Inspiruj

[Pedrito]

No a když osobní já člověka s ní, řízením osudu, získá kontakt, probere se v něm zájem jí uvolnit. A tehdy přichází do hry nauky, mistři, jimž se to podařilo, a inspirace, jak na to. To osobní já samo nemá šanci, nezná tyhle věci, jak na ježka v kleci...

[Pedrito]

Jenže ne každé písmo je vhodné pro každého.. Tak se někdy stane, že místo uvolnění, přichází zmagoření.

[Miroslav]

Napadlo mne sem dávat, když se na inspiruj mezi tím balastem vyskytne výjimečně něco snad duchovně inspirativního, aby to tam nezapadlo.

Nechápeš kontext Ježíšovy inkarnace. Ježíš se sem narodil, aby negativní směrování vysoce duchovně vyvinutých Židů zvrátil (on se skutečně narodil panně jako vymodlené dítě v přísném prostředí vysoce trénované skupiny Esejců).

Podobně tomu bylo v Tibetu, ale v úplně jiném kontextu.

A tohle co píšeš, to víš odkud? To říká RA?

Okolnosti, které předcházely Ježíšově inkarnaci, popisuje Edgar Cayce. Ra tomu pro mne dodává širší kontext.

Analogii k Ježíšovu narození líčí David Neelová jako jeden z příběhů lidového vyprávění, které vyslechla při svých cestách Tibetem. Vzhledem k jejím zkušenostem a celkovému duchovnímu kontextu Tibetu je to věrohodné.

Okolnosti, které předcházely Ježíšově inkarnaci, popisuje Edgar Cayce. Ra tomu pro mne dodává širší kontext.

Analogii k Ježíšovu narození líčí David Neelová jako jeden z příběhů lidového vyprávění, které vyslechla při svých cestách Tibetem. Vzhledem k jejím zkušenostem a celkovému duchovnímu kontextu Tibetu je to věrohodné.

Bohužel tohle jsou nové fantazijní "informace"  jak ten RA, tak Cayce, tak Neelová.

Buddhismus, meditace směřuje opačným směrem. Pustit se všech takových představ, nerozvíjet je, nestavět na nich, ale na přímé aktuální živé vlastní zkušenosti, rozpoznání, uvolnění, osvobození.

To co povídá někdo o Ježíšovi, o entitách z Orionu atd. To je pro osvobození v kontextu buddhismu, pro práci na sobě, naprosto zbytečné, přímo škodlivé, protože místo soustředění mysli v přítomném okamžiku to vede k rozptýlení, zaujetí mysli nějakými fantasmagoriemi a ještě to vypadá jako něco duchovního.
¨V klášteře jste se ničím takovým předpokládám nezabývali, ale meditovali a pracovali. Maximálně studovali klasické původní buddhistické texty.
To je úzká cesta, chránící mysl a cit před blouděním po všelijakých duchovních představách a "duchovních" ambicích.
Obrušuje "duchovní materialismus" adepta poznání a osvobození, tedy potřeby někým být, něco mít - dosáhnout, něco tím získat.
Tahle přirozená potřeba pohání člověka v běžném životě k aktivitě, práci, studiu apod..
Na duchovní cestě poznání a osvobození je toto nastavení mysli překážkou a vede akorát k zablouděním všeho druhu.
Proto se začíná úzkou cestou a ne širokou.
I ten Ježíš to říká:
,,Vejděte těsnou branou; protože prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo jimi vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji nalézají."

[Miroslav]

Co není těžké poznat, je, že nedokážeš lidem vidět do srdce, i když se domníváš, že umíš.

To není věc umět, neumět. Podobně jako sluch. Také to není jestli umíš slyšet nebo ne. Ale jestli děláš nebo neděláš sama rámus přes který druhého neslyšíš.
Když utichne tvoje sebestřednost, předsudky atd. a tvoje mysl nereaguje na chválu ani hanu, obviňování, když je v mysli ticho,  člověk slyší i to, co je za slovy druhého.

[Pedrito]

[Pedrito]

[Pedrito]

Koukal jsem na dokument "Tajemství mozku", např. slepec maluje krásný obrazy. Konečky prstů cítí barvy...
Ztratil zrak, ale kdysi viděl a maloval. A myslel si, že je s tím konec. A mozek tu ztrátu zraku nahradil hmatem. Takže pozná dotekem barvu v paletě i na plátně, linie tahů i tvary kolem.. Vídí doteky a jimi tvoří.. Nebo hluchá pěvkyně, co neslyší tóny ani vlastní hlas, ale zpívá i hraje úžasně. Nějak ty frekvence se v ní prostě tetelí.

To jsou ty skryté schopnosti těla a jeho nervové soustavy, o kterých moc nevíme.. A když někdo miluje malbu či hudbu a ztratí k tomu ten smysl, co to vnímá.. a mocně se toho nechce vzdát, tak mozek se smiluje, a otevře k tomu nová dvířka vnímání.
Z toho plyne jen jedno, život je v jádru zázračný. I přes ten frmol a humbuk a děs "společenského pokroku"...
A stejně to funguje, když se člověk zamiluje do poznávání pravdy. Velké tajemství, které nejde vyčíst ani vyříct.. Ani slovy toho, kdo říká, že poznal. Neboť, a i když je to tak, těm slovům rozumí vcelku jen on sám, a vidí to okénkem vlastní mysli, které se mu v mozku otevřelo.