Meditace

[Pedrito]

V tom počátku, "u nás", člověk žil meditací. Bylo to to nejdůležitější, i když se taky hodně zpívalo a tak. Prodýchávání čaker, odpoutávání od procesů mysli, odevzdávání myšlenek.. Jde v tom o to (základní) rozlišení přirozeně jsoucího od představ, pocitů..  Co do tý doby většinou bzučej neuvědomovaně v hlavě... Šakti se v tom probouzela spontánně, žádný tlak. Tu je důležitá pokora, odevzdání se, toho ega. Ale když to nejde samodějně, bezděčně. Raděj to nechat být, tady tlačení na pilu (vůlí) opravdu nefunguje.

[Miroslav]

Omlouvám se, ale jak chci něco na toto téma napsat, tak mne to zarazí.

Snad třeba časem to bude lepší.

Snad jen v "nezávadných" náznacích.
Třeba pan Tomáš, když vypráví o temné noci duše, jak se chtěl zabít a nevyšlo to, tak si řekl:
"Dobře, tak budu žít, ale jako bych nežil"

To je to nepřivlastňování si, nepojídání zážitků a pocitů - nekrmení toho sebestředného já.

Ve filmech knihách i kolem sebe a nejspíš i u sebe můžeme vidět tu potřebu "žít". Cestovat, setkávat se s lidmi, diskutovat a sklízet ten dopamin, tu osobní odměnu, tu hřejivost u srdce když si rozumíme - on mi rozumí, líbím se mu, miluje mne, zažívám nové zážitky, jsem důležitá (jak psí kšíry), lidé mne berou,
atd atd.  Zkrátka žiju!
Tak zvané dobíjení baterek

To je ale pravý opak toho žití, jako bych nežil.

Jedno se zdá být živé, druhé mrtvé, nežádoucí. Ne není to mrtvé, jen to není omezené a není v tom závislost a potřeba sebepotvrzení. Je to jen změna v prožívání. Není to sycení sebestřednosti, toho pocitu já, potřeby já, toho vztahu já-ono.

[Paradoxy]

Omlouvám se, ale jak chci něco na toto téma napsat, tak mne to zarazí.

Snad třeba časem to bude lepší.

Snad jen v "nezávadných" náznacích.
Třeba pan Tomáš, když vypráví o temné noci duše, jak se chtěl zabít a nevyšlo to, tak si řekl:
"Dobře, tak budu žít, ale jako bych nežil"

To je to nepřivlastňování si, nepojídání zážitků a pocitů - nekrmení toho sebestředného já.

Ve filmech knihách i kolem sebe a nejspíš i u sebe můžeme vidět tu potřebu "žít". Cestovat, setkávat se s lidmi, diskutovat a sklízet ten dopamin, tu osobní odměnu, tu hřejivost u srdce když si rozumíme - on mi rozumí, líbím se mu, miluje mne, zažívám nové zážitky, jsem důležitá (jak psí kšíry), lidé mne berou,
atd atd.  Zkrátka žiju!
Tak zvané dobíjení baterek

To je ale pravý opak toho žití, jako bych nežil.

Jedno se zdá být živé, druhé mrtvé, nežádoucí. Ne není to mrtvé, jen to není omezené a není v tom závislost a potřeba sebepotvrzení. Je to jen změna v prožívání. Není to sycení sebestřednosti, toho pocitu já, potřeby já, toho vztahu já-ono.

Čistě teoreticky, brzdilo by tě něco, kdybys psal takové věci přímo mě do zprávy?

[Pedrito]

Omlouvám se, ale jak chci něco na toto téma napsat, tak mne to zarazí.

To je v poho, někdy o tom není do řeči, a můžou to vidět oči, které by to třeba vidět neměly.

Nebo by pro to možná bylo vhodnější nové vlákno, a případné psaní k tomu jinde.

[Pedrito]

On někdo to pobere pojmově přesně, někdo zas prohlédne ty metafory...

[Miroslav]

Čistě teoreticky, brzdilo by tě něco, kdybys psal takové věci přímo mě do zprávy?

Asi by to šlo a mělo smysl, kdyby to vznikalo pro konkrétního člověka a spíš jako odpovědi na jeho konkrétní situaci, než nějaké obecnější výklady.

Těch dobrých a vysvětlujících textů je k dispozici plno, ale co si z toho kdo vybere, jak to pochopí to už je slabší.

[Pedrito]

Samádhi je spíš květ meditace.

Květ meditace ano, ale mám pocit, že ne cíl.

Spíše dobrý začátek

[Pedrito]

S přístupem "chci něco dosáhnout" třeba Samadhi, blaženosti, klidu je kontraproduktivní. Je možné s tím začínat, ale pokud se naše motivace nezmění, posilujeme tím akorát naši sebestřednost a dosáhneme akorát různých sebeklamů.

Nejlépe, ale ono se to řekne, že jo, je-li v člověku ten vjem osobní smrtelnosti již vyvrbený. A přesto není spojen s marností člověčího života ve světě. Nýbrž právě ten okamžik vzájemné existence mnoha osobností, tím je, či začíná být, objasněn.
Jak jsi Miroslave psal, "žít, jako by nežít", neb je to zlomeček věků, ten "náš" život...

[Pedrito]

[Miroslav]

Když se člověk setkává s různými duchovňáckými teoriemi a koncepty, jak to je a má vlastní hlubší zkušenost, vhled, tak mu to pomáhá ve vlastním poznání.

A to jak?
Petr už se tak dostal hodně daleko. Čte, nebo poslouchá nějaký ten koncept, povídání nějaké autority, Janiny dezinterpretace a podobně a vidí: "Tak to není, tohle není pravda - neodpovídá to mé zkušenosti - a jak je to tedy? Jak by se to dalo vyjádřit správně?
A tímhle procesem se to pomalu vyjasňuje.

Tohle, co Petr dnes napsal je toho krásným obrazem, jak to zdánlivě nesmyslné reagování na poradnu v člověku funguje. Jak se vlastní poznání tím čistí od balastů, berliček a nesmyslů.
Mám podobnou zkušenost.

https://youtu.be/mCrvJhs7PDs?si=0GC2zwHHpQs6hw_S


Člověk není jen vědomí a podvědomí ale také nadvedomi,

To je to, co je řidiči prvek naší karmy

Podvědomí nelze přeprogramovat ale pouze resetovat skrze nadvědomí

K tomu se ovšem nepoužívají vizualizace a víra že už to mám

Nýbrž uvolnění a otevřenost, čili meditace

V níž není záměr chtění či nechtěni

Žádná představa toho či onoho, vděčnost a podobné nesmysly sebeoblbovani

Vykopirovany duplikáty dle návodu z internetu

Ego není nepřítel, je to stav satvicke mysli která je v harmonickém stavu se světem,

Zatímco radzas a tamas jsou projevy mysli chtění a nechtěni

Nadvědomí není úroveň osvícení, nýbrž individuace,

Tedy harmonicky satvicky stav mysli

Bez příčinná radostivost - viz. Minařik

Jenž tento stav považoval za základní výchozí stav k duchovní cestě

[Pedrito]

K tomu mě teď nic nenapadá. Některá témata se tolikrát probírala, že už se k tomu málokdy ve mne něco ozve.

Ale napadá mě, i když těžko kdy o tom nešlo slovo, že je mnohem jednoduší usednout do samádhi, než vstát ráno v pět do práce a provádět prapodivné činnosti, jež si moderní společnost žádá... A tak je život vlastně školou míru, radosti.. mezi tím vnitřním a vnějším.. Tedy mezi nedílným a různotvarým, universálním a individuálním.... Ten "spoj".

[Pedrito]

Když se člověk setkává s různými duchovňáckými teoriemi a koncepty, jak to je a má vlastní hlubší zkušenost, vhled, tak mu to pomáhá ve vlastním poznání.

A to jak?
Petr už se tak dostal hodně daleko. Čte, nebo poslouchá nějaký ten koncept, povídání nějaké autority, Janiny dezinterpretace a podobně a vidí: "Tak to není, tohle není pravda - neodpovídá to mé zkušenosti - a jak je to tedy? Jak by se to dalo vyjádřit správně?
A tímhle procesem se to pomalu vyjasňuje.

Tohle, co Petr dnes napsal je toho krásným obrazem, jak to zdánlivě nesmyslné reagování na poradnu v člověku funguje. Jak se vlastní poznání tím čistí od balastů, berliček a nesmyslů.
Mám podobnou zkušenost.Když se člověk setkává s různými duchovňáckými teoriemi a koncepty, jak to je a má vlastní hlubší zkušenost, vhled, tak mu to pomáhá ve vlastním poznání.

Je i není to jednoduché. Že je to jednoduché vidíš v té meditaci. Vypustíš myšlenky a jsi doma. Žádná věda, žádná duchověda, a to co z tebe zbývá, radost, nevyslovitelná krása, co se jí pak třeba říká blaho, je to samo, snad jemný vjem, odraz...
A takhle to v komunikaci o tom nefunguje. "vyslovené tao, není původní tao.". Ani to v té komunikaci vědět, dle zkušenosti, která je v paměti, už to je mlhou.. A v ní se to ztrácí. Ne sobě, ale pozornostem, co ten svůj vjem chtěj vyzvednout nad opar. A to jsou ti upřímní, co se dokli. O těch, co si to dle textů představují v tý mysli, ani nemluvim... A když jsou v tom zatvrzelí, máš dvě možnosti. Dělat si z nich prču, nebo adié. Upřímnost je pro tyhle entity jen místo, kde vyčůrat svý jedy.  A ty vidíš, že s tím nepřestanou, dokud se jim to nevrátí a neobrátí v nich to převrácené do původních pozic...