřní prázdnotu a snažíme se ji zaplnit zvenčí. Závislost je pokusem zaplnit vnitřní prázdno vnějšími prostředky.
Pokud se chceme ptát, proč lidé trpí, nemůžeme se dívat na geny – musíme se podívat na jejich životy.
V případě mých pacientů, silně závislých lidí, je příčina bolesti jasná: byli zneužíváni po celý svůj život.
 Začali ho jako týrané děti.
Všechny ženy, s nimiž jsem během dvanácti let pracoval – stovky žen – byly v dětství sexuálně zneužity. A muži byli také traumatizovaní – zanedbávaní, biti, opouštění, emocionálně zraňovaní. Proto ta bolest.
A je tu ještě něco: lidský mozek. Mozek se vyvíjí v interakci s prostředím – není jen geneticky naprogramovaný.
Prostředí, v němž dítě vyrůstá, doslova formuje vývoj jeho mozku.
Je mýtus, že drogy jsou samy o sobě návykové. Nejsou. Většina lidí, kteří drogy vyzkouší, se nikdy nestane závislými. Otázka tedy zní: proč jsou někteří lidé zranitelní a jiní ne? Stejně jako jídlo není pro všechny návykové, ale pro některé ano; nakupování není pro všechny návykové, ale pro některé ano; stejně tak televize. Proč tato náchylnost?
Co se děje s lidmi, že potřebují dopamin či endorfiny zvenčí?
Když jsou děti týrané, tyto mozkové okruhy se nevyvinou správně. Pokud v raném dětství chybí láska a propojení, mozek se nevyvine optimálně.
V prostředí zneužívání se vývoj naruší – a mozek je pak náchylný k závislosti.
Když tito lidé vyzkouší drogu, najednou se cítí normálně, cítí úlevu od bolesti, cítí lásku.
Jedna pacientka mi řekla: ,,Když jsem si poprvé píchla heroin, cítila jsem teplé, jemné objetí – jako když matka objímá své dítě."
Takto si přenášíme trauma – nevědomě – z generace na generaci.
Existuje mnoho způsobů, jak zaplňovat prázdnotu – každý člověk má svůj vlastní způsob, ale prázdnota vždy pochází z toho, co jsme nedostali, když jsme byli velmi malí.
A pak se díváme na narkomana a říkáme: ,,Jak to můžeš dělat sám sobě? Jak si můžeš píchat něco, co tě může zabít?"
Ale podívejme se, co děláme my Zemi: vpravujeme do ní různé látky – do atmosféry, oceánů, prostředí – a zabíjíme tím planetu.
Která závislost je větší?
Závislost na ropě, na konzumu – nebo na heroinu?
Která působí větší škodu?"

Zdroj: Agape Satori Andromedan

🍂 Čas, kdy se závoj mezi světy živých a mrtvých ztenčuje...

"Jak se dny krátí a noci prodlužují, mnoho kultur po celém světě vnímá toto období jako čas, kdy se závoj mezi světem živých a mrtvých stává tenkým.

V moderní západní kultuře se Halloween často proměnil v něco strašidelného, bláznivého či groteskního – v kostýmy, krev a duchařské historky.
 Ale pod těmito vrstvami leží mnohem STARŠÍ TRADICE, která považovala toto období za posvátné.
Napříč časem i kontinenty lidé vytvářeli rituály na počest předků a k obnovení spojení s mrtvými. V Mexiku je Día de los Muertos živou oslavou, která vítá zesnulé domů prostřednictvím jídla, hudby a vzpomínek.
V keltských zemích znamenal Samhain přelom roku – období, kdy komunity přinášely oběti mrtvým a hledaly vedení z neviditelného světa.
Tyto rituály nám připomínají něco zásadního, co v převládající západní kultuře chybí: trvalý vztah s mrtvými.
Bez těchto praktik se smrt může jevit jako tvrdý konec – zhasnout, zmizet navždy.
Když však vytváříme prostor pro uctění, ujišťujeme umírající, že nebudou zapomenuti, a sobě připomínáme, že ti, kteří přešli, stále patří do společenství života."

Text: Sarah Kerr

Svatý František z Assisi řekl:
"To, co hledáte,
je na místě, z něhož se díváte."

A Rúmí říká:
"Dlouho jsem klepal na Boží dveře,
a když se otevřely,
zjistil jsem, že na ně klepu zevnitř."

Oba výroky jsou klíčem k pravdě o tom, kdo jsme. Tak proč nám tato pravda pořád připadá jako nerozluštitelné hádanka?
Protože nemůžeme uvěřit, že by to mohlo být tak jednoduché. Protože chceme dosáhnout prázdnoty pomoci nestabilní, proměnlivé mysli.

Mooji
Hlubší než nebe,
větší než prostor

Mě se to nevíc líbí od Kabíra.

Ale už si to nepamatuju.

Třeba si vzpomenu ještě,

někde mám i sbírku, co našel na netu Zdeněk.

Jen nevím kde :)

Tak od oka :)
...


Nejsem v Kailasu nejvyšším
v Kaabě posvátné nejsem
nejsem v chrámech nejdražších
v mešitách nemám stan.

Kabír říká, "můj drahý,
Bůh je dech ukrytý v dechu."