Rány osudu

[honzam]

Kéž bys měl pravdu. Určitě chci, dokud jsem ještě v tomhle lidském těle, napáchat co nejméně škod. Pak už je to jedno. Problém vidím v tom, že to bude s postupujícím časem spíš horší a to odlidštění bude postupovat dál. Je fakt klidně možné, že mě mají jako "zbraň" proti roztahujícímu se lidstvu.

Představ si, že už víc patříš k nim než k lidem a oni jsou zodpovědní za život na planetě, ale zároveň je to pro ně stále těžší, protože ta pravěká a starověká rovnováha mezi počtem zvířat a lidí je narušená. Doba, ve které žijeme, je vlastně hrozně nepřirozená v porovnání s minulostí.

Zkusí z lidí dělat archony nebo zničí civilizaci? Už jsem o tom psal na inspiruj. Kéž by to všechno byly iluze jednoho blázna.

[honzam]

Dělat z lidí archony stojí za zkoušku. Je to příšerný ekoteror, kam se na to hrabe Green Deal, ale už si dovedu představit, že když to budu umět, tak nebudu mít zábrany udělat archona z člověka, který to bude opravdu chtít. Nebudu se za to cítit provinile.

[Pedrito]

Ne. Lidi nebudou ze sebe nic dělat, když jim to Jana a další nebudou servírovat. Člověk je vlastně strašně krásnej tvor, ach ty ženy,..

[honzam]

Dobře. Čistě hypoteticky, kdyby ten problém, jak ho popisuji, byl reálný. Jak bys to řešil Ty?

[Pedrito]

Tak jako všechny problémy. Rozlišit fantazii od reality. Vůbec tam tu fantazii nepustit. Není žádná kočka, žádný drak (neti neti). Je to těžký, ale lék.

[Miroslav]

Z lidského duchovního pohledu jsem zrůda a noční můra lidstva.

Kdo na mne oběma očima pohlédne, dosmrti veselej nebude.

[honzam]

  Ach jo, to jsme zase ujeli.

[Pedrito]

Z lidského duchovního pohledu jsem zrůda a noční můra lidstva.

Kdo na mne oběma očima pohlédne, dosmrti veselej nebude.

Jsi mě skoro zabil chechtem...

[Pedrito]

Ach jo, to jsme zase ujeli.

Až se vydáš na tu horu, dej vědět

[honzam]

Já vím, že to oba myslíte dobře. Moc bych vám to přál, ale s takovým materiálem už se seriózně duchovně nedá pracovat.

[Pedrito]

Já vím, že to oba myslíte dobře. Moc bych vám to přál, ale s takovým materiálem už se seriózně duchovně nedá pracovat.

Všechno jde, když se chce.
Brambory se taky samy neuvaří.

[Pedrito]

Já vnímá Ďábla pozitivně jako strážce prahu.
Alespoň se tak historicky projevoval.
To, co lidé běžně Ďáblem označují jsou jen výsledek nevědomosti, rozdělováním existence na pozitivní a negativní. Žádoucí a nežádoucí. Pozitivní a negativní existuje jen pro hodnotitele, pro toho pro koho je něco žádoucí nebo nežádoucí.

Jak vlastně vznikla duchovní cesta? Člověk se ptal, na to co ho přesahuje, všim si. A rozjelo se to do nevídaných rozměrů. Cítil nezávislé Já, a spoustu závislostí kolem. A nazval to málé já. Měl prožitky, to vše je mysl, myšlenka. A nakonec se moudře došlo k tomu, že tuhle myšlenku snažící se obsáhnout vše, všechnu myslitelnou moudrost, je třeba "zabít". "Když potkáš buddhu, zab buddhu"... Ale platí to jen pro osobní duchovní cestu, nikoliv pro společenský život.

[Pedrito]

Ten strážce prahu, o tom jde básnit. Někdo mocný, co ti neustoupí z cesty. "Uhni", říkáš. A on ti řekne "nemohu, je to má práce, role."
"Jak tě obejdu?"
"Nemůžeš mě obejít"
"Ale já musím dál, jinak tu umřu žalem!"
"Umři, a já zemřu s tebou, budeš volný."

[Pedrito]

To je velmi těžké, a jen to čeká, zda - opravdu.. To poutník myslí vážně. Je to jako sedět proti Hanumanovi. Jeho nelze porazit, natož zabít. Musí být něco umrtveno v psychice. Člověk se musí nechat přibít na kříž... A znovu se zrodit. A Hanuman tě poplácá po rameni.

[Pedrito]

Abych to upřesnil. Hanuman symbolizuje naprostou oddanost, odvahu, jestli někdo ví o pravém srdci, tak tam je Hanuman. Anděl pravé strany, rozumu. Jeho podstatou.
Jako na té levé, emotivní, to je Parvatí... A maj aspekty, kvality...